Aktuality 3. 8. 2022

Na chalupě v Irsku 2022 – část první

Vašek mě požádal o sepsání pokračování „Na chalupě v Irsku“ a já rád navážu na loňský rok, protože i pro mě to byl deníček, ke kterému jsem se při zimním hudebním absťáku rád vracel. Letos je to dlouhý jak Lovosice, hospody jsou otevřené, takže hrát se dá denně a limit je jen náš čas a energie. Letos se mi daří častěji fotit, takže z více sessionů jsou i obrázky. Protože spousta těch lidí jsou v ČR neznámá jména, prokládám to i odkazy na youtube videa. Z hudebních úkolů  jsme splnili jen některé, to je jak novoroční předsevzetí. Do Irska jsme letos přijeli přes Anglii, že to bude snazší pro cestování se psem a tuplem, když jedeme jen ve dvou a pro děti se Verča otočí později. Balů nás ale v autě vyspat moc nenechal a tak jsme střídavě utrhli každý kousek spánku, když řídil ten druhý, a do Irska přijeli ve středu 6.července úplně vyřízení a na session nebylo ani pomyšlení.

Čtvrtek 7.7. Quentin Cooper a Severine Pigot
 
Ve čtvrtek vyrážíme do Roadside Tavern v Lisdoonvarně, že to je blízko a třeba uvidíme známé tváře. Minulý deník jsem u popisu prvního večera odkazoval na toto video

s Kevinem Griffinem, kterého tam na mandolínu doplňuje Quentin Cooper a Eoin O’Neill – a tak se vlastně uzavírá celá sestava zmíněného videa, protože s Eoinem jsme tu hrávali ze začátku v „předdeníkovém“ čase. Quentin hrál na kytaru a s ním na violu Severine Pigot. Ani s jedním z nich jsme ještě nehráli a bohužel se ukazuje, že tu působí jako tafel kapela, vůbec nehrajou trad

a už skoro končí, protože jsme přišli kolem devátý, kdy sessiony normálně začínají, ale večeřové tafel kapely končí. Quentin ale nezapře svůj tradový background a tak hrajeme na střídačku tuny s Verčou a Quentin nás doprovází a střídavě hrajou jejich písničky, do kterých se snažíme přispět melodií a plochami. A nebo melodii z Jen počkej zajíci „na stavbě“ 🙂, která zní v sestavě viola, hardanger housle, concertina a španělka fakt mocně. A oni kvůli nám zdá se rádi zůstávají déle než čekali. Probíráme, že se po covidové pauze změnili sestavy, kdo kdy hraje kde. A že i v Irsku žijí lidé 🙂 a tak je vždycky někdo někde kamarád a jiný na ošklivci a po letech si to zase prohodí.

Pátek 8.7. Ballyvaughan

Když jsem byl v Irsku na pár dní v květnu, vyrazil jsem přes kopec do Ballyvaughanu na session, který táhne Rachel Reid (housle, manželka Alana z Goitse) s Cianem (whistle, bouzouki, zpěv). Cian má zajímavý styl na bouzouki – nehraje trsátkem, ale rozbrnkává prsty a kila hraje nehty celé ruky jak na flamenco kytaru.

Proti Doolinu, který je orientovaný na turisty, je tohle session, kam si chodí zahrát místní a stejně tak tam chodí místní na páteční pivko a potlach. A tak chci tuhle atmošku ukázat i Verče. Přicházíme brzo, zabíráme dobrá místa a za Rachel zaskakuje Alan, protože děti mámu nepustily 🙂. Začátek nám kazí, že zatímco jdu k baru pro pití mi moje místo zasedává Dave (banjo, kytara, flétna, zpěv) a celkem neurvale přendává batoh s mojí flétnou na židli vedle (na flétnu jsem čekal 7 let, tedy jsem trochu cíťa). A tak máme trochu zkažený dojem, ale cestou domu si říkáme, že hrubě třeba jen působil a blbě se to sešlo – tahle teorie se o pár dní později potvrzuje, kdy se na sessionu v Lisdoonvarně vyklube z Dava moc prima chlapík. Rád se tu opět potkávám s babčou Mary, která je v důchodu a chodí na hudební lekce k Rachel. Tenhle princip, že na hudbu není nikdy pozdě, se mi strašně líbí. Umíme poměrně dost tunů, hrajou se celoirské sessionové standardy typu Cooley’s, Wise Maid nebo Tarbolton set. To jsou tuny/sety, které v ČR málokdy hrajeme, ale patří ke zlatému základu, který by měl umět každý. A taky Kilfenora sety, kde už leccos umíme z hraní s Christy Barrym, ale pár jich ještě musíme pochytat a zažít do větší jistoty. Některé jen uvisíme a sami bychom je neutáhli.

sobota 9.7. Sonja a Bart Ennistymon

V sobotu vyrážíme do Ennistymonu, protože si říkáme, že je to od nás 15 minut autem, určitě se tam hraje, ale za ty 3-4 roky jsme to ještě nezkusili. V Joe Cooley’s house

je značená hudba, ale přicházíme moc brzo, že prý začnou až v 9:30 (to znamená irsky v 10 🙂). A tak se jdeme projít k vodopádu, který je proti podzimu výrazně hubenější.

Session táhnou Sonja (housle) a Bart (kytara, zpěv). Oba jsou z Holandska, Sonja odhadujeme, že se sem přestěhovala v době, kdy Doolin a okolí nebyly známé ani populární. Bart je mladej kluk a obří, jestli jsem si kdy myslel, že Martin Jankovec je velikej kytarista, tak u Barta bych při kupování trička přidal ještě 1-2X. Bart je primárně folkovej zpěvák, a výtečnej, a hlásí, že doprovázet trad se teprv učí, ale hraje moc fajn a je vděčný za hlášení tónin k tunům. Hrajeme pár moc hezkých tradových setů, kde se ukazuje, že na Sonje ulpěl county Clare styl, což nás baví. V průběhu večera ale přidává pár cheesy tunes pro turisty, což nám přijde trochu škoda, ale davu se to líbí. Zejména dvě Angličanky, co sedí vedle mě, jsou ze všech tunů i písníček unešený a říkají, že proti Milltownu je to balzám -> ale tam obecně během festivalu platí, že musíte vědět, kde je dobrá muzika, a to turista asi neví. My jsme Milltown letos prošvihli, neměl by nám kdo hlídat psa a tak jsme v Milltownu byli dnes ráno jen pro knihovnu, kterou jsme bazarově koupili od Pata Ryana, což se ukazuje, že je chlapík, který s Eoinem O’Neilem provozuje hudební agenturu. Ne prvně se nám tu stává, že obsluha má naučený mechanismus, že prodává ty muzikanty turistům ve stylu „great musicians“. Trochu nás mrzí, že to takhle prodává i nám, protože tady jsme spíš za tahouny a vlastně mi skoro přijde jako urážka, že nám to barmanka přichází říct – my vidíme, že hrajou fajn, ale i to, že na tomhle levelu už jsme (počkejte za pár dní, tam mám slušnou deprézi).

neděle 10.7. O’Donoghue’s

V neděli vyrážíme na půl osmou do O’Donoghue’s ve Fanore. Hrajeme v sestavě Christy Barry, James Devitt, Terry Bingham a my dva.
Takhle přesně jsme tu hráli před třemi lety mockrát. A působí to jako bychom navázali přesně tam, kde jsme před třemi lety přestali. Pár rozdílů ale přece jen je. Terry, který byl tehdy otrávený, že Christy s Jamesem hrajou furt to samý (a i mi to dopředu psal v sms, že nový tuny čekat nemám :-D), tentokrát ostatní vyhecoval a hrály se tuny, který jsme nikdy neslyšeli, ale taky jig, který umíme letos z německého Proitze a který zase neuměli Christy s Jamesem, kteří jinak, byť mají tendence se držet svých oblíbených fláků, umí vlastně skoro všechno. Nu, hrajou to desítky let. Verča vzala tentokrát i bouzouki, mám z toho radost, protože to o ní místní neví, doprovody jsou tu ceněný a jí to fakt jde. Další změna je, že Christy několikrát zmiňuje, že stárne. Covidová pauza na tom má svůj díl a další bude včerejší úmrtí Seamuse Tanseyho.

Abych to zakončil veseleji, tak ještě zmíním, že v Irsku vzácný den s hezkým počasím, jsem promarnil cestou někam za Limerick pro palandu pro děti. Moudrá žena mi radila, že na tu dálnici s roštem a dvojmatrací na střeše jezdit nemám, ale prodávající říkala, že je to v pohodě a tak za Limerickem najíždím na dálnici a pěkně bezpečně si to šinu osmdesátkou a postel kontroluju levou rukou. A najednou za mnou začnou blikat světýlka žlutýho auta Garda. Zastavuju u krajnice a jdu se zeptat, co potřebujou :-). Obratem dostávám seřvání, že mám zalézt zpátky do auta a otázku „kampak si, panáčku, myslíš že s tím jedeš“? A že prý je to nebezpečný. Tak říkám, že jsem to přivázal fakt dobře, chlapík zatahá za utažené popruhy a pokýve, že vlastně jo. Ale že prý zdržuju provoz, tak říkám, že jsem jel 80, což ho taky trochu zviklá, ale stejně říká, že na dálnici být nesmím. A tak mi nakonec podrobně popíšou cestu, kudy zmizím z dálnice a dojedu k Ennis (odkud už stejně pojedu po okreskách), zapnou majáky a udělají mi bezpečný doprovod z dálnice pryč. To by se mi s „pomáhat a chránit“ asi nestalo.

Mimochodem cestou k Limericku už s postelí na střeše

narážím na hezký kamenný kruh
Tady člověk zakopne o neolitickou památku na každym kroku. A tak se chvilku procházím a fotím, ale holt už to nemá tu romantiku, že bych „sál“ energii z kamenů, jako ta banda Amíků, co přijela turistbusem.

Následující dva dny nikam nejdeme, potřebuju fungovat do práce přes den, pondělí se hraje jen moc pozdě a na úterý jsme si bohužel zapsali tip špatně, dojeli na čtvrteční místo, kde „kupodivu“ nikdo nebyl. Lamy. Tak tady máte aspoň jednu z mohérské minizoo.

středa O’Connor’s

Na středeční večery žádný tip nemáme a tak sázíme na jistotu a jedem do Doolinu, kde se hraje vždycky. V O’Connor’s táhne session flétnista kapely Moher Noel O’Donoghue a s ním boxíkář Sean a Brendan na bouzouki (toho ten týden potkáme ještě několikrát). Noel si nás pamatuje z před pár let a tuny nám s nimi celkem jdou a ani před celou hospodou už nemáme trému začít, což je proti letům 2018/2019 milý posun. K tomu je tu Amík z LA s flétnou, na které má přidělané polštářky, aby se mu líp a pohodlněji držela. Iry to moc nedojímá, ale každý se zeptá a chlapíkovi pozornost zjevně nevadí. V půlce sessionu dorazí banda mlaďasů, kterým dává Noel hezky prostor a podporu. Zmiňují, že trénujou na All Ireland Fleadh. Začínají sebevědomější blondýny, které hrajou základní tuny typu Harvest Home a až když odejdou, se do toho pouští ty méně sebevědomé brunety, které ale hrajou o poznání líp. Ten svět se všem předpojatostmi není úplně fér (a já navíc fandím brunetám :-D).

čtvrtek, dva sessiony denně

Ve čtvrtek se mi daří díky časovému posunu uspořádat pracovní den tak, že stíháme odpolední session v Moher Cottage. Pak ještě chvíli práci a večer v Ennistymonu. V Moher cottage hraje Eoin O’Neil s Clarou Buteler. Je krásný počasí a sedět kousek od Cliffs of Moher ve venkovní kavárně a koukat na Lahinch záliv je prostě paráda i kdyby se nehrálo. Ale hraje se a parádně. Krásně nafrázované a procítěné tuny s Clarou, kdy se nám daří s Verčou jeden setů s tím výjimečným pocitem, kdy nám samotným jde husina po zádech (bohužel ten nikdo nenahrál). Takhle bych chtěl umět hrát vždycky, ale sejde se to holt jen někdy. Navíc je tu parta posluchačů, která to umí ocenit, čímž se to umocňuje. A mezitím spousta písniček jak od Clary, tak od Anne Rynne (místní babča, kterou jsme tu zažili před třemi lety na jaře) a taky Deirdre Scanlan, která sem primárně přivedla na session dítko s boxíkem, ale coby bývalá zpěvačka Solas, se taky pouští do písničky. Manžel od Anne, Davoc, hraje na whistle a má neuvěřitelný frázování, byť nehraje úplně čistě. Ale ta myšlenka za tím je úplně fenomenální. U toho nám dochází, že asi z takového důvodu tu místní dodneška vzpomínají na Micho Russella. To je legendární muzikant, kterého ale neumíme docenit z nahrávek doteď, tu atmosféru a feel slyšitelný naživo se zachytit nepodařilo. Kdybych býval Davoca nahrál, ťukali byste si na čelo, proč vám to pouštím, pro tohle prostě musíte přijet do Clare.

Večer pak vyrážíme, tentokrát už správně, do Daly’s v Ennistymonu. Na bouzouki doprovází Brendan ze včíra a session táhnou dvoje housle, hostující Dónal z Dublinu, ale zejména místní (druhý) Brendan, který má za rohem krámek s houslemi.

Hraje neskutečně nahlas a variace stupňuje stylem, že napotřetí už původní tune vůbec není poznat, ale furt to jde dohromady s námi smrtelníky, kteří jsme od melodie daleko nezabloudili. Po chvíli přichází rodinka s dcerou, kterou posadí Irové mezi sebe a ta na svém úplně prvním sessionu prodá svých pár tunů a je nadšená. Takhle roste tradice v další generaci. V rámci nadšení pak odchází od stolu míň opatrně a zvrhává mezi nás pivo, to je zase jednou underground.

pátek Ennistymon Hamlet bez Hamleta

V pátek řešíme, kam vyrazit, protože se jako dítě v cukrárně nemůžeme rozhodnout, co dřív. Nabízí se Ballyvaughan (viz minulý týden), hraní s Eoinem a Clarou v Cornerstonu pubu v Lahinchi nebo Cooley’s bar v Ennistymonu, kde má naposled zaskakovat za jiné muzikanty Josephine Marsh (Phylis‘ birthday v F furt neumíme…ostudy) nebo kamkoliv do Doolinu. Josephine bychom rádi poznali a tak vítězí Ennistymon. Z muzikantů dorážíme zase jako první, chvíli čekáme a pak nám barmanka oznamuje, že je Jo nemocná a budou jiní. Tak přehodnocujeme plány, že to bychom radši viděli Eoina, než neznámé nové tváře. Po chvíli váhání vyrážíme ven a ve dveřích se trochu trapně srazíme s přicházejícími houslisty. A tak to otáčíme zase zpátky, mlsouni trapný. Vedle Paula Dooleyho, který je vedle houslí také uznávaný harfeník, doráží Vincent (bouzouki) s Claudine „Beanie“ (housle) a ještě jedna houslistka, kterou si přejmenovávám podle kamarádky na Bětku a pravé jméno zapomínám. Vincent s Beanie jsou původně ze států, ale v Clare žijou posledních pět let a s Paulem dohromady hrajou styl, který se nám strašně líbí. Zní to krásně jemně, až pomalu, ale přitom to je docela svižný tempo. Zároveň to má frázování, které jako by mělo 1-2 rytmické vrstvy navíc proti běžnému sessionovému standardu. Odjíždím se strašnou depkou, protože sice s nimi tuny udržíme a nekazíme to, ale vůbec se mi nedaří přijít na to, jak dělat to, co oni, nebo tomu aspoň prospět. Pocit je asi znásobený únavou posledních dnů, kdy kombinuju práci a muziku a spát by se hodilo víc. Oni z nás špatný pocit zdá se nemají (mimo jiné proto, že Vincent půjčil Verče na jeden set bouzouki a znělo jí to na nástroji od Joe Foleyho parádně) a zvou nás na neděli do Corofinu, přidávajíc tak další mls do už tak přeplněné cukrárny. A tak v autě kromě depky počítáme, kolik nám tu zbývá nedělí, a že si musíme pečlivě vybírat -> uvědomujeme si, že jsme vlastně strašně rozmazlený a že to, jak říká můj táta, „nemůžeme urvat úplně všechno“, jakkoliv bychom hamounsky chtěli.

Sobotu vypouštíme, Verča v neděli odlítá do ČR pro děti a nesmíme to hnát s únavou za hranu.

Neděle McDermott’s

Původní plán je, že dneska session nestihnu. Ráno odvážím Verču do Galway na autobus a pokračuju pro botník někam na sever. Obecně bych letos našel spoustu fotek „Pergleři vozí nábytek po Irsku“ :-D, což je holt daň za to mít tu chalupu. Na jedné straně mít tu vlastní zázemí je úplně super, ale holt to stojí i práci, kterou by jiní o volnu trávili po památkách nebo v kopcích. Cestou zpátky mě na dálnici zaskočí informační tabule, že je ta vlna veder a že mají být lidi opatrní. Je tu tropických 26,5 stupně přece. A tak poslušně sjíždím u Gortu z dálnice a jdu si se psem zaplavat do burrenského Lough Bunny. Pak jdu na asi 2 hodinovou vycházku se psem s výhledem na začátek Cliffs of Moher, Arany a Connemaru, to je výhled, co se neomrzí.

A říkám si, že mi zbývá ještě trochu elánu a v McDermott’s v Doolinu se má hrát od šesti, tak to jedu zkusit. Znovu se potkávám s bouzouki Brendanem a s ním hraje můj oblíbený Mark na boxík a Adrian na flétnu, kterého znám z loňska jako prodejce lístků na loď na Arany. Brendan musí po pár setech z rodinných důvodů pryč a tak zůstáváme ve třech a je to milý pure drop. Hraju jen na concertinu, protože při chybějícím bouzouki je potřeba co nejvíc barvy. Navíc Adrian má hustej tón a stydím se. Po sessionu ještě další vycházka se psem a za tmy domu a padám úplně hotovej.

Pondělí pak bez sessionu, jsem rád, že stíhám práci a v mezičase vždycky utahat psa venku.

Úterý Lisdoonvarna
V úterý se mi daří ušetřit trochu síly a vyrážím na session od sedmi v Roadside Tavern v Lisdoonvarně.

Hraje „hrubý“ Dave z minulého pátku, David na housle a Katie, která střídá flétnu a whistle a hezky zpívá. Dave je prima, hezky se s ním povídá a banjo si vyrobil sám, částečně z dílů od Čapka a Průchy od nás. David je techsupport IT pro spoustu malých klientů v Clare, to je práce, co jsem kdysi dělal, tak je fajn mít i nehudební téma. Hrajou standard, kterému stačím, jen zase neumím některé z jejich tunů. Dost stíhám odchytat za pochodu a když se při odchytávání jednoho Gdur jigu chytím do pasti, když je v jedné části nečekané Fnat místo F#, tak na mě David jen přátelsky mrkne a v dalším opakování už to hraju správně. Hrajou zase dost věcí z Kilfenory a když se zeptám na CD, tak se mi vtipně vysmějou, protože to je z doby, kdy se vydávaly desky (v hipster komunitě dnes mocně titulované „vinyl“). Dnes to pochopitelně na CD a Apple music sehnat jde, ale rozumím jejich rýpnutí. Překvapuje mě, že mě nevyzvou, abych začal set tunů – což kdekoliv jinde dělají, ale furt mi přijde hloupé se cpát a začít sám. Musím se někdy zeptat jaký je správný postup, jestli se jen implicitně nečeká, že prostě začnu. Do té doby s pokorou. Jedna turistka nás žádá, abychom zahráli Galway girl, Katie a spol. protáčí panenky, ale nakonec vychází vstříc a s textem na telefonu to holky odzpívají spolu a my je doprovodíme. Dřív bych si netroufal, ale teď mi přijde, že pokud je to v aspoň trochu rozumný tónině, tak je hraní do písniček nacvičitelný skill a dá se to (byť jsem rád, že tam je David s houslemi se mnou).

Ve středu jedu večer pro Verču a děti do Galway, hurá, už jsme tu všichni.

Čtvrtek Corofin
 
Ve čtvrtek vyrážíme do Corofinu zahrát si s Beanie a Vincentem, navíc je tu opět Paul a dorazil i Terry.

Frázování je přesně to páteční, ale tentokrát se do něj i líp chytáme, zejména když hrajou tuny, co umíme. Soustředit se „jen“ na dobrý frázování je snazší než oposlouchávání tunu za pochodu a ještě dobrý frázování. Obecně to už není taková depka jako v pátek. K tomu su tu objevují tři Američani, mezi nimi Sky Kelsey, to je takovej strašně nadanej mlaďas z Aljašky a docela příjemnej kluk, ze kterýho ale úplně prýští americký sebevědomí, takhle bychom se chtěli umět prodat (on hraje líp než my a přijel vyhrát All Ireland, jen si všímáme, že v prostředí, kde jsme si jistí, umíme podobně prodat to, co dokážeme zahrát, a tady nám to nejde, jsou to spojené nádoby). Holka, co přišla s kytarou, si v jednu chvíli chce natočit session a telefon jí automaticky pouští blesk a svítí Terrymu do očí a tak se Terry ozve. Děvče se místo jen vypnutí blesku urazí, sbalí kytaru a dramaticky odejde ven. Chudáky zbylý dva Amíky čeká nějaký to žehlení, který nakonec vzdají a radši hrajou.

Pátek Lahinch

Tento pátek pro nás vítězí Lahinch. Hrajeme pohodové věci s Clarou, Eoinem a místní omladinou. Mezi nimi malej klučík s banjem, které je snad větší než on, ale utáhne si krásně celý set, s hezkým frázováním i ozdobami. Fotbalově oblečený teenageři hrajou spíš středně dobře, ale i to se cení, přístup mladých k tradiční kultuře je tu velmi vítaný a podporovaný. Pak jeden z nich (boxíkář) řekne, že budou tancovat, tělnatý bodhránista vstane s ním a od stolu vedle se zvedne třetí, který doteď jen poslouchal. Eoin vyzývá mě (a ne Claru), abych odpálil reel k tancování, beru to jako ocenění, že reel pro tanec utáhneme. A kluci odpálí úplně parádní stepový číslo, kroky jeden jako druhý, úplně přesně rytmicky a na chlup stejnou choreografii, padá nám brada. S Clarou dáváme pár věcí na dvě flétny, moc hezky to ladí, což s flétnama není vždycky (příští čtvrtek budu vyprávět).

Neděle Corofin

Neděli, přestože je ve stejný čas konkurenční session s Eoinem a Clarou v Ennis, míříme za Beanie a Vincentem do Corofinu. Povídáme si s Beanie o tom, jak se do toho tady před lety prolamovali. Zmiňuje, že klíč je chodit na stejné sessiony se stejnou partou a naposlouchat si místní repertoár. V tom je mírná logická chyba, že tady všichni umí spoustu tunů, takže se ani ve stejné sestavě neopakují pokaždé stejné, ale poznáváme i dost věcí z minula, takže na tom něco bude. Nejsem si jistý, jestli si Beanie uvědomuje, že po téhle radě nás bude mít na krku furt :-D. Navíc tahle hospoda si muzikantů hodně váží, takže po asi dvou hodinách hraní přichází na stůl hromada domácích hranolek a zapečených baget se šunkou a sýrem a grilovanou zeleninou. U tunů si ještě všímáme, že kromě toho hezkého stylu (a nebo je to právě jeho součástí) tu hrajou verze tunů, které umíme, ale ty místní znějí tak nějak „poctivěji“ -> u reelů fakt osm not do taktu, žádné zjednodušené čtvrtky a důraz na čtyři z těch osmi, to z toho dělá ten dojem víc rytmických vrstev.

V pondělí trávíme den s rodinou a navečer vyrážím s Vojtou do Connemary. Cesta zabírá dost času, ale i tak stíháme před setměním svižně vyšlápnout Diamond Hill a kochat se parádními výhledy.

Jen sluníčko je za mraky, takže fotit západ se nedaří. Spaní máme vymyšlené v autě, ale na parkovišti žerou mušky, tak se těsně před setměním přesouváme na břeh moře. Ráno vstáváme a místo hezké snídaně u moře zase mizíme i odsud, protože ráno žerou mušky i tady. Dneska nás čeká větší výšlap na Benbaun, nejvyšší z connemarských Twelve Bens. Cesta, jak už to tak v irské divočině bývá, na mapě vypadá hezky, ale v reálu je to po mokré trávě do kopce stejně, jako by to bylo o 10, 50 i 100 metrů vedle. Až nad úrovni trávy nacházíme kamennou cestu (vlastně několik souběžných), které dávají aspoň trochu náznak, že jdeme správně. Po sestupu se koupu v potoce, v parádní tůni (nebojte, uvidíte jen tůň, synáček odmít fotit fotra v trenkách :-D).

Úterý koncert Goitse

V úterý hrajou v Doolinu od devíti Goitse, včetně Alana. Jdeme si je pochopitelně poslechnout a vědomi toho, že Irové mají spíš tendence začínat pozdě, přijíždíme lehce po půl deváté, což se ukazuje jako chyba, protože před Goitse hrajou jako (nehlášená) předkapela Therese McInerney & Marian Curtin jako promo svého nového alba „The Youth Belonged to Miltown“. Flétna a housle ve velmi tradičním podání, s citlivým doprovodem na piano, pro nás velká radost poslouchat. Škoda, že jsme prošvihli první set nebo dva. Marian má parádní tón na flétnu (fully keyed Grinter, levoruká, ach), jaký já nikdy mít nebudu -> líbí se mi to, jen Grintera jsem kdysi měl (keyless) a pro mě strašná dřina z toho dostat rozumný tón, holt mi sedí trochu jiný styl hraní a flétny, byť tohle bych moc rád uměl.

Po nich hrajou Goitse a jakkoliv nás pochopitelně baví, tak ty holky předtím se mi líbily víc. Goitse jsou typická kapela vytvořená pro mainstreamovější publikum, dělaj to skvěle, jen naše srdce už je dneska bližší pure dropu. Áine má úplně boží hlas (naposled jsme jí slyšeli před léty v Drážďanech a standard si drží). Video je z terasy před koncertem, iphone se nahrávkou moc nepochlapil.

Jako kapela maj krásně propracované rytmy (je vidět, že hlavní tahoun je bodhránista), které vedle bubnu drží i kytara a piano. Každý set nabalujou, začínají jemně a na konci už to slušně kalí, je to moc hezky vymyšlený, byť v závěru koncertu už celkem předvídatelný. Banjo má krásný kulatý tón, což moc hezky sedí do písníček a vedle houslí a akordeonu, drobná škoda je, že když hraje Alan sólo, slušel by tomu tón trochu ostřejší. Překvapuje mě, že koncert takhle profláklé kapely se hraje v malém sálu tak pro čtyřicet lidí u stolečků. Pro posluchače skvělý. Jestli je to uživí, nevím. Koncert končí hodně před jedenáctou, za což jsem rád, po Connemaře jsem solidně koženej.
 
Středa Kilfenora
 
Ve středu se vracíme z výletu a přemýšlíme, kam jít večer hrát, protože o ničem jiném než o Doolinu nevíme. Cestou se stavujeme v Lisdoonvarně nakoupit (co jsou tu děti, tak mlíko mizí po litrech), v krámu potkávám Katie (viz minulé úterý) a ta mi prozradí, že v Kilfenoře je dnes hezký session. 

A tak vyrážíme tam, hraje bouzouki Brendan, tuny táhne jeho sestřenice Anne na housle a Adrian na flétnu. K tomu dva dědové na whistle. Jeden z nich je J.J.Conway, který vyhrál All Ireland jak s Kilfenora, tak s Tulla Ceilí bandem; takže legenda mezi legendami. Druhý Pat (vlevo na obrázku) je místní encyklopedie a vypráví mi, kdo je příbuzný koho, z čehož tak nějak vyplývá, že některé sessiony jako gig my náplavy nemůžeme nikdy dostat. Hrajeme v Linnane’s pubu, který vede syn Kitty Linnane, zakladatelky a pianistky původní Kilfenory (na obrázku s houslitkou Anne).

Jeho sestru si vzal legendární houslista Tommy Peoples. A víc vás místní genealogií zatěžovat nebudu :-). Hraje se („kupodivu“) spousta Kilfenora tunes. A i k těm zná vedle mě sedící děda Pat spoustu příběhů. Některé sety jsou old a některé new. Ptám se jaký je rozdíl mezi old a new ceilí bandem a Pat prozaicky odpoví „the old ones are dead“. Kek. Je tu hezká akustika a tak si troufám i na flétnu, dokonce mě specificky vyzvou, ať začnu set, což se přes mírnou nervozitu docela povede a legenda J.J. mi chválí tón. Protože i on hraje doleva, tak mě požádá o vyzkoušení mojí flétny a bohužel už to v těch 85letech nejde, tak se drží dál whistle. Že už nefoukne flétnu mě mrzí. Zároveň mi ale přijde úplně super, že furt může hrát na whistle ve své oblíbené hospodě, své oblíbené tunes a všichni mu dávají najevo, že nezapomněli kdo je. Na závěr nám bodhránista věnuje CD Clare Ceilí bandu, což je banda teenagerů, které vede fanda Kilfenory, takže hrajou až na pár výjimek, staré dobré sety a my tak dostáváme domácí úkol do příště (za týden, ne za rok) všechno umět. Domů odjíždíme úplně nadšený, pokec s legendama, umíme tuny, nechávaj nás začínat a oceňujou (byť se u Čechů téhle zálibě trochu diví), že to hrajeme na slušné úrovni i na irské poměry, to je motivační boost jako hrom.

čtvrtek 28.7. Moher Cottage depka a Corofin

Nevyspaní po Kilfenoře vyrážíme do Moher Cottage na oblíbenou porci hezkých tunů a písniček. Je zima, flétny neladí (včetně mojí :-(), strašně špatnej pocit z toho. Ze setů, co začínáme, se nám jeden moc nedaří, a pak hrajeme polky, což vypadá, že jsme v Clare fakt přestřelili (byť jinde v Clare to nevadí). Asi to umocňuje i to nevyspání, ale po včerejším večerním nadšení odjíždíme domů s motivací na úplně opačné úvrati sinusoidy. To je teda sešup v rámci 16-ti hodin.

Večer vyrážíme do Corofinu do Bofee Quinn’s na oblíbený session s Beanie a Vincentem. Moc hezky je tu (třeba i teplo :-)), jsme vítaný, nejsme lamy. Spravujeme si chuť. Bavím se s Vincentem, co je potřeba udělat pro to, abychom tu začali dostávat gigy. Zmiňuje, že kromě doučení nějakých tunů (kdy ale víme, že celý večer repertoárově uhrajeme v klidu, jen se nechytneme do všeho, co začnou případní příchozí) je vlastně nejdůležitější „být tady“. Že prý jakmile budou muzikanti vědět, že jsme v oblasti dlouhodobě, tak nás začnou zvát, ať už na záskok nebo na pravidelný hraní. Hospody zase potřebují vědět, že nám můžou dát každou (třeba) středu přes turistickou sezónu, tedy minimálně červenec a srpen spíš květen-září. Vlastně si z té rady odnáším, že už tam v podstatě hudebně jsme a jen potřeba udělat ten krok a přestěhovat se (což ale s ohledem na práci a puberťáky zatím ještě nejde).

pátek 29.7. Ballyvaughan

Nevyspání si vybírá svou daň a přes den, kromě přivezení další bazarové skříně z Ennis, jen tuhnem a hrajem deskovky. Večer jsme díky odpočinku docela použitelný a tak jedeme do Ballyvaughanu, kde se konečně potkáváme s Rachel, kterou děti tentokrát pustily.  Moc mile si popovídáme s Mary o všem možném, jsem rád, že hned vedle ní sedí Verča (a ne já), která se normálně do anglické konverzace pouští spíš míň a teď to za nás táhne. Rachel začíná podobné sessionové standardy, co se tu hrály minule, takže tady i tentokrát hrajeme skoro všechno, to je hezkej pocit. Střídat večery, kde se spíš učíme, s večery, kdy si dost zahrajeme, je docela funkční kombinace. Rachel mi přijde jako skvělý session leader, pravidelně dává šanci začít těm, kteří na to mají, a třeba Mary, která by to sama neutáhla, nabízí sety, které jí učila na lekcích. Obecně je to tu dnes spíš hlučnější, takže celkově je to docela zahuhlaný, ale super dobře slyším Verču. Je znát, že tu máme prostor se vyhrát. Rachel nás při odchodu moc chválí, jak hrajeme, a říká, že nás tu kdykoliv ráda znovu uvidí. Zní to upřímně a moc hezky nám to pomáhá s motivací, takže svět je v pořádku a dobré zážitky zase převažují.

Zbytek sepíšu po návratu do ČR, čas se nám tu krátí, práce kolem domu ještě zbývá a je i hezký počasí, tak chceme stihnout kus přírody.

Tomáš Pergler

Václav Bernard