Irská literatura 18. 9. 2026

Pozor! Pohov! – Claire Kilroy

Knihu Pozor! Pohov! irské autorky Claire Kilroy v překladu Terezy Markové Vláškové vydalo nakladatelství Prostor v roce 2025. Anglický originál s názvem Soldier Sailor vydalo v roce 2023 nakladatelství Faber and Faber. 

Román Pozor! Pohov! je velmi emotivním vyprávěním matky o raném mateřství, které je zachyceno jako velmi složitá a náročná životní etapa. Prostřednictvím vnitřního monologu matka hovoří ke svému synovi  a odhaluje tak čtenáři své prožívání mateřství, které je naplněno nejen radostným prožíváním. Autorce se povedlo velmi upřímně popsat, co za koktejl emocí prožívá unavená žena pečující o miminko a později batole, na které je víceméně sama. Vyprávění představuje vyznání lásky, ale zároveň ukazuje, že láska není vždy jen pozitivní, že v sobě zahrnuje mnoho složitých i negativních emocí. Péči o syna zvládá hlavní hrdinka s vypětím fyzických a duševních sil. Od manžela se ji nedostává nejen fyzické pomoci, ale mnohdy ani duševní podpory a pochopení.
Kniha je možná i trochu takovým sociologickým dokumentem o tom, jak se vyvíjí rodina v Irsku. Ještě před několika desítkami let irská rodina měla pět a někdy i více dětí. Tyto děti se narodily do existenčně složitější doby, kdy životní úroveň rodiny byla zajišťována náročnou prací otce živitele a matka vedle svého mateřství k ní mnohdy musela ještě přispět třeba polními pracemi či jinou prací, která ji dovolila se starat i o děti. Ano, výchova byla asi drsnější, ale matky se nehroutily pod návalem práce a povinností, které musely zajistit. Střih a jsme o několik let dále a péče o dítě se stává problémem: jeho přítomnost nabourává partnerské vztahy, vykořeňuje matky ze sociálních vazeb a ty málem potřebují psychologickou pomoc. 
Přiznám se, že kniha mě moc nebavila a do jejího čtení jsem se musel tak trochu nutit. Nabyl jsem dojmu, že byla napsána ženou pro ženy. Ne tedy, že by byla nepravdivá, neautentická, ale spíše aby matkám vyjádřila solidaritu a ujištění, že v péči o potomka, které je provázeno pocity vyčerpání, neuvěřitelné únavy a pochybností, jestli je dobrou mámou, na tom nejsou jinak než ostatní matky. Není bez zajímavosti si přečíst čtenářské odezvy na tuto knihu a rozhovor s autorkou, která navštívila Svět knihy v roce 2025.

Irská spisovatelka Claire Kilroyová se narodila v roce 1973 v Dublinu a vyrůstala v rybářské osadě Howth na severním okraji města. Howth je ústředním bodem dvou jejích románů a ona popisuje jeho krásu a charakter jako zásadní pro osobu, kterou se stala. Kilroy si nepamatuje dobu, kdy by nechtěla být spisovatelkou. Její první příběh, napsaný ve věku 7 nebo 8 let, byl příběh o duchovi, zaměřený na dítě, které se jedné noci rozhodne vloupat do strašidelného domu. 
Kilroy studovala na Trinity College v Dublinu angličtinu. Poté pracovala jako asistentka editora u televizního dramatu BBC Ballykissangel, zatímco psala první návrh svého románu All Summer. V roce 2000 se rozhodla vrátit na Trinity College a získala titul M. Phil. v kreativním psaní. Toto rozhodnutí nakonec vedlo k tomu, že získala smlouvu s nakladatelstvím Faber & Faber. Za román  All Summer (Celé léto, 2003) získala prestižní Rooneyho cenu za irskou literaturu. Její prózy se objevily v užším či širším výběru dalších literárních cen. Za svůj pátý román Pozor! Pohov! (Soldier Sailor, 2023) byla nominovaná na Women’s Prize for Fiction. Tematicky v něm navazuje na svůj autobiografický esej, publikovaný ve sborníku Winter Pages 1, v němž píše o svém poporodním zápolení s úbytkem duševních sil a marnou touhou vrátit se ke psaní („F for Phone“). K dalším jejím oceňovaným románům patří Tenderwire (Něžná hra, 2007) či All Names Have Been Changed (Všechna jména byla změněna, 2007).
Dva autoři, které Kilroy uvádí jako vlivné pro její tvorbu, jsou John Banville a Vladimir Nabokov. Po přečtení Lolity ve věku 16 let byla inspirována psát věty stejně živě jako Nabokov. Mezi její oblíbené autory patří Martin Amis, Andrew O’Hagan a Michael Frayn, zatímco její oblíbený irský román je Athena od Johna Banvilla.

 

Porod je jako autonehoda

Irská spisovatelka Claire Kilroy, která přijela na letošní veletrh Svět knihy představit svůj nový román Pozor! Pohov!, s námi hovořila o návratu ke psaní po desetileté pauze a přiblížila, jaké to je, když se spisovatelka stane matkou. Den před naším rozhovorem se autorka na veletrhu zúčastnila debaty s českou spisovatelkou Klárou Vlasákovou a novinářkou Barborou Voříškovou na téma Mýtus šťastného mateřství v literatuře.
iLiteratura: Narazily jste během debaty na to, že něco ohledně mateřství funguje v Irsku a Česku jinak?
Claire Kilroy: Když jsem v Irsku byla na první akci, kde jsem měla představit tuto knihu, v publiku neseděl ani jeden muž. Opět se dvě ženy, tentokrát dvě Irky, bavily o mateřství a mezi diváky nebyl ani jeden muž. Tady jich přišlo hodně, stejně jako v Británii. V Irsku se to sice zlepšuje, ale… Mateřství je takový pohyblivý cíl, stejně jako láska, ženství nebo péče. Není žádné definitivní stanovisko nebo správná odpověď a diskuse mi tak pomáhají ujasnit si vlastní názory. Porod je svým způsobem jako autonehoda. Teprve když od nehody uplyne nějaký čas, můžete pochopit, co se vlastně stalo – které auto do vás narazilo, co je rozbité a co zůstalo v pořádku. A já pořád zpovzdálí sleduji nabourané auto. 
iLiteratura: Nevím, jestli bych použila tohle přirovnání, ale vaše znázornění čerstvého mateřství mi připadá dost věrné. A je pravda, že pokud bych vaši knihu měla shrnout jedním slovem, byl by to nejspíš „šok“. Taky si osobně vybavuji, že jsem netušila, co mateřství obnáší. Jak to, že na takovou zkušenost člověka nikdo nepřipraví?
Claire Kilroy: V každém rozhovoru mi kladou tuhle otázku a taky to netuším. Když říkáte, že tato kniha odráží vaši zkušenost, nejdřív si pomyslím, „to je skvělé“, ale ono je to vlastně spíš smutné. 
iLiteratura: Ne ve všech ohledech…
Claire Kilroy: Ano, ale rezonuje s vámi. Když byl můj syn malý, trávili jsme spoustu času na hřištích, kde byly všechny ty (povětšinou) ženy, a já se jich zkoušela ptát: Jak to zvládáte? Chtěla jsem zjistit, jestli to nesou stejně těžce jako já, ale žádná z nich se se mnou na toto téma nechtěla bavit. Mluvily o porodech, protože každý má jinou zkušenost a svůj příběh, nicméně o tom, s čím se v batolecím období potýkají, se bavit nechtěly. Až jsem získala dojem, že problém mám jenom já. Že jsem manuálně nešikovná, neumím si nic zorganizovat a taky musím být hrozně sobecká a zatrpklá. Potom kniha vyšla a spolu s ní se objevila vlna reakcí typu „byla Claire Kilroyová v mojí hlavě“? Chodily mi dopisy, kde stálo „děkujeme, že jste za nás promluvila“. Cítila jsem se pak míň sama, protože předtím jsem si připadala hrozně osaměle. A potom mi došlo, kolik žen se s mateřstvím pere. Není to všude stejné, ale teď jsme například v jiné zemi a vy se poznáváte v knize irské autorky, stejně jako Britky a Američanky.
iLiteratura: Chtěla jsem také ocenit, jak je vaše kniha intenzivní. Nikdy bych neřekla, že bude rané mateřství taková horská dráha, v negativním i v pozitivním slova smyslu. Sledovat, jak se dítě vyvíjí, je něco úžasného, ale péče o něj je zároveň fyzicky náročná, člověk se nevyspí…
Claire Kilroy: Ano. A zvenčí to vlastně vypadá dost nudné, plné klidu a něhy – což taky může být, ono je v tom vlastně všechno. A právě o rozporu mezi tím, co jsem od mateřství čekala a jaké ve skutečnosti je, jsem chtěla psát. Totiž, o mateřství jsem vlastně psát neplánovala, ale když jsem si konečně mohla sednout ke psaní… Abych zase mohla být spisovatelka, musela jsem se nejdřív nechat zaměstnat. Učila jsem v Americe na univerzitě, abych vydělala peníze a mohla se vrátit do Irska a zaplatit si školku. Takže jsem se zase ocitla za stolem, ale to poslední, o čem jsem chtěla psát, bylo mateřství. Hlavně jsem se chtěla vrátit k tomu, kým jsem byla. A ke své hrůze jsem zjistila, že ta ženská je mrtvá (smích). Prostě jsem psala to jediné, co jsem dokázala. V kostce: Promiň, miluju tě, miluju tě, promiň… to jsem psala, když byl ve školce. A pořád jsem při tom brečela, ne smutkem, ale dojetím. Mateřství je vážně hrozně intenzivní. Takhle to pokračovalo nějakou dobu, až se z toho začaly vylupovat příběhy, které pak daly dohromady Pozor! Pohov! Ale o mateřství jsem psát nechtěla a nemyslela jsem si, že by o něm někdo chtěl číst. Moje nové já ale nedokázalo psát o ničem jiném, a tak jsem se tomu nebránila.
Umělec musí být sobecký
iLiteratura: Jak jste vlastně nesla, že jste deset let nedostala možnost vydat román?
Claire Kilroy: Truchlila jsem. Truchlila jsem po té mrtvé ženské, po tom, kým jsem bývala. Chyběl mi můj život, chybělo mi čtení!
iLiteratura: Ano, bez toho se špatně píše.
Claire Kilroy: Pořád nečtu tolik jako dřív, ale to je prostě součást rodičovství. A když jsem přestala truchlit, začala jsem zjišťovat, co všechno jsem získala. Je toho tolik. Mateřství vás úplně změní. Což ale pro umělce možná není úplně nejlepší, protože už pak není tak sobecký. A umělec se musí hodně soustředit na sebe, svůj čas, svoje duševní rozpoložení, své zásady a požadavky. Což jde všechno stranou. Musíte pak pracovat s tím, co máte. A neustále přerušování nekonvenuje dlouhé románové formě. Já píšu jenom romány. A spousta spisovatelek se po porodu uchýlilo k literatuře faktu. Když se podíváte třeba na Rachel Cusk a další spisovatelky z mého kulturního okruhu. Protože pak nemusíte držet v hlavě celý svět. Ale já jsem literaturu faktu opravdu psát nechtěla, napsala jsem pět stránek a uvědomila si, že to nechci. Snažila jsem se vzkřísit svou dřívější představivost. Za mateřství se prostě platí. Ale podle převažujícího narativu člověk jenom získává a dostalo se mu požehnání. Což je pravda a člověk to ví, ale bylo by fér přiznat, že to něco stojí – a to matky, ne otce, ačkoli vidím, že se začínají víc zapojovat. Ale zároveň tady máte muže hodně orientované na kariéru, třeba v technologickém průmyslu, a ti se nikdy zapojovat nebudou. Svět se víc a víc polarizuje.
iLiteratura: A to, že na hřištích vidíme víc otců, neznamená, že je všechno vyřešené a už se o tom nemusíme bavit.
Claire Kilroy: Ano, a ti muži, co přišli na moje čtení, jsou součástí nápravy. Ale když slyším, jaký vliv má například šiřitel misogynie Andrew Tate… Chci věřit progresivnímu narativu, že muži jsou stále více pečující, a díky tomu žijí plnější životy. To je ale jen jeden pól, na druhé straně máte Donalda Trumpa, Vladimira Putina, Andrewa Tatea, misogyny.
iLiteratura: Když teď mluvíme o podobných mužích, musím přiznat, že mi postava manžela ve vaší knize nepřipadala zcela realistická, zdál se mi příliš sebestředný a neempatický. Chápu, že jste asi jeho prostřednictvím chtěla něco ilustrovat…
Claire Kilroy: Jsem ráda, že vám to tak připadá, jste šťastná žena. Já si za ním stojím, znám dost takových mužů. Probírala jsem s jednou bezdětnou kamarádkou, jak je pro mě těžké manžela přimět, aby mi pomáhal, a jí připadalo, že bych ho k tomu měla donutit. Tak jsem získala dojem, že je to moje vina. Co jsem to za ženskou, když to nedokážu, když nemám pod kontrolou svoje životní podmínky. Takže to byla další věc, ve které jsem selhala. Selhal on, ale já jsem se cítila špatně. A těch věcí, kvůli nimž jsem se cítila špatně, bylo tolik. Tohle všechno jsem si ujasnila až později, když jsem na to měla čas. Řekla bych, že můj manžel není špatný člověk, jen byl (stejně jako většina Irů) vychován velmi tradičním způsobem, podle kterého je dělba práce taková, že žena zůstane doma a muž pracuje. Žena dělá všechny domácí práce a muž nosí domů peníze. Jenže to je generace našich rodičů. Ale v mé generaci lidé potřebují dva příjmy, takže ženy pracují – a dělají všechny domácí práce.
iLiteratura: Taky chtějí pracovat…
Claire Kilroy: Samozřejmě. Vezměte si, že psaní románů je vlastně neplacené. Dokud knihu nenapíšete, nikdo vám nezaplatí. Já jsem ale tak moc potřebovala psát, že jsem pracovala, aniž by mi někdo platil, a pak jsem si čas na psaní koupila učením. Školka je v Irsku strašně drahá a měla jsem pocit, že jako spisovatelka tu situaci nezvládnu. Zatímco moji kolegové spisovatelé dál psali, protože měli takovou kouzelnou věc, které se říká manželka a která jim ve všem vyšla vstříc. Já ale žádnou neměla. Takže jsem strašně těžko hledala čas a mentální prostor to literárně zformulovat a zachytit svůj vztek.
Patriarchát ubližuje ženám i mužům
iLiteratura: V eseji F for phone jste napsala, že než jste měla dítě, připadala jste si s muži naprosto rovnoprávná.
Claire Kilroy: Ano, a pak mi to došlo. Podívejte, my teď sedíme v tomhle divném hotelu, co se jmenuje Mama Shelter. Všude se tady píše „Máma tě miluje, máma tě nakrmí“, mají tam pytel na oblečení, kde je napsáno „máma ti vypere“. Ale o mámu se nikdo nestará. Máma má pořád jenom dávat, ale nikdo nebere ohled na ni. Proto jsem se cítila tak špatně, protože jsem nebyla takový nekonečný zdroj obětavosti a štědrosti, jakým by matka a žena měla být. Byla jsem tedy frustrovaná. Milující, ale frustrovaná. Šlo mi akorát milovat moje dítě. Ale zároveň mi pořád vadil ten nedostatek rovnoprávnosti.
iLiteratura: Atmosféru knihy trochu odlehčuje postava hrdinčina kamaráda, který je v domácnosti a stará se o tři děti. Chtěla jste jeho prostřednictvím vyjádřit, že k pochopení toho, jaké to je, člověk potřebuje stejnou zkušenost?
Claire Kilroy: Ano, když bude vědět, co ta práce obnáší. A taky si myslím, že když se muži budou víc starat o děti, budou pak šťastnější, budou mít kvalitnější život a podle mě budou také déle žít. Když budete chápat svoje děti, budete znát jejich kamarády a vědět, co se v jejich světě děje, samozřejmě vám to prodlouží život. Ony taky budou znát vás. Postavu kamaráda jsem do knihy zařadila, protože si myslím, že muži a ženy přistupují k rodičovství různým způsobem a přinášejí dětem odlišné věci. Já jsem například měla velmi pozorného tatínka, který se mnou podnikal různé věci a staral se o mně. A nechci znít arogantně, ale vzhledem k tomu, že do mě investoval čas, když jsem byla malá, má teď kvalitnější život. Má dceru, která na něj dává pozor, není nemocný, ale jsem s ním pořád v kontaktu a máme spolu dobrý vztah. A ve vyšším věku ke kvalitnímu životu vztahy potřebujete, jinak jste osamělí… Samota je velký zabiják a jedna z příčin demence. Nijak tedy mužům neprospíváte, když jim říkáte, že jejich úkolem je jenom jít do světa a vydělat dost peněz. Nechci říct, že jsou muži hrozní, ale že patriarchát ubližuje jak ženám, tak mužům.
Další bouřka na obzoru
iLiteratura: Myslím, že na podobně přesné zachycení rané fáze mateřství jako ve vaší knize jsem zatím narazila jen v Přízraku v hrdle od vaší krajanky Doireann Ní Ghríofa. Máte vy nějaké oblíbené literární znázornění mateřství?
Claire Kilroy: Nejvíc jsem se našla v knize Night Waking od Sarah Moss, protože je o ženě, která neustále dělá to nejlepší, co umí, a má dvě děti, jedno, co vůbec nespí – odkud asi pramení ten název, že – a snaží se soustředit na svoji práci, zatímco její manžel zase upřednostňuje tu svou. Elena Ferrante taky krásně píše o mateřství.
iLiteratura: Váš syn teď vstupuje do pubertálního věku, což s sebou taky přináší nemalé výzvy, neinspiruje vás to k napsání další knihy?
Claire Kilroy: Zrovna píšu knihu o pubertálním chlapci. Ale je to básník W. B. Yeats, takže je to historická látka. A asi bych o tom nepsala, kdybych nevěděla, že pubertálního chlapce brzo budu mít doma. Jsem zvědavá, jak syna tímhle provedu… Můj vlastní život začal být nesmírně zajímavý ve čtrnácti. Začala jsem se stávat sama sebou. Je to strašně nestabilní, vzrušující, ale potenciálně nebezpečné období. Chci mu pomoct, jak nejlépe budu umět. A možná o teenagerovi píšu proto, abych se na to připravila. Chci mu pomoct tím co nejlépe projít, což musí udělat on sám, ale nenechám ho v tom. Nikdo neví, co bude, ale je jisté, že přijde bouřka.

© Johana Horálková – 7. 6. 2025

Václav Bernard