Irská literatura 25. 6. 2025
Srdce na obrtlíku – Donal Ryan
Trochu se zpožděním se vracím ke knize Donala Ryana Srdce na obrtlíku, kterou v roce 2015 vydalo nakladatelství Kniha Zlín. Z anglického originálu The Spinning Heart vydaného nakladatelstvím The Liliput Press v Dublinu v roce 2012 přeložila Alice Hyrmanová McElveen. Kniha, která se v době svého vydání v Irsku stala čtenářskou senzací, byla nominována na Man Bookerovu cenu a odnesla si titul nejlepší prvotina roku 2013 deníku Guardian.
Děj románu se odehrává na březích jezera Lough Derg v hrabství Tipperary. Ne zcela úspěšný syn respektovaného stavaře ponechává ve štychu celou řadu lidí a nedostavěné sídliště. Právě tato událost je na počátku příběhu, který je nazírán jednadvaceti postavami v jednadvaceti kapitolách. Každá postava představí svůj pohled, přidá další fakta a do autorem vytvářené mozaiky vloží vlastní názor.
Čtenáři se dílo může zdát na počátku neuspořádané, ztratí se možná v ději a hlavně v postavách. Pokud najde v sobě dost trpělivosti, ocení výsledný obraz objasňující celou plejádu lidských vztahů, jejichž pozadí tvoří hospodářská krize v první dekádě 21. století.
Donal Ryan se narodil nedaleko Nenaghu v Co. Tipperary v roce 1976. Studoval na University of Limerick. Vystudoval stavební inženýrství a práva. Pracoval ve státní správě než se stal spisovatelem na plný úvazek. Je ženatý a má dvě děti. Napsal sedm románů a jednu sbírku povídek, za které získal řadu ocenění doma i ve světě. Svoji literární dráhu nastartoval románem The Spinning Heart (2012) a pak v rychlém sledu následovaly i další: The Thing About December (2013), A Slanting of the Sun: Stories (2015), All We Shall Know (Sept 2016), From a Low and Quiet Sea (2018), Strange Flowers (2020), The Queen of Dirt Island (2022), Heart, Be at Peace (2024). Jeho knihy byly dosud přeloženy do více než dvaceti jazyků.
V české překladu vyšel vedle románu Srdce na obrtlíku ještě román The Thing About December česky Prosinec už je takovej (Kniha Zlín 2015).
A nyní malá, ale peprná ukázka:
Já byl odjakživa úplnej šílenec na ženský. Nikdy jsem na ně nemoh přestat myslet, už odmalička. Honil jsem holčičky po sídlišti na Ashdown Road a zvedal jsem jim sukničky. Všelijak jsem je zkoušel přemlouvat a podplácet, aby mi ukázaly spoďáry. Když mi bylo třináct, tak jsem si poprvý sáhnul na kozičku jedný holce z Dublinu, která byla na návštěvě u sestřenice hned vedle našeho domu. Bylo jí šestnáct. Tu kozičku měla hladkou, s tvrdou bradavkou. Nedovolila mi se na ni kouknout, moh jsem si jí jenom sáhnout pod tričko. Bolely mě z toho koule. Zeptala se mě, jestli bych si chtěl zkusit její pindu, a já na ni jenom civěl, totálně neschopnej slova. Chytla mě panika a zdrhnul jsem. Neměl jsem ponětí, co bych měl s její pindou dělat. Pak mě to mrzelo a utíkal jsem zpátky, ale už tam nebyla. Nikdy jsem ji už neviděl; její sestřenice mi řekla, že se vrátila zpátky do Dublinu. Trvalo potom další tři roky, než se mi znova naskytla aspoň vzdálená šance na něco podobnýho. Neměl jsem tenkrát za tím protestanským kostelem utíkat z boje ještě před bitvou.
Tak jsem asi vlstně přišel k tomu Pomádovi – že jsem si věčně upravoval vlasy a všelijak se natřásal pro případ, že bysme někde potkali nějaký holky. Vždycky jsem na sebe dbal trochu víc než ty ostatní křováci. Bral jsem si každej den čistou košili, což byla v mejch kruzích věc naprosto neslýchaná. Některejm klukům ani nenapadlo, že by měli hodit košili do prádla, dokud nebyla od špíny tvrdá jako prkno. Sedali jsme na zdi naproti klášterní škole každou polední přestávku a tu a tam se k nám přišla nějaká malá ošklivka zeptat, jestli by někdo, obvykle teda já, nechtěl jít s její kámoškou. Málokdy jsem odmítnul. Abych pravdu řek, nedal jsem košem ani těm malejm šeredkám. Bral jsem hrbatý, šišlavý, smradlavý, lesbičky, prostě všechno. Jednou jsem šel s holkou, co nosila naslouchátka a chyběly jí přední zuby. Říkali mi pak několik dní Mrzákojeb, ale mně to bylo u prdele. Pánbůh nás přece miluje všechny, ne? Ty holky si taky potřebovaly trochu užít.
Nakonec mi ale ta moje nevybíravost začala kazit vyhlídky. Všechny postižky a dementky teď na mě spoléhaly, že je zasvětím do tajů sexu, a přitom ty dlouhonohý pěknice s krásnejma blond vlasama a výstavním poprsím mě už považovaly za sběrače odpadků nebo za nějakýho perverzního prasáčka, se kterým pochopitelně žádná nechtěla nic mít. Začal jsem se pak radši poflakovat kolem průmky a situace se hned zlepšila. Stejně si ale myslím, že jsem těm nešťastnicím z kláštera prokázal dobrou službu. Dodal jsem jim trošku sebevědomí a naučil jsem je , jak chlapovi vlastnoručně dopomoct k radosti a nepoškodit mu jeho delikátní nástroj. To je náhodou cenná dovednost, jaká se v životě neztratí. Vsadil bych se , že se jim to pak ještě mockrát hodilo.
Václav Bernard
