Seznamte se! 15. 10. 2008

Michal Zubalík

 

1. Michale, můžeš popsat, pokud si uvědomuješ, takový ten zlomový okamžik, kdy se z irského tance jako pro Tebe celkem nezávazného koníčka stalo něco více, kvůli čemu jsi schopen výrazně změnit svůj životaběh? Jinými slovy: kdy jsi začal irský tanec brát vážně? Co bylo tím zlomem?

K nějakému konkrétnímu zlomovému okamžiku asi ani nedošlo. Irský tanec pro mě nabíral na vážnosti postupně, s přibývajícím časem a rostoucími zkušenostmi. I když zároveň musím říct, že „nezávazný koníček“ pro mě tenhle sport, smím-li tak irské tance nazvat, nikdy nebyl. Již při cestě na svůj první trénink, někdy v lednu 2006, jsem věděl, že tohle bude něco, co obrátí můj život vzhůru nohama. Něco, co mi ukáže cestu, na kterou jsem se chtěl již dávno vydat. Zpočátku jsem byl šťastný, že konečně dělám něco, co mě vskutku baví a naplňuje po všech stránkách a zároveň něco, v čem jsem nebyl úplné dřevo. S postupem času se mé myšlenky začaly ubírat i směrem, bylo-li by možné se irskému tanci věnovat v budoucnu na profesionální úrovni. Skutečnost byla taková, že jsem začal až v devatenácti letech, což mi bylo neustále připomínáno ze všech stran. Na nějakou chvíli jsem se tedy smířil s tím, že tuto novou vášeň budu muset provozovat skutečně jen na úrovni zábavní. Později však přišly první soutěže, první malé úspěchy. A já začal stále víc přemýšlet o tom, že bych se svého snu neměl vzdávat jen proto, že to ostatní říkají. A jakoby natruc jsem se rozhodl, že si dál půjdu za svým a pokusím se udělat vše, abych dokázal, že i přes vysoký věk, ve kterém jsem začal tancovat, je možné stát se profesionálním tanečníkem. Díky soutěžím, tanečním seminářům, setkáváním se s různými osobnostmi z tanečného světa, začalo mít pro mě „irsko“ stále vážnější hodnotu. Vzdal jsem prvně všech ostatních volnočasových aktivit, přestal jsem se stýkat s některými přáteli, doma jsem se ukazoval stále méně častěji. Později jsem kvůli irským tancům zanechal i studia na vysoké škole, což byl okamžik, kdy jsem poprvé pocítil i problém ze strany rodiny, která mě až do tohoto okamžiku plně podporovala. Nakonec však i ta pochopila, co je mou pravou životní prioritou, nekladla mi dále žádné zábrany a nechala mě jít cestou, kterou jsem zvolil. Dalším okamžikem, který sehrál důležitou roli v mém postoji k tanci, byl rozhovor s mým lektorem, Ronanem Morganem, na jaře 2007. Zde jsem konečně uslyšel také opak toho, co mi bylo opakováno stále dokola předtím – a totiž to, že pokud je můj zájem skutečně vážný a opravdový, je třeba vyvinout ještě mnoho úsilí, obrnit se velkou dávkou trpělivosti… Ale nevzdám-li to a budu-li dál stejně usilovně pracovat po několik následujících let jako doposud, nejsou mé šance nulové. Nikdy předtím jsem v životě asi nic tak vážně nebral.

2. Jaké bylo Tvé vůbec první setkání s irským tancem (myslím nejen to u DVD s LOTD či jinou show)?

Mé úplně první setkání s irskými tanci, irskou kulturou a Irskem obecně proběhlo právě skrz DVD Lord of the Dance, které jsem dostal jako dárek k úspěšnému složení závěrečných zkoušek v první fázi svého studia na střední škole. Před tím jsem viděl kousek této show na slovenské televizi a jen tak pro zvědavost jsem to chtěl vidět celé, protože mě to zaujalo. Shlédnutím této show jsem byl naprosto okouzlen. Neměl jsem do té doby (bylo to v létě roku 2005) ani tušení, že něco takového vůbec existuje, o Irsku jsem věděl snad jen z doslechu z hodin zeměpisu (který jsem měl naposledy na základní škole). Přesto mi už tenkrát, hned po skončení titulků, hlavou proběhla myšlenka „jednoho dne odjedu do Irska, tohle se naučím a pak budu tancovat s nimi“. Dále jsem se s tancem krátkou dobu setkával na internetu, kde jsem po shlédnutí show hledal nějaké možnosti, jak se tanci co nejdřív začít věnovat a kde se jej začít učit. Veškeré kurzy však probíhaly Praze, Ostravě či Brně a pro mě bylo tenkrát zcela nemyslitelné dojíždět kamkoliv, aby se takovýchto kurzů mohl zúčastnit. A tak jsem nechal svoji myšlenku dřímat v pozadí mého vědomí. A to až do dne, kdy jsem se dozvěděl o existenci ne dlouho založené taneční skupiny Fiach bán, působící přímo v Olomouci.

3. Co bylo tou nejvýraznější kvalitou Stephena Scariffa v Tvých očích při výběru jeho jako učitele pro soutěže?

V době mého příchodu do Fiach bánu existovala spolupráce s lektorem, o kterém jsem věděl jen to, že snad kdysi kdesi tancoval. A to díky spřátelené taneční skupině Démairt z Brna, která stála u zrodu a založení Fiach bánu. Ti zrovna dojednali spolupráci s certifikovaným lektorem Stephenem Scariffem a tak nám nabídli, že se můžeme jakožto začínající skupina připojit a získat tak poklad nad všechny cennější – profesionální vedení prakticky od kolíbky. Co je tento Scariff za člověka, jsem se dozvěděl až později z různých příběhů a následného osobního setkání, na které jsem již netrpělivě čekal. Upřímně řečeno – když k němu pak došlo, měl jsem tak zvaně plné gaťky a chuť utéct někam hodně daleko a zahrabat se někam hodně hluboko. Nicméně brzy jsem zjistil, že kvality tohoto člověka, co by tanečníka a učitele irských tanců, převyšují naprosto všechno, co se převyšovat dá. A to doslova. Před tím jsem viděl létat pouze Davida Copperfielda v jeho televizní show. To, že uvidím někoho létat doopravdy na vlastní oči, by mě ve snu nenapadlo. O jeho tanečních kvalitách asi ani nemá cenu obšírněji se zmiňovat, o těch se mohl přesvědčit každý, kdo měl někdy tu čest. Co se jeho lektorských kvalit týče, má svůj osobitý styl, je přísný a svoji přísnost dává najevo charakteristickým způsobem. Navíc má neuvěřitelnou schopnost svým hlasem přeřvat i skupinu padesáti hlasitě stepujících studentů. Asi jeho nejvýraznější kvalitou je to, že dokáže studentům naprosto dokonale předtancovat to, co po nich chce a dosáhnou tak toho, že studenti už pouhým koukáním na něj mají možnost setkat s jednou z nejvyšších úrovní, s jakou se v tancích setkat dá. Měl jsem možnost vzdělávat se pod jeho vedením jeden rok, což je doba, za kterou si člověk na svého lektora akorát tak stačí zvyknout.

4. Co bys vytknul – obecně – českému irskému tanci s odstupem, který teď získáváš na počátku svého pobytu v Galway?

Všichni asi ví, že kvality a hlavně úroveň tanců zde v Irsku a na území kontinentální Evropy vůbec, se skutečně nedají srovnávat. Taneční standard je zde zcela někde jinde a já nechci porovnávat neporovnatelné. Teď, když jsem tu a získávám na tanec zcela nový náhled a mám-li se vyjadřovat k českému irskému tanci, tak se mi to porovnávání ovšem nějak samo hrne do podvědomí. Otázka je, proč by se mělo něco českému IT vytýkat. Samozřejmě že je zde celá řada věcí, které by se daly vytknout, samotnou kvalitou a přístupem k tanci počínaje. Avšak v České republice jsou IT něco, co tam bylo zaváto někdy před deseti lety, co se postupně vyvíjelo, nacházelo si své příznivce a postupně bylo oťukáváno a poznáváno. V Irsku je to národní tradice stará desítky a desítky let. Zde to všechno začalo, vyvíjelo se, rozšiřovalo se. Vznikne-li nějaký nový taneční prvek, je to většinou zde, odkud se pak rozšiřuje do zbytku světa. Tanečníci jsou tedy přirozeně mnohem dál než v Česku. Je to i celkově o přístupu k tomuto sportu jako takovému. Zde začínají lidé tancovat ve velmi raném věku, jsou vychováváni v duchu místních tradic. A i v případě, že berou tuto aktivitu čistě jako koníčka pro volný čas, jsou tu na ně vytvářeny nároky, se kterými se v Česku nesetká ani vrcholový tanečník. Je to zcela jiný svět. Prakticky mohu říci, že až po svém příjezdu sem jsem se setkal se „skutečnými“ irskými tanci takovými, jakými opravdu jsou ve svém přirozeném prostředí. Nevím, je-li správné českému tanci jako takovému něco vytýkat. Jsou lidé, kteří ho provádějí skutečně jen jako nezávaznou zábavu, kterou si zpříjemňují chvilky s přáteli činností, která je baví. A i když nejsou tanečně na vysoké úrovni, je radost se na ně dívat a nasávat tak onu nevinnou a radostnou atmosféru něčeho, kde o nic nejde, kde je nejdůležitější příjemná zábava, nikdo nepociťuje žádné stresy z nadlidských výkonů, nikdo nic neočekává. A pak jsou lidé a skupiny, které se snaží být na úrovni, které chtějí působit i na veřejnosti jako vysoce kvalitní taneční skupina, věnují se tomu závodně, snaží se podat dobrý výkon, už jim o něco jde. Při pohledu na irské tanečníky (myslím teď působící v Irsku) bych těm českým v některých případech možná vytkl jejich přístup k věci. Pakliže vím, že chci být hodně dobrý, že chci nějak vypadat, že chci něco dokázat a s někým se být schopen srovnávat, musí si ten dotyčný uvědomit, co je skutečně potřeba pro to udělat. Myslím si, že někteří čeští irští tanečníci takto smýšlející více mluví než dělají. Některým chybí více odhodlání, sebezapření, obětování se, trpělivosti, silné vůle a odvahy nebát se vykročit vpřed. Možná je to pro ně příliš těžké, mnoho věci a mnoho strastí, kterými by museli projít. Pak si ovšem musejí uvědomit, že v takovém případě nikdy nemohou dosáhnout kvalit, kterých se v irských tancích dosahuje v Irsku a že nadále zůstanou tam, kde je kontinentální evropské (a tím pádem i české) tancování dnes. Když se na to dívám odsud, není nemožné se těmto kvalitám přiblížit. Trvalo by to zajisté mnoho času a sil, a možná to je právě to, čeho se někteří lidé bojí a proč je to tak, jak to je. Já říkám, a postupem času se mi tohle staré známé pořekadlo osvědčuje v životě víc a víc, „Když se chce, tak to jde. Ale musí se opravdu chtít.“

5. Jaké jsou Tvé první dojmy z Hession school a jejích tanečnic a tanečníků?

Nevěřícně vyvalené oči a ústa otevřená dokořán. 😀 Když jsem se šel podívat na první trénink do Hession, celé dvě hodiny jsem skutečně jen nechápavě koukal a snažil se pochytit alespoň zlomek toho, co se přede mnou děje. Nejdříve jsem to celé vnímal pouze jakoby divák, který si užíval příležitost něco takového vidět. Potom mi došlo, že bych se měl vlastně pokoušet studovat pohledem to, co mě za pár dní čeká také. Pocity, které se ve mně mísily, byly smíšené. Na jednu stranu obdiv, nadšení a neuvěřitelně silná dávka motivace při pohledu na něco, co jsem věděl, že budu muset brzy umět. Na druhou stranu však strach, obavy a nejistota, budu-li vůbec ještě ve svém věku a taneční pokročilosti něčeho takového schopen. Tanečníci jsou to opravdu skvělí, odhodlaní, těžce pracující. Už sám pocit, že sdílíte jednu tělocvičnu asi se sedmi mistry světa, je něco, co vás určitě nenechá v klidu. Je fascinující vidět, co tak mladí lidé dokážou. Průměrný věk se tu pohybuje okolo čtrnácti let, jsou tu však i mnohem mladší a všichni na tak vysoké a propracované úrovni. I koncepce tanečních kroků je zde jiná než jinde. Kroky jsou propracovanější po choreografické stránce, jsou více „muzikálnější“, lépe sednou do hudby. Střídají se různé prvky; postupové a prostorové skoky s rychlými a ostrými věcmi tančenými na místě. Taneční styl a technika je také zcela odlišná. To, co vám na kontinentální Evropě učitel řekne, že dělat nemusíte, protože na to není čas, je tady úplnou samozřejmostí a základem. Již pouhý pohled na tohle všechno, na vynikající tanečníky, na systém řízení tréninků, na tvrdý přístup a odhodlání těchto mladých lidí je hnacím motorem, který člověka neustále a velmi rychle žene kupředu. Když jste mezi nimi a učíte se nějaký ten tanec, tak nějak vám dochází, že tohle vám prostě musí začít jít. Jiná možnost totiž neexistuje.

6. Víš o nějaké chybě ve své dosavadní taneční kariéře, které jsi si vědom a kterou bys v případě, kdybys mohl něco vrátit, neopakoval?

Za svoji velice krátkou taneční kariéru si ničeho takového skutečně vědom nejsem. V minulosti jsem si několikrát řekl, proč jen jsem nezačal s tanci tak o opět let dřív. Proč jen jsem nepřišel do styku s touhle kulturou dávno před tím. Někdy jsem přemýšlel, jak by se můj život vyvíjel, měl-li bych možnost tancovat déle a začít v dřívějším věku. Tak jsem měl pocit, že díky tomu, jak pozdě jsem začal (vzhledem ke svým cílům), nemám tolik času na to všechna ta „ztracená“ léta dohnat. I když třeba právě díky tomu jsem se snažil na sobě mnohem víc pracovat a třeba právě díky tomu jsem se tak rychle dostal až na stávající taneční úroveň. Když se teď dívám zpět, rozhodně ničeho nelituji, nic bych nevracel zpět a nic bych neměnil i kdybych tu možnost měl. Věřím tomu, že v životě je vše tak, jak má být. Vše přichází v ten pravý čas, i když nad některými věcmi možná člověk někdy jen kroutí hlavou. Ale já jsem spokojený, věřím tomu, že jsem tam, kde jsem měl být. Vždyť tancováním mi začal kompletně nový život, nebylo to jen o tancích. Bylo to o poznávání sama sebe, poznávání nových věcí a získávání nových zkušeností. Díky tancům jsem začal cestovat a poznávat různé kultury i mimo svůj domov. Hlavně jsem však získal druhou rodinu a kopu nových, naprosto úžasných přátel. U některých z nich mohu i říci, že to byla taková ta osudová setkání, která vám změní život i v jiných směrech. Poznal jsem lidi, o kterých vím, že se o ně kdykoliv mohu opřít, kdykoliv za nimi přijít a kteří tu stále budou, ať už se mé cesty budou ubírat různými směry. Jsem spokojený tam, kde jsem, s lidmi, které znám, se zkušenostmi, které jsem posbíral.

7. Jaký je Tvůj názor na soutěže a soutěžení v irských tancích?

Každý, kdo se chce irských tancům věnovat vážněji a na vyšší úrovni, by se měl soutěží účastnit. Mimo potlesk publika na různých vystoupeních je to minimálně další místo, na kterém můžete svoji námahu a úsilí zúročit viditelným ziskem v podobě medaile a případným postupem do vyšší kategorie. Navíc soutěže jsou místem, kde se setkává tolik lidí stejného zaměření a je tu tolik možností posbírat cenné zkušenosti a motivaci. I atmosféra soutěží je něco, co by měl každý tanečník zažít. Odtancovat co nejkvalitněji daný tanec a případně za něj sklidit náležité úspěchy je myslím si krásný cíl. A když pak stojíte na pódiu s medailí za první místo, pocit, který vás v tom okamžiku naplní je něco, co vám mimo jiné dodá i neuvěřitelnou dávku nové energie a chutě pracovat na sobě mnohem víc. Člověk tak může zažívat stále něco nového, stále se potkávat s dalšími tanečníky, pozorovat různé taneční styly, koukáním na jiné se může i mnohému přiučit. Pro mě byla účast na jakékoliv soutěži vždy minimálně stejně tak prospěšná jako účast na tanečním semináři s lektorem. Soutěže jsou podle mého dobré také v tom, že se na nich člověk může zbavit strachu, získat potřebnou sebedůvěru, sebejistotu a chuť ukázat, co v něm je a co umí. Je to zkušenost, ze které se dá těžit dlouhou dobu a která vnese do duše každého tanečníka mnoho pozitivního a prospěšného. Pro mě osobně jsou soutěže záležitostí posilující, motivující, ženoucí mě dál a výš. Navíc díky zeměpisné různorodosti a místům, kde se soutěže pořádají, má člověk také jedinečnou příležitost poznat spoustu krásných měst a míst, kam by se za normálních okolností nepodíval.

8. Chtěl bys někdy to, co se naučíš v irských tancích, předat někomu dalšímu?

To se ví! Jedním z důvodů, proč jsem přesídlil do Galway, je také to, že se zde chci učit, pozorovat, sbírat nové poznatky a zkušenosti, abych je jednou mohl předat zase dál. To, s čím se zde setkávám, by navíc byla škoda nepředat někomu dalšímu. Pozorujíce irské tance zde, je mi zároveň i trochu úzko z pocitu bezmoci, že již teď nemohu všem, které znám, předat tolik cenné rady, jež tu získávám. Jak jsem již popsal, irské tance jsou tu poněkud jiné kafe než doma. A vědomí toho, že existuje tolik úžasných věcí, o kterých doma nemá nikdo ani potuchy, mě skutečně klidným nenechává. A stačil mi jediný trénink na to, abych poznal, kolik jednoduchých a přitom velice efektivních věcí a cvičení existuje. V minulosti jsem již byl vystavován situacím, ve kterých jsem předával taneční umění někomu dalšímu. Snažil jsem se to dělat jak nejlépe jsem dovedl. Avšak nedělal jsem to tak, jak bych si představoval. Nikdy předtím jsem totiž neměl možnost posbírat k tomu dostatečné zkušenosti a učit se, jak opravdu správně a efektivně učit. Všechno jsem poznával časem a učil se z vlastních chyb a pozorováním ostatních. Tady mám však možnost nahlédnout do něčeho, co nemůže vidět nikdo, kdo zde alespoň na chvíli nepozastaví své kročeje. Už se těším, až budu nabytý novými poznatky, které pak budu předávat dál a pozorovat, jak se díky tomu zvedá kvalita a úroveň těch, kteří po tom touží. A není asi hezčího pocitu, než vidět úsměv a výraz spokojenosti na tváři někoho, kdo se pod vaším vedením dostane k zaslouženému cíly a úspěchu. Sám vím, jaké to je, má-li člověk určité sny, ambice a cíle, kterých by rád dosáhl. Když člověk neví, nezná cestu, je vždy dobré mít někoho, kdo vás nasměruje tím správným směrem. Proto, když u někoho vidím opravdový a vážný zájem, snažím se mu kromě tanečních kroků a vysvětlení techniky ukázat také cestu, kterou je potřeba vyjít a dát mu tak možnost. Já sám jsem nesmírně vděčný všem, kteří mi tuto cestu ukázali a tu možnost mi dali. Znám ten pocit, když se vám něco alespoň trochu povede a chci, aby tento pocit zažívali i další tanečníci, kteří mají sílu, odvahu a vůli něco dokázat.

9. Je pro Tebe Irsko zajímavé i z jiného hlediska než tanečního (nemyslím teď třeba Tvoji současnou existenciální závislost na této zemi tj. např. z pracovního, bydlení atd.) ?

Nebýt irského tance, asi bych se o Irsko jako takové zajímat pravděpodobně nezačal. Nicméně teď musím říct, že mě tato země fascinuje stále víc. Dívám-li se zpětně na své zájmy, tak Irsko bylo v mém podvědomí i před tím, jen jsem potřeboval onen spouštěcí element, kterým byly právě IT. Líbí se mi irská hudba, hlavně ta tradiční, ale nepohrdnu ani moderní irskou hudbou nebo hudbou, která z té tradiční vychází. Celkově je pro mě irské umění zajímavé. Nejvíce mě asi fascinují keltské symboly a různé výjevy jak z prostého tak křesťanského života. Přijde mi naprosto fascinující způsob, jakým do Irska přišlo křesťanství, které však stále povolovalo některé pohanské zvyky (například keltské kříže – kombinace křesťanství a starých pohanských symbolů na nich použitých). I z historického hlediska mě tento národ udivuje, po celá staletí musel stále bojovat s různými nepřízněmi osudu a i přesto se nakonec Irsko dokázalo postavit na nohy a vydobýt si respekt a uznání u jiných národů. Navíc teď, když jsem zde, mohu konečně poznat také okouzlující a charakteristickou irskou přírodu, kterou jsem znal doposud pouze z fotografií a filmů. Musím ovšem přiznat, že nebýt tanců a Hession school, do které jsem (díky Terce Bernardové) přesídlil, asi by mě tu dlouhodobě nic nedrželo. Každopádně myslím, že budu mít tuhle zemi rád a že si na všechno brzy zvyknu. A to jak na ty dobré věci, tak i na podivnosti, se kterými se tu setkávám. Jediné, co mi tu trochu vadí, jsou ty neustále deště… 😉

Děkuji Michalovi za zodpovězené otázky. Rád budu sledovat jeho taneční dráhu (a to nejen v Irsku) a držet mu palce, aby se mu naplnila alespoň některá z jeho předsevzetí, když ne rovnou všechna.
V.B.

Václav Bernard