Irská literatura 24. 11. 2016

Tana French – Místo pro tajnosti

A nyní malá ukázka:

Uprostřed mýtiny se Chris zatočí dokola, tvář zvednutou ke hvězdám. Usmívá se, neznatelně a důvěrně. Tady je to fajn,“ řekne.
„Co ti to tady připomíná?“ zeptá se Selena.
„Jedno místo. Blízko domova.“ Stále se otáčí a hledí vzhůru do stromů; Selenu fascinuje, jak si je prohlíží, jako by něco znamenaly, jako by si chtěl zapamatovat každý detail. „Jenom takovej starej dům, nejspíš viktoriánskej, ale nevím to jistě. Objevil jsem ho jako malej, když mi bylo tak sedm; byl prázdnej, bylo vidět, že je opuštěnej už celý věky – děravá střecha, okna byly všechny rozbitý a zabedněný…měl takovouhle velkou zahradu a přímo v jednom rohu tam byl kruh stromů. Ne jako tyhle – nevím, co je to za druh, nevyznám se v tom – ale stejně mi to tady to místo připomnělo.“
Zachytí její pohled a s nepatrným úsměvem rozpačitě pokrčí rameny. Po telefonu si psali o věcech, které Selena neříká ani kamarádkám, ale tohle je něco jiného; jsou tak blízko sebe, že jednomu z druhého mravenčí.
„Teda, už tam nechodím. Před pár lety to tam někdo koupil; začali zamykat bránu. Jednou jsem vylezl na zeď a viděl před domem dvě auta. Netuším, jestli tam fakt někdo bydlí, jestli ten barák opravili, nebo co.“ Zamíří k okraji mýtinky a začne nohou šťárat v podrostu. „Jsou tu nějaký zvířata? Třeba králíci nebo lišky?“
„Chodil jsi tam, když jsi chtěl být sám?“ zeptá se ho Selena.
Chris se otočí a pohlédne na ni. „Jo,“ odpoví po chvíli. „Když to doma nebylo k vydržení. Někdy jsem vstal hrozně brzo, třeba v pět ráno, a šel jsem tam na pár hodin. Jenom jsem tam seděl. Když nepršelo, tak venku v zahradě, a když pršelo, tak uvnitř. Pak jsem se vrátil domů, ještě než se ostatní probudili, a vlezl zpátky do postele. Nikdy ani nepřišli na to, že jsem pryč.“
V té chvíli je to on, tentýž kluk, jehož esersky svírala v dlaních jako světlušky. „Nikomu jsem o tom ještě nikdy neřekl,“ dodá. Usmívá se na ni, napůl překvapeně, napůl ostýchavě.
Selena by se také ráda usmála a řekla mu na oplátku, jak spolu s ostatními tuhle mýtinu objevily, ale nemůže+ ne, dokud ze sebe nesetřese to, co ji trápí. Řekne:“Ten telefon. Cos mi dal.“
„Líbí se ti?“ Ale znovu odvrací zrak. Znovu pročesává očima tmu pod cypřiši, přestože v ní rozhodně nemůže nic vidět. „Mohli by tady být jezevci.“
„Alice Muldoonová má přesně ten samej. I Aileen Russellová ze čtvrťáku. A taky Claire McIntyreová.“
Chris se zasměje, ale zní to útočně a už na ni nepůsobí jako ten kluk, kterého zná. „No a? To jako že nemůžeš mít telefon, jakej má každá druhá? Ježíš, od tebe bych to tedy nečekal.“
Selena sebou trhne. Neví, co říct, aby to všechno nebylo ještě horší, tak raději mlčí.
Chris se znovu dá do chůze, opisuje rychlé a umanuté kruhy kolem mýtiny. „Dobře. Dal jsem podobnwj telefon i jiným holkám. Té Alison ne, ale ostatním jo. A ještě pár dalším. No a? Nejsem tvůj otrok. Ani spolu nechodíme. Co je to do toho, s kým vším si píšu?“
Selena stojí úplně bez hnutí. Napadá ji, jestli tohle je její trest: tohle, jako by ji zmrskal. Potom zmizí, ona se bude plazit zpátky a modlit se, ať pach její krve nepřiláká ze tmy nic zlého. A tím celá věc skončí.
Po chvíli Chris přestane kroužit. Zakroutí hlavou, skoro zuřivě. „Promiň,“ řekne. „Neměl jsem … ale ty ostatní holky, to skončilo už před několika měsíci. S žádnou už se nestýkám. Přísahám. Věříš mi?“
„O to nejde,“ odpoví Selena. „Tohle je mi fuk.“ Věří mu. „Jenom když říkáš, že jsi o něčem ještě nikdy nikomu neřekl, radši nechci ani pomyslet na to, jestli jsi tu historku náhodou už neříkal tuctu jiných a pokaždé s tím, že jsi o tom ještě nikdy nikomu neřekl.“
Otevře ústa a Selena ví, že ji rozcupuje, tohle celé rozcupuje na kousíčky, které už nepůjdou znovu poskládat. Potom si Chris oběma rukama zamne bradu, silně, a sepne je za krkem. „Asi to nezvládnu,“ řekne.
Selena vyčkává, Neví a ni,v co doufat.
„Měl bych jít. Můžeme si dál posílat esersky; radši jenom to, než se scházet za každou cenu a celá to kvůli tomu podělat.“
„Dyť se to přece podělat nemusí,“ vypadne ze Seleny samo od sebe.
„Jo? Jsme tady pár vteřin a koukni na nás. Neměl jsem sem chodit.“
„Trochu přeháníš. Na večírku před tělocvičnou to bylo v pohodě. Stačí spolu jenom mluvit. Normálně.“
Chris na ni hledí. Po chvíli řekne:“Dobře: myslel jsem to vážně. Nikdy jsem o tom domě nikomu neřekl.“
Selena přikývne. „Vidíš? Ani to nebolelo, že ne?“ Usměje se na něj a Chris se krátce překvapeně zasměje. Dlouze vydechne a uvolní se.
„Zvládl jsem to.“
„Tak ještě nikam chodit nemusíš. Nic se nepodělá.“
„Měl jsem ti to o tom telefonu říct rovnou. Místo abych…,“ omlouvá se.
„Jo.“
„Se k tobě choval jako blbeček. To byla volovina. Promiň.“
„To je v pořádku,“ řekne Selena.
„Jo? Všechno v pořádku?“
„V pohodě.“
„Panebože. Uf.“ Chris si přehrávaně otře čelo, ale myslí to upřímně. Sehne se a sáhne na trávu. „Je suchá,“ poznamená, sedne do ní a poplácá na místo vedle sebe.

Václav Bernard