Irská literatura 10. 11. 2026

Antarktida – Claire Keegan

V roce 2025 vydalo nakladatelství Prostor sbírku povídek s názvem Antarktida irské autorky Claire Keegan v překladu Hany Ulmanové. Sbírka je pojmenována podle úvodní povídky. Originál této knihy vyšel už v roce 1999. Za tuto knihu získala autorka v roce 2000 prestižní Rooneyho cena za irskou literaturu. Prvotina Claire Keeganové Antarktida, vzbudila u čtenářů i kritiky globální ohlas a obsažené povídky byly označeny za „jedny z nejlepších současných povídek napsaných v angličtině“ (The Observer).
Základem sbírky je 15 působivých povídek, většinou z irského prostředí, které vtahují čtenáře do spletitých lidských vztahů a osudů. Náměty čerpá autorka ve vztazích mezi muži a ženami, inspiruje se rodinným prostředím a na oplátku nabízí hlubokou sondu do lidské psychiky a společenských vztahů. Každá z povídek dokáže čtenáře překvapit svoji originalitou s často smutným až tragickým vyzněním. Povídky odhalují lidskou osamělost, nenaplněnost lidských tužeb, chlad a úzkost. Autorka zde dokázala na poměrně malém prostoru vystihnout složité vztahy za pomocí minima slov a výstižných vět. A na konci je mnohdy překvapivá pointa či drsné rozuzlení.

 

Následující ukázka je částí úvodní povídky, podle které je celá sbírka pojmenována:

V sobotu si zašla do obchodního centra. Ven se vydaly celé rodiny: dopoledním davem se prodíraly s kočárky. Otáčivými dveřmi proudily nekonečné zástupy lidí. Dětem vybrala nezvyklé dárky, věci, o kterých si myslela, že je nečekají. Synovi koupila elektrický holicí strojek, protože se právě dostával do toho věku, dceři stříbrný medailonek ve tvaru srdíčka, do něhož jí nechala vyrýt jméno, a k němu řetízek a manželovi drahé zlaté hodinky s jednoduchým bílým ciferníkem. Odpoledne se vyšňořila; vzala si krátké, švestkově modré šaty, boty na podpatku a nejtemnější rtěnku, kterou našla, a vyrazila zpátky do centra. Do jedné z hospod, přestavěného vězení se zamřížovanými okny a nízkým stropem podepřeným trámy, ji vlákala písnička z jukeboxu: Balada o Lucy Jordan. V rohu tam pomrkávaly hrací automaty, a sotva se usadila na barové stoličce, do žlábku se vysypal vodopád mincí. „Ahojky,“ prohodil chlápek, který se zjevil vedle ní. „Vás jsem tu ještě neviděl.“ Měl narudlou 13 pleť, v polorozepnuté havajské košili zlatý řetěz a vlasy hnědé jako hlína – a skoro prázdnou sklenku. „Co pijete?“ zeptala se ho. Ukázalo se, že rád mluví. Vylíčil jí svůj životní příběh, jak si bere noční směny v domově pro seniory. Jak žije sám, že je sirotek a kromě vzdáleného bratrance, se kterým se nikdy neviděl, nemá žádné příbuzné. Prstýnek na ruce neměl. „Jsem ten nejosamělejší člověk na světě,“ oznámil jí. „A co vy?“ „Jsem vdaná.“ Vyhrkla to dřív, než věděla, co říká. Zasmál se. „Nezahrajem si kulečník?“ „Nikdy jsem ho nehrála.“ „Nevadí,“ opáčil. „Naučím vás to. Černou zvládnete potopit dřív, než si myslíte.“ Do otvoru naházel mince, za něco zatáhl a do černé díry pod stolem se skutálela hotová malá lavina. „Půlky, anebo celobarevný,“ prohlásil, zatímco křídoval tágo. „Vyberte si. Já je rozšťouchnu.“ Naučil ji, jak se má předklonit a na nějakou kouli zamířit, jak má sledovat směr, kterým bílou kouli pošle, vyhrát ji ale ani jednou nenechal. Když si odskočila na dámy, byla opilá. Marně 14 hledala konec toaletního papíru. Před umyvadly se čelem opřela o chladné zrcadlo. Nevybavovala si, že by kdy byla až tak namol, měla pocit, že padá, ačkoli nepadala – a napůl padat chtěla. Dopili a vyrazili ven. Do plic ji bodal vzduch. Na obloze se o sebe tříštily mraky. Zaklonila se, aby si je prohlédla. Zatoužila, aby se celý svět zbarvil nádherně, křiklavě rudě, což by se jí hodilo k náladě. „Půjdem na procházku,“ navrhl. „Provedu vás.“ Sladila s ním krok, a když ji vedl pěšinou k vodnímu příkopu, který se vinul okolo katedrály, slyšela, jak mu praská kožená bunda. Před biskupským palácem postával stařík a prodával jako krmení pro ptáky okoralý chléb. Koupili si pár krajíců a vydali se k vodě; ze břehu házeli sousta pěti labuťátkům, jimž právě bělalo peří. Z druhé strany přilétly hnědé kachny a při přistání elegantně čeřily hladinu. Když se po stezce přiřítil černý labrador, hejno holubů se vzneslo jako jeden muž a jako kouzlem se přeneslo na stromy. „Připadám si jako František z Assisi,“ zasmála se. 15 Rozpršelo se; cítila, jak jí do tváří jako malé elektrošoky buší kapky. Vraceli se stejnou cestou přes tržiště, kde stály stánky kryté nepromokavými plachtami. A vypadalo to, jako by tam prodávali úplně všecko: zatuchlé knihy z druhé ruky, starý porcelán, červené vánoční hvězdy, cesmínové věnce, měděné ozdůbky a čerstvé ryby s mrtvýma očima spočívající na ledovém lůžku. „Co kdybysme šli ke mně domů?“ nabídl. „Něco vám uvařím.“ „Něco mi uvaříte?“ „Jíte ryby?“ „Já jím všecko,“ odpověděla a on se zatvářil pobaveně. „Už vím, co jste zač,“ prohlásil. „Jste divoška. Jedna z těch divokejch středostavovskejch paniček.“ Vybral pstruha, který vypadal, jako by byl ještě živý. Stánkař mu usekl hlavu a tělo zabalil do alobalu. Od majitelky italských lahůdek na rohu koupil vaničku černých oliv a tlustý plátek sýra feta. Koupil limetky a kolumbijskou kávu. Když procházeli kolem stánků, u každého se jí zeptal, jestli něco nechce. Na peníze vůbec nehleděl: bankovky měl zmačkané v kapse jako 16 staré účtenky a neuhlazoval je ani při placení. Cestou domů se stavili v obchodě s alkoholem a koupili dvě lahve chianti a los; teď na placení trvala ona. „Jestli vyhraju, jedeme napůl,“ poznamenala. „Zaletíme si na Bahamy.“ „Už to vidím,“ odtušil, a když vycházela ven dveřmi, které jí přidržel, pozoroval ji. Kráčeli ulicemi dlážděnými kočičími hlavami – kolem holičství, kde seděl zákazník s hlavou zvrácenou dozadu a nechával se holit. Ulice se zužovaly a různě se klikatily; už se ocitli mimo střed města. „Vy bydlíte na předměstí?“ zeptala se ho. Neodpověděl, kráčel dál. Cítila tu rybu. Když dorazili k železné tepané bráně, řekl jí, ať zahne doleva. Prošli klenutým průchodem a ocitli se ve slepé uličce. Odemkl dveře činžáku a následoval ji po schodech až úplně nahoru. „Ještě kousek,“ řekl, kdykoli se zarazila na podestě. Zahihňala se a šlapala dál, zahihňala se a zase šlapala, zastavila se v posledním patře. Dveře potřebovaly promazat; když je otevíral, vrzaly panty. Stěny bytu byly bezvýrazně bledé, parapety zaprášené. V odkapávači ležel jeden špinavý hrnek. V obýváku seskočila z gauče 17 s velurovým čalouněním bílá perská kočka. Vypadalo to tam zanedbaně, jako by to bylo místo, kde kdysi dávno někdo žil: puch plesniviny a po telefonu, fotkách, dekoračních předmětech nebo vánočním stromku ani památky. V obýváku se přes koberec plazil k obdélníku světla z ulice kaučukovník. V koupelně stála na modrých ocelových drápech ohromná litinová vana. „To je teda kousek,“ řekla. „Nechtěla byste se vykoupat?“ zeptal se. „Prubněte ji. Napusťte si vodu a skočte do ní. Jako doma.“ Napustila si vanu; vodu nechala téct až k nesnesení horkou. Přidal se: svlékl se do půli těla a zády k ní se nad umyvadlem oholil. Zavřela oči a poslouchala, jak si při holení roztírá po kůži pěnu a oklepává žiletku o umyvadlo. Připadalo jí, jako by tohle všecko už někdy dělali. Připadal jí jako ten nejméně hrozivý muž, kterého kdy potkala. Zacpala si nos a potopila se pod hladinu; vnímala, jak jí v hlavě tepe krev, cítila návaly a mlhu na mozku. Když se vynořila, stál tam v páře a utíral si z brady zbytky pěny. „Bavíte se dobře?“ zeptal se. 18 Jakmile namydlil žínku, postavila se. Z ramen se jí řinula voda a stékala k chodidlům. Začal u  nohou a  postupoval nahoru; myl ji v důsledných, pomalých kruzích. Ve žlutavém koupelnovém světle vypadala úžasně – zvedala nohy a paže a natáčela se mu jako dítě. Přiměl ji, aby se znovu ponořila, opláchnul ji, zabalil ji do ručníku.

Václav Bernard