Irská literatura 10. 1. 2025

Vlastní cestou – Seosamh Mac Grianna

Knihu Vlastní cestou Seosamha Mac Grianny (dají se vůbec takto irská jména ohýbat?), kterou z irského originálu Mo Bhealach Féin přeložil Radvan Markus,  vydalo v říjnu 2024 nakladatelství Argo. K jejímu uvedení na knižní trh se uskutečnila na Velvyslanectví Irska v Praze 24. října křest spojený s četbou ukázek za účasti překladatele. 
Kniha je opatřena vysvětlivkami a věcnými připomínkami, které umožňují čtenáři se lépe seznámit s realitou doby, s místními i historickými souvislostmi. Doslov překladatele dává možnost lépe pochopit autora a dobu, do které je tento román zasazen. K dokonalému zpracování lze v závěru najít i seznam zdrojů, ze kterých bylo citováno a čerpáno v textu a doslovu. Rád bych podotkl, že kniha má velmi pěkně zpracovanou grafickou úpravu. Velikost písma vlastního románového textu umožňuje příjemné čtení. O grafickou úpravu a sazbu se zasloužil Jan Augusta.

K přiblížení knihy využíváme recenzi Lenky Liebichové ze stránek iLiteratury se svolením Johany Horálkové a autorky textu https://www.iliteratura.cz/clanek/47325-mac-grianna-seosamh-vlastni-cestou

Vlastní cestou po Walesu i poutníkově duši
Ve svém cestopisu, který není tak úplně cestopisem, se Seosamh Mac Grianna vyrovnává se svým vztahem k Irsku, jeho obyvatelům, institucím i sobě samému. Netradiční autofikce nekonformního irského autora vás vezme na zábavnou pěší túru po Walesu s odbočkami do irské historie i literárního dědictví této země.
S trochou nadsázky by se dalo říct, že Seosamh Mac Grianna byl k revoltě proti institucím předurčen od samého počátku svého života. Už tady jejich zlovůle zasáhla a dodnes není jisté, kdy se vlastně narodil. Pokud bychom věřili samotnému autorovi, bylo to v srpnu 1900, v rodném listě má ale uvedený leden 1901. A aby toho nebylo málo, podobná administrativní nesrovnalost se týká i jeho bratra, také spisovatele, Séamuse Ó Grianny​. Ať už se Mac Grianna narodil kdykoliv, bylo to v hrabství Donegal, tedy v oblasti, kde se tradičně mluvilo irsky a vliv angličtiny tu nebyl tak silný, jako v jiných částech země. Účastnil se irské války za nezávislost​ a za své protivládní aktivity během občanské války byl dokonce uvězněn. Chvíli se věnoval vystudované učitelské profesi, ale štěstí v ní nenašel. Hledal ho leckde. A pokud se mu v tomto ohledu rozhodneme věřit jako literární postavě a vypravěči románu Vlastní cestou, některá z jeho zaměstnání byla vskutku velmi neortodoxní.
I přes to, že se Seosamh Mac Grianna literární tvorbě věnoval aktivně pouhých 11 let, je dnes považovaný za jednoho z nejvýznamnějších irsky píšících autorů. Stihl napsat několik románů, řadu povídek, esejí i básní a do irštiny také přeložil více než desítku knih. V roce 1935 si do nedokončeného rukopisu svého románu Kdyby měl pták ocas poznamenal, že jeho tvůrčí studna vyschla. Spisovatel se celý život potýkal s psychickými potížemi a i v románu Vlastní cestou najdeme velmi upřímné zmínky o depresivních epizodách. V roce 1959 byl Mac Grianna hospitalizován v psychiatrické léčebně v Letterkenny a byla mu diagnostikovaná schizofrenie. V Letterkenny zůstal až do své smrti v roce 1990.
Jak už bylo řečeno v úvodu, román Vlastní cestou (Mo Bhealach Féin, 1940) je a není cestopis. Ačkoliv hned po otevření knihy můžete vyrazit prstem po mapě, se kterou Mac Grianna putoval po Walesu, a většinu románu opravdu tvoří zážitky z cest, zaškatulkovat knihu do jediné kategorie by byla velká škoda. Popisuje totiž také cestu do nitra poutníkovy duše, která ne vždy vede přímo a nezřídka se nad ní stahují těžká mračna. Je to také přehlídka bizarních historek plných neméně bizarních postaviček: od protivných bytných a jejich četných příbuzných v dobách, kdy Mac Grianna zrovna má střechu nad hlavou, po náhodné kolemjdoucí, které potkává během svého velšského dobrodružství. Je to ostrá kritika porevolučního Irska, jeho obyvatel i vlády a vládních institucí. Je to exkurz do irské historie i literární tradice. A jak píše překladatel Radvan Markus ve velmi obsáhlém doslovu, je to příběh o hledání umělecké i osobní svobody, o snaze oprostit se od očekávání okolního světa, vlivu peněz i falešných přátel a jít si… nu… vlastní cestou.
„Už dávno jsem dal sbohem tomu, co lidé nosí jako bitevní zbroj – stálému zaměstnání a pohodlným názorům,“ píše Mac Grianna v úvodní kapitole, kde popisuje své strasti se státním nakladatelstvím Gúm, pro které překládal do irštiny. Právě na konci této kapitoly přichází jeho odvážné prohlášení: „Vážený Gúme a lidstvo celé, vydám se na cestu sám a nebudu se ptát na dovolení!“ A vydává se na ni vskutku v irském stylu – prchá z podnájmu přesvědčený, že za sebou zanechal mrtvého syna své bytné. Č​tenář znalý irského literárního kánonu větří odkaz na satirickou divadelní hru Hrdina západu, v níž „hrdina“ utíká z domova po domnělé otcovraždě. Čtenáře méně znalého na stopu navede bohatý poznámkový aparát na konci knihy, do něhož se koneckonců vyplatí nahlížet, kdykoliv se v knize objeví nějaký citát, jméno nebo historická událost. Stejně jako u svých předchozích překladů z irštiny, u Ó Cadhainovy Hřbitovní hlíny či Klíče, i zde Radvan Markus poskytuje cenný kontext a informace, díky kterým nezůstanete ochuzeni ani o literárně-historický rozměr Mac Griannovy knihy.
Mac Grianna je sice odhodlaný jít vlastní cestou a neptat se na dovolení, ale velmi záhy si uvědomí, že bez peněz to nepůjde. Vyloučí poustevnický život v kopcích, loupežnickou kariéru i politiku („Nikdy mě moc nelákala, protože bych nedokázal sám před sebou předstírat, že mám úctu k davům. Ale bavilo by mě být v Irsku diktátorem.“) a odstartuje sérii neskutečných dobrodružství – stane se arabským korespondenčním věštcem, zpěvem irských odrhovaček zneváží Armádu spásy, na kradeném člunu se neúspěšně pokusí přeplout Irské moře, a nakonec se rozhodne, že vyrazí pešky do Walesu a pak dále do Skotska. Jako by už to nebyl dostatečně ambiciózní projekt, na cestu se vydává se třemi pravidly – nikdy nepřespat pod střechou, nesvézt se ani vlakem ani autobusem a nevyhýbat se boji ani zápasu, pokud by na něj náhodou došlo.
Jedním z ponaučení, které si z románu můžeme odnést, je, že ne všechny plány v životě vyjdou a člověk musí být vždy připravený vyrazit oklikou, ať už meta​​forickou, nebo reálnou, vedoucí nocí přes několik oplocených pozemků. Když máte štěstí, čeká na jejím konci kupka měkkého suchého sena, na kterou můžete složit hlavu. A když máte toho štěstí ještě o trochu víc, nehlídá ji zuřivý pes.
Je zřejmé, že Mac Grianna jako autor i hlavní postava téhle svérázné autofikce má, jak praví oblíbená floskule, toulavé boty. Na jednom místě nevydrží a než někde stihne zapustit kořeny, už přemýšlí, kam by se vydal. Jeho život je plný náhodných setkání a lidí, kteří přicházejí a zase odcházejí. S rodinou nenachází společnou řeč a ani jiné blízké vztahy neudržuje. Sám Mac Grianna si to uvědomuje a v knize pátrá po možném důvodu. „Občas mi přijde, že prchám ze strachu, že mě moji bližní příliš poznají a že mi to začnou dávat najevo. Jindy se mi zdá, že svět přede mnou skrývá tajemství a že se musím vydat na cestu, abych ho odhalil.“ Hledá na svých cestách svobodu, ale znovu a znovu dochází k poznání, že jeho snaha je odsouzena k neúspěchu a úplně mimo společnost žít nemůže.
Radvan Markus v doslovu Mac Griannu přirovnává k básníku šibalovi, který putuje z místa na místo a často po cestě někoho napálí, ale také v obyčejném světě probouzí nevšední dobrodružství a trochu krásy starých časů. A totéž se daří českému textu. Překlad z irštiny je jazykově hravý a plný jemné ironie, která románem prostupuje od začátku do konce. Vlastní cestou se čte zlehka a s úsměvem, i když se dotýká těžkých témat chudoby, samoty a hledání vlastního místa ve světě. Protože, jak praví sám Mac Grianna, „Pro toho, kdo ji dokáže vnímat, je svět plný poezie, a tahle studna nevyschne ani do soudného dne.“

© Lenka Liebichová – 21. 12. 2024

Životopis

Seosamh Mac Grianna se narodil v Rann na Feirste na severu Donegalu poblíž Anagaire. On sám uvádí, že se narodil v srpnu 1900, ale jeho rodný list je údajně datován 15. ledna 1901 a narození bylo zapsáno až 9. února 1901. Jeho otcem byl Féilimí Dhónaill Phroinsiais, kterého Séamus popsal jako nejlepšího irského jazykového vypravěče a mluvčího, jakého kdy slyšel. Jeho matka Máire byla sestrou slavného vypravěče Johnnyho Séamaisína Ó Domhnailla. Manželé měli dalších deset dětí. Základní vzdělání získal v Rann na Feirste.  V roce 1916 získal stipendium na Adomnán College v Letterkenny, ale zůstal tam jen rok. V roce 1917 strávil rok v St. Columbova kolej v Derry. V roce 1919 získal královské stipendium a strávil dva roky v St. Patrick’s College, Drumcondra, čímž získal kvalifikaci učitele. Jeho prvním zaměstnáním byla škola Rann na Feirste. Byla to bouřlivá doba. Mac Grianna plnil během války za nezávislost roli propagandisty a bojů se nijak aktivně neúčastnil.Napsal několik her, aby získal peníze pro místní Obranné síly. V létě 1922 byl internován v Newbridge spolu s bratry Jamesem a Donaldem a zůstal tam až do konce bojů. V polovině dvacátých let učil v Tyrone, v Dublinu, v Dundalku, v Mayo a Mountbellew.  Od roku 1924 psal eseje a povídky v: The Standard, The Irish Statesman, The United Irishman, Ulster, Fáinn an Lae, Iris an Fháinne, Humanitas, An Camán, An Phoblacht, Irish Press. . . .

Původní knihy, které napsal na svém vrcholu, byly: Dochartach Dhuibhlionna agus Sgéaltaí eile, 1925 (nové vydání Anraí Mac Giolla Chomhaill v roce 1976); Básníci nenahlášeni, 1926; Láska a šero, 1929 (povídky); Eoghan Ruadh Ó Néill, 1931 (historický román); Pádraic Ó Conaire and Other Essays, 1936 (nové vydání 1986); Wales, 1937; Vikingové, 1938; My Own Way a If the Bird Were Rubble, 1940; Droma Mór, 1969. An Gúm vydal v roce 1993 nové vydání Dá bhí ruball ar an Éan. 
Knihy, které přeložil pro Gúma v letech 1925-32, jsou odhadovány na jeden a půl milionu slov: Comin ‚thro‘ the Rye od Helen Mathers; Černý námořník, 1933 (Negr z Narcisu od Josepha Conrada); Ben Hur, 1933 (autor Lew Wallace); The Whiteheaded Boy, 1934 (The Whiteheaded Boy by Lennox Robinson); Tajfun Bruithne, 1935 (Tajfun s Josephem Conradem); Islanders, 1936 (Islanders s Peterem O’Donnellem); Katův dům, 1935 (Katův dům od Donna Byrneho); Almayerova pošetilost, 1936 (Almayerova pošetilost od Josepha Conrada); Ivanhoe, 1937 (Ivanhoe od Waltera Scotta); Vrak Grosvenoru, 1955 (Vrak Grosvenoroda od W. Clark Russell); Dobrodružství mladšího syna, 1936 (E.J. Trelawny); Intertown, 1953 (Adrigoole od Petera O’Donnella). Conradovy dva tituly, Séideán Bruithne a Amy Foster, 1935, jsou v jedné knize (Modern Irish Literature Program 1, 1938). Nové vydání knihy Muintir an Oileáin bylo znovu vydáno v roce 1989 jako příklad nejlepších překladů, které vydalo nakladatelství An Gúm. 
Když se v roce 1932 dostala k moci Fianna Fáil, byl zrušen překlad knih z angličtiny.  Kromě toho, i když An Gúm přijal román An Droma Mór v roce 1932, zdráhali se ji zveřejnit; báli se, že je někdo pomluví. Má se za to, že dílo by bylo mnohem důležitější, kdyby v té době vyšlo; bylo vydáno až v roce 1969 a byla mu udělena Butlerova cena. Seosamh Mac Grianna: Aistritheoir, 2005 je studie Seána Mac Corraidha z tuctu jeho překladů pro Gúm. Román Had a Rubble on the Bird nedokončil a poslední věta zní: „Studna vyschla v létě roku 1935. Víc už psát nebudu. Dělal jsem, co jsem mohl a je mi to jedno.
Nějakou dobu žil s ženou jménem Peggy. Není jisté, že s ní nebyl ženatý; předtím byla vdaná za námořníka O’Donnella a spekuluje se, že manželství, pokud vůbec nějaké, bylo požehnáním katolické církve. Měli syna jménem Fionn, ale ten byl poslán do sirotčince křesťanských bratří v Glasnevin, když se o něj pár nemohl řádně postarat. 
V letech 1935-36 strávil nějaký čas v Grangegormanu. Později se vrátil do Rann na Feirste v roce 1957.  Peggy s ním v té době nebydlela a nemohla mu poskytnout žádnou finanční pomoc. V roce 1959 Peggy spáchala sebevraždu a v témže roce se syn utopil. Seosamh byl přijat do St. Conallova nemocnice v Letterkenny. Právě v této nemocnici 11. června 1990 zemřel.

Zpracováno podle Diarmuid Breathnach a Máire Ní Mhurchú (www.ainm.ie’ http://www.ainm.ie/Bio.aspx?ID=1580)

A nyní ukázka textu:

To byla má vlastní cesta, ta, po níž ten vyděšený šedomodrý pták přiletěl a zase zmizel v tiché noci, Jak rád bych tehdy unikl podkrovním oknem po holubově způsobu – dlužil jsem totiž deset liber. Většího poctivce byste na celém západě těžko hledali, ale tak, jak chápu peněžní záležitosti, není velký zločin zůstat paní domácí dlužen deset liber, když člověk předtím svědomitě platil celý rok. Na každý pád jsem prostě deset liber neměl, a nouze nezná zákony. Šel jsem si tedy nenápadně sbalit kufr.
     Vůbec ale neznáte svět, jestli se domníváte, že si paní domácí mého úmyslu nevšimla. Viděli jste někdy psa, jak zavětří králičí stopu? Psí čich není nic ve srovnání se smyslem majitelek penzionů pro to, že se některému z nájemníků nedá věřit. Sotva jsem si sbalil zavazadlo a sešel dolů na večeři, už se ke mně hrnula.
     „Pane Mac Grianno,“ pronesla, „stále čekám na vašich deset liber. Abyste věděl, sama musím splácet dluhy a -„
     „Vážená paní,“ přerušil jsem ji, „dobře vím, že dluhy máme všichni a že se v otčenáši praví ‚odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům‘. Už jsem vám jednou ve vší upřímnosti vysvětlil, že nedostávám každý týden výplatu. Než mi za práci pošlou peníze, leckdy to trvá věčnost. Už jste mi jednou prodloužila lhůtu na splácení dluhů a věřím, že budete tak laskava a uděláte to znovu.“
     „Umíte to říct náramně pěkně,“ pravila, „ale mně se prostě nevyplácí držet si nájemníky, kteří neplatí každý týden. Víte vy vůbec, jaké má tenhle penzion náklady? Do neděle chci mít ty peníze v ruce.“
     „Dobrá,“ já na to. „Do neděle je dostanete, i kdybych měl prodat tu košili, kterou mám na sobě. Neobávejte se, má drahá, že vás nechám na holičkách. Dobře vím, že máte spoustu starostí, i kdyby vám všichni nakrásně platili včas.“
     Tím jsem se jí zbavil, ale jen nakrátko. Slídila za mnou po zbytek dne, takže jsem nakonec sešel do společné místnosti, sklonil se nad knihou a spíš byste podezřívali (pokud nejste majitelkou penzionu) ze zaječích úmyslů balvan na Carraig an Dúin než v té chvíli mě.
     Nazítří jsem ji koutkem oka sledoval a počkal si, dokud nevyšla ve svátečních šatech na ulici. „Teď, nebo nikdy,“ řekl jsem si a vyplížil se po schodech tak tiše a opatrně jako kočka, když chce lapit ptáka. Jak jsem vstoupil do dveří, došlo mi, že jsem si předtím kufr nesbalil pořádně a že mé nejcennější věci jsou stále rozházené po pokoji. Zvedl jsem víko a napěchoval do kufru, co se tam vešlo. Ale jak už to tak u kufrů chodí, vůbec se mi nedařilo ho znovu zavřít. Byl jsem skutečně v úzkých, a nemohl si přitom ani ulevit nějakou šťavnatou kletbou. Nakonec jsem se do víka opřel vší silou a zavazadlo zaklapl. Pak jsem přešel ke dveřím a opatrně vystrčil hlavu. V domě bylo takové ticho, že jsem se otřásl hrůzou. Než jsem se odvážil sejít o poschodí níže, abych se ujistil, zda někdo není na chodbě, uplynula celá věčnost. Vskutku, kdybych nevnímal, jak slunce putuje po obloze, klidně bych řekl, že mi trvalo celý týden, než jsem seznal, že je vzduch čistý, a sestoupil s kufrem až do přízemí.
     Už jsem byl tři kroky od domovních dveří, když tu se otevřely dveře od společné místnosti a vyšla paní domácí, o níž jsem si myslel, že je tou dobou na míle od domu. Nedá se popřít, že provozovatelky penzionů vládnou kouzelnou mocí.
    „Stát, stát!“ obořila se na mě. „Neodejdete, dokud nedostanu, co mi náleží.“
     „Jen prr!“ já na to. „Nedlužím vám ani rezavou penci a nemyslete si, že mi budete rozkazovat. To nedovolím žádnému na světě.“ Pokusil jsem se kolem ní protlačit.
    „Hej, Cearúille!“ zavolala. „Hej, Cearúille!“
     Ukázalo se, že její syn stojí na ulici před domem, aby mi zabránil projít. Zatlačil do prosklených dveří, vstoupil a položil ruku na můj kufr.
     V tu chvíli se mi hlavou mihla vzpomínka na každou kapku slabého čaje, každý hubený krajíc chleba a každou brčálovou polévku, kterou mi kdy naservírovali k obědu. V jedné vteřině mi na mysli vyvstalo všech pětadvacet penzionů, kde jsem byl na bytě. Osamělost a strádání ve mně zažehly plamen vzteku. Napřáhl jsem se a vší silou toho prošedivělého pánbíčkáře udeřil. Vrazil jsem mnu takovou ránu pěstí, že jsem si málem zlámal všechny klouby v prstech. Zhroutil se na zem jako podťatý staroirskou sekyrou. V mžiku jsem byl ve dveřích.

Doufám, že jsme vás dost navnadili a tak už jen zbývá cesta do nejbližšího knihkupectví, kde si knihu můžete opatřit a přečtením získat autentický zážitek.

Václav Bernard