Irský místopis 24. 9. 2008
The Great Blasket Island
Najít přístaviště, odkud doplouvají čluny na The Great Blasket Island, na okraji Dunquinu nebylo těžké. Po zaplacení přepravy na ostrov a zpět (30 Euro/osoba) sestupujeme vybetonovaným chodníkem na skaliska, odkud nás gumový člun přepraví na asi 30 m vzdálenou motorovou loď. Vyplouváme a s časem se objevuje stále jasnější a jasnější kontury opouštěné vesnice.
Blasketské ostrovy je souhrnný název pro cca 6 ostrovů a řady skalisek vyvěrajících z vod Atlantického oceánu v nejzápadnější části Irska u poloostrova Dingle. Největší z nich, který byl dlouhodobě obydlen se nazývá Great Blasket Island, dále je to Beiginis, Tuaisceart, Inis na Bró, Inishvickilaune a Tearacht. Název je trochu nejasný, ale zřejmě jde o formu norského brasker, což znamená „nebezpečné místo“. S ohledem na dochované zbytky starých staveb lze konstatovat, že ostrovy byly obydlené již v době železné. Chatrné zbytky staveb tzv. clochan dávají velmi skromné informace o původních obyvatelích.
Z dálky svítí zhruba tři opravené domy, které jsou zároveň nejvýše položenými domy vesnice. Při přistání se opakuje podobný proces jako při naloďování tj. v dostatečné vzdálenosti od pobřežních skal přesedáme do gumového člunu, který nás převezl na historické přístaviště obyvatel vesnice. Ze svažité louky zvrásněné tušenými komunikacemi a dělicími hrázkami mezi pozemky vystupují zbytky asi 25 stavení v různém stádiu zchátralosti. V podmračeném počasí na nás zbytky zdí a štítů jednotlivých domů vesničky působí trochu ponuře.
Na základě dokumentů z farností na pevnině lze konstatovat, že v roce 1821 ude žilo 128 osob v 18 domech. Do roku 1841 se zvýšil počet ostrovanů na 153. V letech 1839-40 zde byla zřízena první škola. V době těsně před Velkým hladem ji navštěvovalo přes 50 dětí. V následujících letech poklesl počet obyvatel pod 100. Nicméně v následujících letech do začátku 20. století se počet upravil zhruba na původně registrovaný – 151 osob v roce 1901. S příchodem nezávislosti Irska ve dvacátých letech dvacátého století obyvatelé ostrova cítí, že život zde nemá budoucnost. A to navzdory tomu, že celá komunita ještě na počátku třicátých let čístala 121 osob. Bohužel však ve stejné době pouze dva manželské páry přijaly ostrov jako svůj domov. To bylo v roce 1921 a 1933. V roce 1938 ostrovní komunita čítá už jen 106 osob, v roce 1947 50 osob a v roce 1953 zdse žije už jen posledních 22 obyvatel. Škola zde byla zavřena v roce 1940. Přestěhování vesničanů na pevninu bylo diskutováno již od čtyřicátých let. Výrazně k tom u přispěla i smrt mladého muže z rodiny Kearney, který o Vánocích onemocněl. S ohledem na špatné počasí nebylo možno k němu dostat doktora a on své nemoci podlehl. Místní úřady na pevnině postavily 4 chalupy a 17. listopadu 1953 do nich ostrovany přestěhovaly.
Za drobného mrholení procházíme mezi němými svědky minulosti a přemýšlíme o tom, jak se tady žilo, co vyplňovalo život ostrovanů, jak vypadal všední den, jak to asi vypadalo ve škole, jak náročné zde bylo živobytí, jak se lidi bavili, zpívali a tancovali? Jak prožívali vznik nového života a nebo ztrátu milované osoby. Na některé otázky nám mohou
Dům, kde žil Maurice O´Sullivan
odpovědět literární díla, která tu vznikla. Pro nás nejdostupnější je kniha „Dvacet let se roste“ od ostrovana Maurice O´Sullivana, která u nás vyšla v roce 1934 a ještě nyní je k dostání v některých antikvariátech. Mnohem méně „dostupné“ jsou kníhy dalších dvou ostrovanů – Peig Sayers and Tomáse Ó Criomhthain. Koupit je lze, ale v irštině, v lepším případě v anglickém překladu.
Mrholení se mění v docela slušný déšť. Ruiny domů neposkytují potřebnou ochranu a tak se „vloupáme“ do jednoho ze zrekonstruovaných domů, který bude sloužit zřejmě jako hostel či občerstvovací stanice. Voní to tu novotou, čerstvým dřevem a také velkou rozestavěností. Zhruba tři domy se zde rekonstruují na moderní bázi (jeden z nich podle plánku patřil Peig Sayers). Jsou to ty, které svítí do dáli novotou. Další zhruba tři jakoby se snažily uchovat standard bydlení před evakuací vesnice. A další? Nabízejí prostor naší fabulaci či fascinaci: holé kamenné zdi s otvory po oknech a dveřích dávají jen hodně vzdálenou představu o životě, který tu probíhal. Srovnání našeho a „jejich“ životního způsobu dává představu o vývoji a zároveň nabízí pochybnosti. Přes celkovou ponurost umocněnou větším či menším deštěm se nám tam však líbilo a dovedl bych si představit zde strávit nějaký čas. Spisovatel J.M.Synge zde v roce 1905 strávil část srpna a září. Prostě to tu má atmosféru. V jednu chvíli jsme tu byli sami jen s ovcemi a byl to nádherný pocit.
Fotografie z ostrova M.Bernardová
Václav Bernard
