Bernard’s – Irsko, irské tance a něco navíc

Seznamte se! 17. 12. 2009

Dan Vališ

1) Proč dudy a proč zrovna irské? Hraješ ještě na něco? Kdo Tě učil?
V mládí jsem zkoušel hrát na španělku, ale byla to bída. Poprvé jsem se pro dudy nadchnul, když jsem v Anglii, kde jsem byl s rodiči na prázdninách, slyšel hrát skotské dudy. Vzpomínám si, že jsem po zvuku prošel několik ulic, než jsem toho buskera vůbec uviděl. V Praze jsem se pak přes Zdeňka Polednu dostal k „Chipovi“ Doehringovi, který zdarma dával lekce. Tenhle americký veterán ze zálivu se usadil v Česku a vysnil si, že tu založí velký skotský dudácký band. Tak vlastně vznikli 1st Bohemian Highland Pipers. V té době už jsem ale hltal CD s irskou tradiční – „botičku“ Dún an doras, Bothy band, Solas, Chieftains, Púca Rua, objevoval sessiony a začal chápat, že s highland pipes si s nikým z těch lidí nezahraju. Určitě velká pecka pro mě byla, když za skupinou Dalua přijel Paddy Martin. To jsem poprvé uviděl irské dudy na vlastní oči. Shodou okolností jeden můj spolududák z Bohemian Highland Pipers pracoval v Severním Irsku a na léto mi tam dohodil brigádu. Vypravil jsem se tam a za utržené peníze si pořídil practise set – základní podoba irských dud. Zpátky v Praze to pak byla jízda. Byl jsem ve druháku a měl spoustu času. Hrálo se bez ustání. Ve Velehradské, v Mikulandské, ve Sklepě, v Jeskyňce, v Plzni, na Hrubé Skále… Takže i když jsem neměl učitele, nemůžu říct, že bych se učil sám, protože bez těch ostatních muzikantů by to nešlo.

           Dan Vališ s Lukášem Radostným kdesi v Irsku – foto zřejmě Marek Poledna

2) Jaké máš hudební vzory?
Tak samozřejmě Paddy Keenan a John McSherry. A Scott Mavroudis, dudák ze starých Dún an Doras. Ten člověk má neuvěřitelný drajv. Nedá se úplně říct, že by to byl vzor, protože jeho styl hraní nejde okoukat, naučit, natrénovat, pakliže člověk není opravdu muzikant, ale provází mě od samého začátku. Nezapomenu, jak mi někdy ve čtrnácti Marek Poledna v obýváku pustil Bossa Nudski…one, two, three, four a Scott odpálil Lads of Laois.
Ale v Irsku můžete úplnou náhodou v hospodě narazit na dudáka, kterému to neskutečně šlape a strčil by do kapsy proslulá dudácká esa, jen kdyby ho znal někdo jiný, než jeho kamarádi (to je do jisté míry i Scottův případ) a kdyby o to vůbec stál.

3) Jak máš drahý nástroj, kdo ho vyrobil, jak jsi si ho pořídil? Dá se na ty dudy hrát i třeba něco jiného než „Irsko“?
Practise set mi vyrobil Mickey Dunne z Limericku, výborný chlapík, kterého jsem poznal při své první cestě do Irska. Vyšel mě na nějakých 950 EUR. Mickeyho mi doporučil Cillian O’Briain, který měl tehdy moc práce. Od toho mám half-set. Na irské dudy se určitě dá hrát i více žánrů, ale to je nad mé síly. V tomto směru asi nejdál došel Davy Spillane. Vystřihne perfektně bluegrass, „balkán“ i nějaké rockové věci, ale právě způsob, jakým hraje „Irsko“ mě moc nebaví. Jiný příklad je zase Tyler Duncan z Millish. Jeho „kytarové“ sólo ve Stairway to Heaven je podle mě lepší než originál. To nemluvím o jeho jazzových a elektronických experimentech.

4) Jaké uplatnění – s kým jsi hrál?
To už jsme trochu nakousli. Aby člověk uměl hrát na dudy i jiné věci než tuny, musí být podle mě hodně šikovný, zatímco na kytaru do různých stylů něco (i když to není úplná paráda) zahraje každý. Navíc se s dudama vleče řada problémů. Například nazvučit dudy a bicí je pro většinu místních zvukařů nadlidský úkol, na podiu pod otevřeným nebem, když zapadá slunce, můžete hrát leda sólo, pakliže nevymyslíte způsob, jak zatopit.
Často se mi stalo, že mě oslovily nejrůznější bigbítové kapely, které chtěly mít dudy na svém cd, anebo si přály, abych hostoval na koncertě. Většinou to nedopadlo vůbec, a když už, tak nedobře. Za prvé hrát bigbít neumím, je to vždycky podivný, zadruhé to často ztroskotalo na nějakém technickém problému.

5) Co do budoucnosti – kapela či nezávislý hráč? S kým by sis chtěl zahrát? Jaké plány?
Já měl to štěstí, anebo tu smůlu, že jsem si přičichnul k tomu, jak vypadá dobrý session. Za to vděčím zejména Mikulandské a lidem z hrabství Cavan. Tou hudbou se primárně lidi baví, je to společenská událost. Důležité je si spolu zahrát, takže lpět na nějaké hranici mezi kapelou a posluchači je nesmysl. Já si s dudama na podiu připadám pokaždé trochu nepatřičně. Na druhou stranu těch příležitostí, kde by si člověk dobře zahrál, je v Česku minimum. Pro session nemají pochopení ani hospody, ani muzikanti, a ti, kteří to pochopení mají jsou na sebe zase moc zvyklí. Rozhodně platí, že nejlepší sessiony jsou spojené s výletem – Brno, Plzeň, Liberec, Cavan, Belfast, Miltown, Galway. A s kým bych si chtěl zahrát? Teď s asi s kýmkoliv: s Pepou, s Míšou, s Jonnym… je to fuk.

6) Jak začít s hraním na irské dudy? Jaký nástroj na počátku pořídit? Kde hledat rady či dokonce učitele? Uvažoval jsi sám, že bys někoho učil?
Je fakt, že tady v Česku jsme dost izolovaní. Můžeme sice cestovat, skoro všechno už je na internetu, ale pořád jsme odřízlí od toho všeho dění. Nepotkáváme se s těmi lidmi tváří v tvář. Takže není možné sehnat dudáka, který by nám ukázal základy, nebo alespoň naznačil, čeho se na začátku vyvarovat. Nemusí to být ani učitel, ono stačí když vedle vás hraje a ty fígly okoukáváte za pochodu. Stejný problém je s pořizováním nástroje. Nemáme přístup k té šuškandě: „ten a ten si zrovna pořídil tyhle dudy a má problémy s tímhle“, nebo „znám chlapíka, je šikovnej“, v nejlepším případě „mně dudy vyrobil tenhle, vyzkoušej si je“. Stejně tak, když dudy vydávají podivné zvuky, máte v Irsku, v Americe, ale i v Německu a ve Francii armádu lidí, kteří vědí, jestli je chyba v nástroji, anebo ve vás. Nejčastější chyba prvních českých dudáků (myslím i ty „skotské“)byla, že si pořídili levný nástroj (buď nevěděli, kolik stojí kvalitní nástroj, anebo se radovali, jak na to vyzráli) a až po čase zjistili, že na to hrát nejde. Teď si můžete přečíst internetové diskuse, dudy si poslechnout online a na základě toho si vybrat (což bych doporučoval), dají se pořídit i DVD s lekcemi i návodem na výrobu plátků. Co se výuky týče, nemám problém případným zájemcům předat to, co umím, ale nemůžu jim nabídnout takový servis, jako by měli v Irsku.

7) Co z irské kultury Tě ještě zajímá?
Popravdě řečeno, pokud jde o literaturu, divadlo, nebo film, nemůžu říct, že bych byl nějaký irský fanda. V Praze jsem navštívil některá divadelní vystoupení z pera irských autorů, řada z nich se mi líbila, ale že by to byl klíč, podle kterého bych si je vybíral, to ne. Na Irsku mě krom hudby fascinují ještě dvě věci. Na Severu máte čtvrti, ale i celá města a vesnice, jasně rozparcelovaná podle toho, zda jsou „katolická“, nebo „protestantská“. U známých v Belfastu jsem narazil na to, že severoirský konflikt je prizmatem, kterým se dá dívat úplně na všechno. Když jsme s nimi byli na výletě, ke každému mostu, stromu, vršku, lesu, ke každé hospodě se vázala nějaká historka, v níž figurovala IRA nebo Britové. Druhá věc, která mě zaujala, je rychlost, s jakou řada Irů vyměňuje společenské vazby za novou plazmovku nebo za bavorák.

8) Byl jsi v Irsku? Kde se Ti líbilo nejvíce?
Trochu jsem poznal Západ (Dingle, Miltown Malbay, Limerick, Galway, Westport) a Sever (Cavan, Armagh, Coalisland, Belfast). Moje dvě nejoblíbeňejší místa jsou asi Galway a Cavan, i když je řada hezčích (Dingle je nádherný). Ale na Galway a Cavan mám úžasné vzpomínky. Galway je neuvěřitelně živé město, na rozdíl od zbytku Irska se tam něco děje. Cavan je oproti tomu naprostá díra, což se dozvíte i od pokladní, když si kupujete jízdenku. S kamarády jsme tam ale vždycky jeli nabrat síly a nikdy se nám odtamtud nechtělo.

9) Čím je či byla pro Tebe účast v představení Coiscému „Irské letokruhy“?
S Reném Starhonem a Markem Polednou jsme často s Coiscém jezdili jako hudební doprovod na akce na Moravu nebo do Krkonoš. Vždycky to byly hodně zdařilé večery, končili jsme za rozbřesku. Irské letokruhy vnímám jako pomoc ze známosti, protože se jinak na podium moc nehrnu.

10) Jaké jiné koníčky?
Je pravda, že zpočátku jsem neměl na jiné koníčky ani pomyšlení. Sessiony byly na prvním místě. Teď kvůli škole zase naní na hraní ani na jiné koníčky čas. Koníčky…rozhodně nestojím doma před plátnem s paletou, nepíšu básně. Ale na cvičení, kolo, fotbal, vodu, hory a jiné aktivity jsem si našel čas vždycky.

Dan Vališ se narodil v Praze 10.11.1985.
Ve věku 14 – 15 let se začíná učit na skotské dudy u Williama “Chipa” Doehringa
V 16letech odjíždí na měsíc do Armagh na jablečnou farmu a za vydělané peníze si pořizuje irské dudy
Následují první sessiony v Praze, maturita a studium na VŠ (FHS UK)
2006-třítýdenní skvělá hudební cesta po Irsku s dalšími českými muzikanty
2008- kratší cesta po Irsku a v menším složení.

Danův hudební životopis je zatím stručný a krátký. Ale už nyní má v sobě některé pozoruhodné prvky hodné následování: cesta do Irska za výdělkem a jeho přeměnu v hudební nástroje a pak několik návratů do této země s aktivním muzicírováním.

Václav Bernard

Další články z rubriky Seznamte se!

15.–21. 8. 2020

Kam za Irskem v ČR?

10.prosinceKati (Divadlo)
Praha, Činoherní klub od 19:30
M.McDonagh
10.prosinceAsonance (Hudba)
Praha, Divadlo Hybernia od 19:00
V rámci festivalu Zimohraní
12.prosinceVeřejný trénink irských setových tanců (Tanec)
Praha, Skautský institut na Staroměstském náměstí od 19:00
Pořádají The Prague Irish Set Dancers
14.prosinceUjetá ruka (Divadlo)
Praha, Činoherní klub od 19:30
M.McDonagh
14.prosincePoručík z Inishmoru (Divadlo)
Praha, Vršovické divadlo Mana od 20:00
M.McDonagh

Objednávky tanečních bot a doplňků

Objednávky tanečních bot a doplňků