Navigace:
O irské hudbě
Na toto téma bylo napsáno již dost článků a tak asi není problém si nalézt podrobnější a zasvěcenější. Následující stať by měla sloužit k všeobecné orientaci a zároveň být jakýmsi odrazovým můstkem pro dalším studium.
Především bych rád poukázal na problém ztotožňovat keltskou a irskou hudbu a vůbec bych nabádal k opatrnosti přívlastek „keltská“ spojovat s hudbou. I když se z keltské kultury zachovalo poměrně dost památek hmotného i nehmotného charakteru (třeba v názvech a jazycích některých národů), rozhodně nic nevíme o hudbě historických Keltů. Méně napadnutelné je označení „hudba keltských národů“ a sem už lze vedle řady jiných tradičních hudebních kultur zařadit i tu irskou.
Irská kultura včetně té hudební se vyvíjela do cca 16. století v souladu s historickým vývojem izolovaného ostrova celkem nerušeně. Ne že by do té doby byla ušetřena konfliktů vnitřních či vnějších. Nicméně od vpádu Cromwella na tento ostrov v první polovině 16. století dochází k masivnímu potlačování všeho irského – a kultura je jednom z prvních míst – až to hraničí s genocidou. Dokonce ještě v polovině minulého století irská tradiční hudba přežívala v nevelkých venkovských oblastech v západní a jihozápadní části ostrova. Naštěstí se našlo dost nadšenců, kteří irskou tradiční hudbu vzkřísili, přinesli ji do měst a na pódia. Z té doby pocházejí slavné skupiny jako The Chieftains a The Dubliners, které přes personální obměny koncertují do současné doby. Na ně pak navazují další skupiny jako např. Altan, Planxty, Danú, Lúnasa, v USA, kam směřoval hlavní proud emigrantů z Irska více jak jeden a půl století, jsou to Clancy Brothers, Solas, Cherish The Ladies atd. Před koncem minulého století k popularitě irské tradiční hudby přispěl i irský tanec, který se dostal prostřednictvím tanečních show na světová pódia. V tomto směru lze připomenout show Ragús, která vznikla na Aranských ostrovech a jejímž základem je právě irská tradiční hudba, píseň a tanec.
Pro irskou tradiční hudbu jsou nejcharakterističtějším nástrojem irské dudy tzv. uillean pipes. Dudy nejsou irským vynálezem a lze se s nimi setkat v různých tradičních kulturách. Příkladem mohou být nahrávky Chieftains, na které se tato charismatická skupina v čele s Paddym Moloney spojila s mnohými hudebníky napříč zeměkoulí, irské dudy se objevují i jako součást symfonického orchestru. Mohou se skládat až ze sedmi píšťal, mají melodický rozsah dvou oktáv a je na ně možno hrát i harmonický doprovod. Nástrojem nejirštějším je harfa a dokonce se stala součástí státního znaku. Velmi rozšířeným nástrojem je irská píšťala (whistle, tin whistle, low whistle), která má jistou podobnost se zobcovou flétnou, ale hraje se na ni jinou technikou a má podstatně pronikavější zvuk. V irské tradiční hudbě se používá i příčná flétna (dřevěná i kovová). Nástrojem nejrozšířenějším v irské tradiční hudbě jsou housle, na které Irové hrají opravdu mistrovsky. Původem velmi starý nástroj je bohrán, jednostranný ruční buben. V irské tradiční hudbě se však začíná objevovat až okolo poloviny minulého století. Nově se v irské tradiční hudbě uplatňují také tahací harmoniky. Jednak jde o tzv box, což je obdoba české heligonky a pak malé concertiny. Velkého rozšíření se v 2. polovině 20. století dostalo v irské tradiční hudbě čtyřstrunnému banju a v současné době patří k velmi rozšířenému nástroji. Asi nejnovějším nástrojem v irské tradiční hudbě je irské buzuki, které je původem řecký nástroj. V šedesátých letech minulého století byl přivezen do Irska jako souvenir. Posléze tam zdomácněl a rozšířil se do celého světa. Kytara také není původní irský nástroj. Zpravidla se používá v jiném ladění než kytara klasická. Rozšiřováním a popularizací irské hudby v Irsku i ve světě dochází k využívání dalších nástrojů. Irské ceilí bandy, které většinou hrají jen a pouze pro taneční příležitosti, využívají klávesové nástroje a i bicí. Odpovídá to zvýšenému požadavku důrazu na rytmus. Irskou tradiční hudbu hrají i kapely, jejichž nástrojové obsazení je zcela netradiční, elektrifikované, předecibelizované. Pak lze jen těžko najít melodii či poznat, o jakou skladbu se jedná.
Rád bych jako pokračování této části webových stránek věnoval irské hudbě, jednotlivým nástrojům, interpretům, festivalům, soutěžím, odkazům na zajímavé sbírky, archívy, notové zápisy apod. Vedle znalosti hry na nástroj by interpret měl mít povšechnou vědomost o historickém vývoji nástroje a nejvýznamnějších hráčích na tento nástroj u nás i v zahraničí.
Pro začátek bych rád odkázal na knihu Jiřího Moravčíka – Keltská hudba – Torst, Praha 2004. Jde o publikaci, která byť nevelkého formátu a počtu stránek, s obrovským záběrem v dané problematice.
Václav Bernard
Historie hudebního nástroje bodhran
13. 11. 2010 | 323 přečtení
Není bez zajímavosti se seznámit s historií některých tzv. tradičních nástrojů v irské hudbě. Ono s tou tradičností nebývá tak horké. Vždyť housle se v irské lidově hudbě objevují někdy okolo roku 1600 a příčná flétna (v historických pramenech se o ní píše jako o German Flute) dokonce o 100 let později na počátku 18. století. A bodhrán (irský svislý buben) se objevuje až v první polovině 20. století, kdy se vyvinul z tamburiny. Bodhrán je možné slyšet na několika záznamech irské hudby datovaných do dvacátých let minulého století.
Celý článek »Etiketa session
08. 09. 2010 | 371 přečtení
Ne každý, kdo hraje irskou muziku, má ambice si založit hudební skupinu. To platí všeobecně ve světě i u nás. O to více jsou pro takové muzikanty sessions vítanou příležitostí si zahrát. Session je neformální setkání muzikantů, ale přesto podléhá svým pravidlům. Více je vypozorujete hlavně tam, kde sessions jsou pravidelné a zažité akce stejnorodých skupin muzikantů. Tím myslím především Irsko, ale i například v Německu se najdou kvalitní sessionoví hráči. U nás s tím máme trochu problémy (a teď mám na mysli především Prahu, kde je největší koncentrace muzikantů hrajících irskou tradiční hudbu).
Sessions nemají pravidelný termín, svolává je kde kdo a výsledkem je, že se někdy hudebníci i sejdou. Zdejší sessions potřebují „tahouny“, nejsou tu ještě tak dobří hudebníci, aby dokázali v jakékoliv sestavě sehrát alespoň jeden set tří tunů. A tak když se tahouni nedostaví, obvykle se celá session potácí od skladby ke skladbě, někdy až systémem pokus – omyl. Zdejší sessions ještě trpí jednou chorobou, o které jsem si myslel, že mezi chlapy není až tak rozšířená: ne každý muzikant se snese s každým a občas mám pocit, že jsou se schopni pomluvit se zhruba stejně, jako to znám ze světa irských tanečnic v našich končinách.
Celý článek »