Bernard’s – Irsko, irské tance a něco navíc

Irský film 6. 10. 2008

Kdysi snímek za dekádu, dnes hledání identity

První irská zkušenost s filmem se datuje již do dubna 1896, kdy proběhlo promítání pohyblivých obrázků v Dublinu. Nedlouho poté také kameramani ze společnosti bratří Lumiérů pořídili první filmové záběry Irska. Bohužel země, která se ještě nevzpamatovala z hladomorů z poloviny devatenáctého století a následné masové emigrace, si nemohla dovolit luxus vlastního filmového průmyslu. Emigranti v USA ale velmi ovlivnili filmové vnímání Irska jako nostalgické ztracené domoviny. Počátky vlastní produkce byly poznamenány řadou pohrom. Americká společnost Kalem působila v Irsku před počátkem první světové války a natáčely filmy právě pro americký trh. První ryze irská společnost The Film Company of Ireland přišla o všechno vybavení i filmy při Velikonočním povstání, první kopie filmu Ireland A Nation se potopila s Lusitanií v roce 1915. V boji o nezávislost vznikalo filmové zpravodajství, ovšem vznik Irské republiky znamenal vytvoření funkce filmového cenzora, který kontroloval domácí i zahraniční filmy. Hranice námětů byly jasně vymezeny převažujícím vlivem církve a státu. Dva nejznámější filmy z meziválečné doby byly natočeny v mezinárodní koprodukci a představují Irsko ve světle stereotypů: válkou rezervané a tragické místo, a na druhé straně romanticky  zchudlá a zaostalá zemědělská krajina. V roce 1943 byl vytvořen Národní filmový institut, který byl pod silným vlivem církve a prosazoval papežskou direktivu o filmech.
Prvním otevřeně kritickým zpochybněním dosavadních mýtotvorných filmů byl dokument z roku 1947 Our Country, poukazující na městskou chudobu a zaostalost venkova. V padesátých letech byly podniknuty první pokusy irské vlády o etablování národní kinematografie na mezinárodní scéně. Studio Ardmore sehrálo důležitou roli zejména adaptacemi divadelních her, ale po nástupu televize na počátku další dekády se dostalo do finančních problémů, z nichž se přes masivní podporu již nikdy nevzpamatovalo. Kontroverzní zpracování Joycova Odyssea bylo zakázáno, nejvýznamnější dokument, Rocky Road To Dublin, otevřeně kritizující církev a stát sice nadšeně přijali francouzští studenti, ale v Irsku byl označen jako komunistická propaganda a promítán pouze v Dublinu.
V sedmdesátých letech přichází i do Irska nová vlna. Jejím prvním představitelem byl Bob Quinn, když v roce 1975 režíroval film Caomeadh Airt Ui Laoire. Vychází z tradičních poetických elegií a kombinuje několik linií vyprávění. prolíná svět “divadelní” a svět “reálný” a jde o ostrý útok na vnímání irské identity, jejíž dekonstrukci a zpochybňování se věnoval i ve svých dalších filmech. Společenská kritika byla ústředním tématem irského filmu nové vlny do poloviny osmdesátých let, ale masové publikum, stále spíše konzervativní, si k těmto filmům cestu obvykle nenašlo.
Přelomovým okamžikem bylo založení Filmové komise v roce 1980, jež umožňovalo nezávislým filmařům uskutečnit projekty se státní podporou, ale bez přímého dozoru. První léta činnosti byla bohužel neustále doprovázena spory mezi samotnými filmaři. Surrealisticky laděný snímek Angel byl na festivalu v Cannes irskými zástupci odmítnut, protože nebyl dostatečně “angažovaný”. I v tomto bouřlivém období ale vznikla celá řada zajímavých projektů. Komise přesto byla v roce 1987 pro ztrátzovost rozpuštěna, což řada filmařů považovala za katastrofu.
Přes nepřízeň státu vznikají právě na pomezí osmdesátých a devadesátých let nejúspěšnější irské filmy. Film Moje levá noha (My left Foot) byl natočen v roce 1989 podle skutečného příběhu výtvarníka a spisovatele Christyho Browna, a brilantní režie Jima Sheridana udělala z příběhu outsidera, který uspějě navzdory protivenstvím, zážitek, který přesvědčil i Americkou filmovou akademii. Film proměnil dvě z pěti nominací: za halvní mužskou roli získal Oscara Daniel Day Lewis a ve vedlehjší ženské roli excelovala Brenda Fricker. Další ze Sheridanových filmů, Ve jménu otce, který byl natočen podle skutečného příběhu muže, jenž byl nespravedlivě uvězněn kvůli terorismu, získal dokonce sedm oscarových  nominací, ale nakonec vyšel naprázdno.
S politickou situací spjaté drama The Crying Game získalo v roce 1993 Oscara za scénář – právě zápletka, kdy dobrovolník IRA odvrací násilí kvůli lásce k ženě, jež je ale ve skutečnosti mužem, přinesla filmu slávu. Mezi další velmi úspěšné filmy patří The Commitments, loni vyhlášený za nejoblíbenější irský film vůbec. Snad právě pod dojmem úspěchu v zahraničí a pod tlakem veřejnosti se irská vláda rozhodla Filmovou komisi v roce 1993 obnovit.
Ekonomický růst devadesátých let přinesl do irské kinematografie více peněz i elánu, ale změny byly hlubší a zasáhly celou společnost. Už neexistovala zakázaná témata, a tak se i filmaři vypořádávali s církevními skandály, korupcí a kriminalitou. Natáčení velkofilmů jako Statečné srdce nebo Zachraňte vojína Ryana pomohlo vytvořit profesionální klima, podobně se začala rozvíjet do mezinárodních projektů zapojená irská animace. Protnutí globálního a lokálního stvrdil neil Jordan velkofilmem Michael Collins s rozpočtem šedesáti milionů dolarů. Život a smrt zakladatele IRA a vůdce povstalců, jenž se nakonec stane mírotvůrcem, přilákaly v Irsku do kin rekordní množství diváků.
Přelom tisíciletí je charakterizován velkým množstvím filmů, u nichž není snadné hledat společného jmenovatele. Dublin je podle jedněch zanedbaná městská pustina plná zločinu, podle druhých zase multikulturní, metrosexuální hřiště. Zájem stále provází i téma Severního Irska, které neustále poutá nejen filmaře. Výsledky se pohybují od komedií (jež ironicky komentují dosud smrtelně vážné záležitosti) až po vypjaté rekonstrukce, z nichž jmenujme například slavnou Krvavou neděli (Bloody Sunday). Rozvíjí se také intenzivní mezinárodní spolupráce, jedním z nejúspěšnějších byl severoirský režisér Terry George (v sedmdesátých letech internován jako podezřelý ze spolupráce s IRA) a jeho film Hotel Rwanda.

Jediné, co se dá k současné irské kinematografii s jistotou říci, je to, že rozhodně existuje. Produkuje filmy dobré i špatné, komerční zábavu i pochmurná dramata a sama skutečnost, že lze produkci takto rozdělovat, svědčí o jejím rostoucím množství. Není to tak dávno, co byl jeden film ročně považován za úspěch, předtím jeden za pár let, a ještě dříve za dekádu. Rozvoj filmového průmyslu v Irsku byl pomalý a přerušovaný, občas podléhal rozmarům vlády a mezinárodních investorů, ale to ostatně platí i o irské společnosti jako celku. I když identita irské kinematografie zůstává nejasně vymezená, možná se nejedná ani tak o zlo absolutní jako spíše potřebné. Jak samotný film prochází další ze svých periodických revolucí tváří v tvář digitálnímu věku, mizí v nenávratnu doba, kdy se dalo mluvit o národní kinematografii ovlivňující svět. Ani ta irská možná nikdy neovlivní jiné ve světě, ale její produkty si stále nacházejí diváky na festivalech a při komerčních uvedeních i v kinech. Její hledání vlastní identity pokračuje. Její nalezení by ale mohlo zároveň znamenat, že limity toho, co lze hledat, jsou omezené.

  • Článek je zkrácenou verzí delšího textu Irský film, jenž vyšel ke stejnojmennému cyklu 31. Letní filmové školy v Uherském Hradišti 2005 a sestavili jej Harvey O’Brien a Josef Korvas.

Václav Bernard

Další články z rubriky Irský film

Kam za Irskem v ČR?

27.červenceRURA – Skotsko (Hudba)
Polička - festival Colour Meeting od 17:35
28.červenceRURA – Skotsko (Hudba)
Náměšť nad Oslavou - festival Folkové prázdniny od 17:30
31.červenceKatka Garcia a Luboš Malina (Hudba)
Náměšť nad Oslavou - festival Folkové prázdniny od 17:30
31.červenceTalisk – Skotsko (Hudba)
Náměšť nad Oslavou - festival Folkové prázdniny od 19:00
17.srpnaBernard’s Summer School 2019 (Hudba i tanec)
Praha, ZŠ Botičská od 19:00
BSS 2019 se koná v Praze ve dnech 17. - 23. srpna

Objednávky tanečních bot a doplňků

Objednávky tanečních bot a doplňků