Aktuality 28. 2. 2022
Revue – Březen 2022
Postcovidový rozjezd v té naší irské branži je hodně pozvolný. Nová vláda sice rozvolňuje, ale pořád je cítit, že může zatáhnout za brzdu a vše se zase vrátí do těch „pořádků“, které jsou v posledních dvou letech tak časté. Původně na březen náplánovaná serie vystoupení show Lord of the Dance byla zrušení s tím, že se jedná o náhradním termínu (do uzávěrky této Revue byly již nové termíny vyhlášeny – viz jiný článek na našem webu). Nicméně už několik kapel se připravuje na březnovou oslavu svátku sv. Patrika. Zatím ty halasnější jsou v převaze, ale doufejme, že někde se budeme moci setkat i s irskou tradiční hudbou a možná i tancem. Samozřejmě, že pokud se o něčem dozvíme, dáme na našich stránkách vědět.
My už začínáme intenzivně připravovat letošní ročník Bernard’s Summer School a jak budeme mít připravenou první ucelenou informaci zejména o programu, určitě ji vyvěsíme na našich stránkách. Na letošní ročník již přislíbili účast Ultan O’Brien a Robert Harvey a to je dobrý začátek.
– Účastníci letních škol a některých sessions si jistě budou pamatovat takovou menší paní z Belfastu, která se měla v ruce mandolinu a když měla příležitost, ráda si zahrála. Někteří si i vzpomenou, že se jmenuje Rina Schiller. Pohybovala se okolo naší letní školy řadu let s tím, že připravuje nějakou výzkumnou práci o irské hudební kultuře mimo Irsko. S tím jsem její návštěvy včetně lekcí toleroval. Po řadě let mi došla trpělivost a z letní školy jsem ji vyhnal. Až teď před několika dny mi dorazil od ní nejprve dopis, kde mě upozorňovala na to, že její výzkumná práce je dokončená, knižně zpracována a vydána v nakladatelství Peter Lang. A že mi nakladatelství pošle z Mnichova tento výtisk na moji adresu. Kniha s názvem The Elusive Celt a doplňujícím podtextem Perceptions of Traditional Irish Music Communities in Europe mi skutečně došla. Se zájmem jsem se začetl do některých kapitol, ve kterých zmiňována česká irská hudební realita a musím říci, že je to celkem zajímavé počtení. Autorka nenavštěvuje jen naši letní školu a sešny, ale zajímá se o to, proč zde nejsou stejně jako jinde pravidelná hudební setkání s irskou tradiční hudbou, proč české skupiny nepropagují vydaná CD a nastoluje další otázky, které se snaží píděním po zdejší realitě zodpovědět. Ne vždy je to pro nás lichotivé. Rina se neomezuje pouze na Prahu, ale své poznatky získává i v dalších městech, které za stejným účeleme procestovala (Berlín, Budapešt, Bukurešt, Vídeň, Istanbul). Vyjadřuje se k některým setkáním s muzikanty a hudebními skupinami, cituje některé hudebníky (Tomáš Pergler, Radvan Markus). Součástí je i řada fotografií z pražských session, z letní školy a fotografie vydaných CD.
V těchto několika větách jsem zdaleka nepostihnul celý obsah více jak 170-ti stránkové publikace. Zabývá se zde i autenticitou irské tradiční hudby, popisuje zde celý žánr irské tradiční hudby, styl a nástrojové zastoupení.
Kniha poskytuje pohled na irskou tradiční hudbou v některých částech kontinentální Evropy v nedávno uplynulé době z pozice člověka se zkušenostmi z autentického prostředí. Ač jsem se v jednom okamžiku k Rině nezachoval zrovna gentlemansky, vítám tuto publikaci a názory v ní obsažení, protože korespondují s řadou mých kritických pohledů na interpretaci této hudby v našich zeměpisných šířkách.
Publikaci doporučuji těm, kteří mají zájem o tuto problematiku a vládnou dobře anglickým jazykem.
– Je skoro konec února a já se vydávám na teprve první koncert. Byl jsem pozván hudební skupinou Rí Ra do Balbínky (25. února) na křest jejího nového alba s názvem Two Sisters. Rád jsem toto pozvání přijal, protože není zase tak časté vydávání nových alb u skupin z naší zájmové oblasti. V Balbínce se k této příležitosti sešlo nebývale hodně návštěvníků a mnozí si celý večer museli odstát, protože místa k sezení byla beznadějně obsazena. Vzhledem k personální nedostatečnosti na straně RÍ Ry (ze závažných důvodů chyběla Klára Fanta – dříve Laštovičková) museli organizátoři večera trochu překopat program. A tak měla RÍ Ra i předkapelu v podobě kvarteta Dadsky. Ač některá z tváří kapela mi není neznámá, takto jsem je slyšel poprvé a zařadil jsem si jako takové pražské Dubliners. Zahráli asi 5 písní – všechno tedy bylo odzpívané – a protože jde většinou o občany z ostrovních zemí (Velká Britanie, Irsko), proběhlo to s patřičným fortelem, který vybraným zpívaným písním slušel.
A pak již nastoupila RÍ RA ve své obvyklé sestavě bez Kláry a odehrála část repertoáru, který její absencí neutrpěl. Výrazně pěvecky pomohla v této části večera skupině její bývala zpěvačka Markéta Bínová, která zazpívala něco z bývalého repertoáru této skupiny, ale i francouzské šansony, které jsou zřejmě nyní její doménou.
Foto Václav Bernard
Následovalo promítnutí klipu, který byl natočen na zřícenině hradu Oparno a v přilehlé oblasti, který zobrazil děj vztahující se k první písni alba a zároveň k názvu alba. Následně došlo k vlastnímu křtu alba, ke kterému jsme byl přizván. Po následující přestávce, která se protáhla do blízkosti dvaadvacáté hodiny, dostala skupina povolení ještě půl hodiny hrát.
Foto Jan Mudra
Večer měl výbornou atmosféru a výrazně k ní přispěl svým moderováním kytarista skupiny Michal Rudolf Cádra.
Vlastní album Two Sisters je již 4. studiovým albem skupiny a je zajímavé, že od vydání toho předchozího uplynulo téměř 11 let. Asi to bylo ovlivněno i tím, že v těchto jedenácti letech se obměnila polovina skupiny a ta si přípravou nového repertoáru musela být jistá, že na nové album má.
Příběh sestrovraždy zřejmě na skupinu zapůsobil tak silně, že nejen po písni nazvala album, ale i natočila klip, který prostřednictvím herců (nejsou to členové skupiny) příběh zobrazuje. Album obsahuje celkem 12 písní a instrumentálních setů, přičemž více než polovina pochází z Anglie a Skotska. Trochu to připomíná repertoár skupiny Asonance s tím rozdílem, že zde jsou ponechány původní texty a to i včetně písně Smeorach Chlann Domhnaill zpívané ve skotském gailigu (nerozuměl jsem ani slovo). Asi to není překvapivé s ohledem na to, že dvě členky RÍ RY jsou hudebně angažované právě v Asonanci. Sety reelů a slip jigů jsou povětšinou irské (možná všechny, protože ne všechny dokáži identifikovat). Na křtu jsem chválil autentičnost zpěvu Kláry, na které je postavená pěvecká část repertoáru. Nicméně v úvodní písni se k závěru přidávají další hlasy (v pozadí za Klárou) a já si myslím, že to té písni výrazně přidává na kvalitě.
– Žijeme ve zvláštní době – nejprve virus a nyní k tomu Rus (na Ukrajině). Zažil jsem rok 1968 a v produktivním věku jsem prožil i následujících 20 let. Přečetl jsem Solženicyna, Mňačka i knihu s výrazným názvem „Mráz přichází z Kremlu„, kterou napsal významný komunistický funkcionář. Možná hloupě jsem si udělal docela jednoznačný názor o současné situaci na Ukrajině. Pozoruji, že obdobný názor má výrazná většina mých známých a i zcela neznámých lidí v celé světě. Dokonce i hodně lidí v samotném Rusku.
Asi by mně nevadilo si poslechnout opravdu zasvěcený názor někoho, kdo se mnou nesouhlasí či nesouzní. Asi bych názor nezměnil v kontextu s tím, co nám aktuálně nabízí zpravodajství z Ukrajiny. Ale rád bych se obohatil o nějaký zajímavý pohled. Samozřejmě v kontextu s výše uvedeným výrokem na této stránce si netřeba dělat iluze o motivacích a praxi světových státníků. Facebook je aktuálně takovým docela náročným bojištěm těch, kteří mají rozdílné názory a presentují je ne příliš vybíravým způsobem. Mrzí mě, když se takto střetávají moji známí a nebo když někdo, koho jsem si po jiné stránce vždycky vážil, se uchyluje k podpásovkám. Názorově jinde ve věci války na Ukrajině je Roman Kozák, člověk, který se výrazně zasloužil o šíření kultury keltských národů na Slovensku. Jezdil jsem s dcerami a i s taneční skupinou na jeho akce a on naopak několik let byl i lektorem naší letní školy. Roman se netají na FB (a asi nejen tam) svými sympatiemi k Putinovi a k Rusku. OK, na to má nárok. Pokud dá na FB text: „Rusko to nespustilo“, musí v této době počítat s nějakou reakcí – od takových, kde se někteří ptají na jeho názor až po ty poněkud zkratkovité, které zrovna nemusí být zdvořilé. Napadlo mě, že Roman chtěl provokovat. Na jeho hlášku se chytil Kuba Mašek a myslím, že docela slušnou formou se pídil po původu jeho pohledu na věc. Roman se vyhnul přímé otázce jednoho účastníka, který se Romana ptal, zda souhlasí s tím, co teď dělá vojsko z Putinova rozkazu a Kubu odbyl ve dvou příspěvcích slovy: „chalan, ja s nimi robím s Ukrajincami aj Rusmi halooo“ a „to ze nevidite nemozem za to studujte geopolitiku potom piste“. Námitku jiného účastníka diskuze „Oblibenej argument tech co nemaj co rict a podložit svoje argumenty. Nastuduj si to. Klasicky argumentacni faul internetovych trolu. Nejses jedinej kdo dela s ukrajincema a rusama.“ Odpověď Romana na sebe nedala dlouho čekat: „Proste kokot.“ A pak už se strhla nevybiravá výměna vět zejména mezi Veronikou Nejedlovou a Romanem, kterou se snažil mírnit Kuba Mašek, kterou zde nechci komentovat. Roman svými názory vyprovokoval na FB již více „debat“, ve kterých na jeho názory reagovali například někteří muzikanti z Prahy, ale nikdy to nedošlo do roviny osobních urážek. Nicméně Roman nikde v debatách, které jsem zaregistroval, nikdy svůj názor nevysvětlil. Z poslední debaty jsem zachytil, že Roman, který pochází – myslím – od Bardějova či Michalovců, si velmi váží těch, kteří se probojovávali za II. světové války přes Dukelský průsmyk a možná tady někde je klíč k jeho názorům. Roman patrně nezažil rok 1968 a nemusel jako dospělák, který nechce dělat kompromisy, probíjet následujícími dvaceti lety. Možná, že by pak s dočtením o ztrátě Pokarpatské Ukrajiny, s procesy v padesátých letech, levného odevzdání uranu do Sovětského svazu, který zde těžili političtí vězni a řadě dalších excesů pochopil, že vděčnost není na věčnost. Ale třeba se mýlím a Roman „vyzrál“ do svých názorů někde jinde. Každopádně je mi z toho smutno.
Václav Bernard
