Bernard’s – Irsko, irské tance a něco navíc

Irská literatura 5. 7. 2017

Kevin Barry – U nás v Bohane

Na podzim loňského roku vydalo nakladatelství Argo knihu Kevina Barryho U NÁS V BOHANE. Po dlouhé době musím přiznat, že jsem tuto knihu četl velmi těžce a po přečtení jsem zjistil, že jsem ji asi vůbec neporozuměl. Nejen, že se text skládá z jakéhosi syrového pouličního slangu, kterému je těžko porozumět i v českém překladu (přesto skládám hold paní překladatelce Aleně Dvořákové), což možná někdo pokládá za velmi zábavné. Obsah knihy není veden nějakou dějovou linkou a těžko ho brát jako příběh. Základem je hypotetické město Bohane, které nevykazuje charakteristiku nějakého běžného města z naší zkušenosti. Město se představuje jako aréna mafiánů, alkoholiků, vyvrhelů, podfukářů a lotrů, kterým šéfuje Logan Hartnett. Román je zasazen do Irska kolem roku 2053, ale stejně tak by se dalo zkousnout nějaké město například v Jižní Americe a třeba před padesáti lety.
Někdo popsal, že při čtení knihu odkládal jen s přemáháním, já jsem se naopak nutil se ke knížce vracet.  Přistihl jsem se často s myšlenkou na to, o co mě má tato kniha obohatit, co mi sděluje, jestli je vůbec určená člověku, jako jsem já. V knize, která líčí Irsko budoucnosti nenacházím žádné průsečíky s Irskem, jak jsem ho poznal při svých několika pobytech a nevytvořil jsem si žádnou myšlenkovou extrapolaci, která by byla identická s touto literární fikcí. Zkrátka knihu jsem tak nějak nepřijmul, což ale neznamená, že potěšení ze čtení a sdělené hodnoty zde neshledají jiní.
V rámci jakési objektivity místo úryvku z románu jsem sem přetáhnul článek – rozhovor s Kevinem Barrym, jehož autorkou je Markéta Musilová.

Do Prahy nedávno zavítal irský spisovatel Kevin Barry (1969). Přijel představit svůj debutový román U nás v Bohane z roku 2011, který letos v listopadu vydalo nakladatelství Argo. Dále publikoval povídkové sbírky There are Little Kingdoms (Přece existují malá království, 2007) a Dark Lies the Island (Temně se táhne ten ostrov, 2012) a také alternativní románovou biografii Johna Lennona Beatlebone (2015).Kevin Barry

iLiteratura.cz: Když se řekne Irsko a v první řadě irská literatura, většina lidí si pod vlivem zažitých stereotypů představí něco ponurého, drsného nebo přinejmenším podivného. Jeden příklad za všechny. Když jsem mluvila se svou (a to, podotýkám, velmi sečtělou) kamarádkou o křtu vašeho románu U nás v Bohane tady v Praze, měla v plánu se jej zúčastnit. Pak však změnila názor s tím, že si přečetla anotaci a že zrovna není v nejlepší náladě. Že zase půjde o něco depresivního, ostatně jako tomu je u všech irských věcí. (Na její obranu musím říct, že se ještě nestihla vzpamatovat z nedávno zhlédnutého filmu Petera Mullana The Magdalene Sisters.) Tento stereotyp o Irsku a většině irské literatury je založený na melancholii, bezútěšnosti popisovaných míst, hrdinech uvězněných v nefunkčních až mnohdy zvrácených rodinných vztazích, dětech zneužívaných nejrůznějšími institucemi apod. Je to opravdu odpovídající obraz? Pokud ne, proč tato témata stále ještě dominují velkému počtu irských románů? Skutečně se toho v Irsku změnilo tak málo?
Kevin Barry: Naprosto chápu, o čem vaše kamarádka mluví. Ostatně, jeden můj kamarád, spisovatel Julian Gough, tomuhle říká „the funerals-in-the-rain school of Irish writing“ (irská škola funusu v dešti) a skutečně toho kolem sebe vidím docela hodně. Všechna ta sklíčenost, melancholie jako by byl jediný způsob, jak psát „vážnou“ literaturu. Každopádně bych oponoval, že mé věci takové vůbec nejsou. Já píšu komické věci – někdy to jsou sice možná trochu černé komedie, ale pořád to jsou komedie. Myslím, že vaše kamarádka by se na čtení v Praze dobře pobavila.

iLiteratura.cz: Zůstaňme u literatury. Irská literatura je také do značné míry posedlá historií: tématy jako exil, katolická církev, irsko-britské vztahy… U nás v Bohane pojednává zdánlivě o budoucnosti, byť poněkud pesimisticky viděné. Je však možné historii utéct, obzvláště viděno perspektivou irského autora? A jakou roli hraje minulost v románu U nás v Bohane?
Kevin Barry: Máte pravdu, je to zvláštní román. Odehrává se v budoucnosti, ale všechny postavy jsou posedlé minulostí. Myslím, že je tak trochu součástí lidské přirozenosti vědomí toho, že se stínům minulosti nedá uniknout. Nostalgie je vlastně taková choroba, a to dost nakažlivá. A v Bohane je to dost běžný neduh. Také si myslím, že nostalgie může někdy vést až k násilí – to když realita neodpovídá vašim sentimentálním očekáváním.

iLiteratura.cz: Existuje konkrétní důvod, proč jste se rozhodl situovat U nás v Bohane do budoucnosti? Tento román není rozhodně běžná dystopie, navíc se tak hodně dlouho ani netváří. Sám jste někde řekl, že ani vy jste při psaní dlouho nevěděl, že půjde o knihu odehrávající se v roce 2054. Proč jste se tak tedy nakonec rozhodl?
Kevin Barry: Ano, už jsem byl u třetí kapitoly a teprve tehdy jsem si uvědomil, že se odehrává v budoucnosti. Bylo to tak osvobozující! Mohl jsem si vymýšlet, co jsem chtěl, mohl jsem popustit uzdu fantazii a celé si to vymyslet. Nemusel jsem brát v potaz, jaká jsou skutečná irská města, nebo jen trochu. Zároveň se však říká, že cokoliv odehrávající se v budoucnosti, je stejně projekce současnosti, okamžiku, kdy kniha vznikla. Ostatně mnohdy dokážete popsat přítomnost lépe, když ji zasadíte do budoucnosti.

iLiteratura.cz: Spousta věcí v románu je jakoby v mlze, jsou neurčité, blíže nespecifikované. Žádná konkrétní historie, spíš jen legendy, mýty nebo osobní historie jednotlivých postav. Ani místo, kde se román odehrává, není blíže specifikováno – kdesi uprostřed ponurých močálů, dost možná na západním pobřeží, s určitými vazbami na Britské ostrovy a svět dál za mořem. Je Bohane inspirováno nějakým skutečným místem?
Kevin Barry: To tedy ano – a to skutečnými irskými městy Cork a Limerick, kde jsem vyrostl. Hlavně však místním jazykem, předně řečí pracující třídy. Myslím, že tento jazyk se v irské literatuře zatím moc neobjevil. Proto bylo hrozně vzrušující moct s ním pracovat.

iLiteratura.cz: V jednom z rozhovorů jste kdysi vyprávěl, jak jezdíte na kole. Když vám to doma nebo někde jinde „leze na nervy“, prostě sednete na kolo a vyrazíte ven. Přiznal jste, že takto hledáte inspiraci. Doslova jste řekl, že jde o jakýsi „sběr pocitů“. Docela živě si to umím představit. Sama jsem na kole projela západní pobřeží Irska a zažila tam docela dost zvláštních a silných okamžiků. O tomto způsobu čerpání inspirace jste mluvil především ve spojitosti se svou povídkovou tvorbou. Použil jste něco z toho i v „Bohane“? Zažil jste na cestách něco mimořádného, potkal někoho skutečně zajímavého?
Kevin Barry: Je geniální, když se spisovatel dostane ven. Většina věcí mě napadá, právě když se vydám na některý ze svých cyklovýletů nebo procházek po západě Irska. Prostě posloucháte lidi a zaznamenáváte pocity, které ve vás vzbuzují místa, jimiž projíždíte. Mé povídky většinou začínají na konkrétním místě, vycházejí z pocitů, které ve mně probudilo. Právě tak vzniká finální atmosféra povídky.

iLiteratura.cz: Vaše tvorba je hodně „orální“, řečová. Kombinujete slang, nářečí, vulgarismy, neologismy. Pro mě osobně je tato specifická mluva jednou z hlavních postav vašeho románu. Upřímně, když jsem román četla, musela jsem smeknout před překladatelkou Alenou Dvořákovou, která zde odvedla úžasnou práci. Čeština v tomto případě nemohla čerpat tolik z dialektů, navíc tam máte celou řadu novotvarů. Jak těžké bylo „vytvořit“ takto živý a hravý jazyk?
Kevin Barry: Máte pravdu, že docela dost z toho je vymyšlené. Ale jak jsem již řekl, hodně jsem se inspiroval skutečnou řečí obyčejných lidí z irských měst na západním pobřeží. Sice neumím česky, takže nedokážu osobně posoudit Alenin překlad, ale mluvil jsem s ní a podle toho, jak mi to líčila, mám vážně pocit, že se jí to povedlo. Jako by byla nějak úzce spojená s původní podobou románu.

iLiteratura.cz: Když si přečtete kritiky románu, většina z nich jej přirovnává k filmu. Vůbec se tomu nedivím. Já sama měla při čtení pocit, jako když se dívám na film. Nebo na takovou filmovou směsici: trochu filmu noir, kousek nějakého temného westernu a dystopické gangsterky. A Sin City k tomu. Ostatně filmy hrají v románu velkou roli. Holčina se ráda dívá na hollywoodské klasiky. Jiná z postav si jde do klubu prohlížet staré záznamy z průmyslových kamer. Co vy sám, jste filmový fanoušek? A neuvažujete o tom, že byste třeba napsal filmový scénář?
Kevin Barry: Řekl bych, že je tenhle román skutečně hodně ovlivněn televizí. Když jsem ho psal, docela dost jsem se díval na americké seriály, třeba na Deadwood, Špínu Baltimoru, Rodinu Sopránů a tak podobně. Popravdě jsem je trochu „vykradl“, minimálně pokud jde o techniku. Jako teenager jsem byl zas úplně závislý na věcech od Davida Lynche nebo Wima Wenderse. Poslední dobou jsem se zamiloval do práce britské režisérky Andrey Arnoldové – její poslední film, American Honey, je to úplně nejlepší, co jsem za celá léta viděl.

iLiteratura.cz: Sám jste poznamenal, že literatura může někdy fungovat jako médium. Způsob, jak se přesunout jinam, jako taková forma úniku. Uniknete realitě kolem sebe, mnohdy pomocí smyslu pro humor či nadsázky a odstupu. Je dobré nebrat se až tak moc vážně. A Čechy často přirovnávají k Irům. Částečně kvůli určitým podobnostem v historii obou národů, částečně kvůli mentalitě a v první řadě díky smyslu pro humor. Ten český je založený hlavně na ironii, komplexech méněcennosti, závisti. Jak byste definoval irský humor?
Kevin Barry: Je dost temný, to tedy ano! Ponurý, černý, melancholický smysl pro humor. Ale pro mou práci je velice důležitý. Jsem přesvědčený, že právě komedie je nejpřirozenější způsob vyprávění příběhů. A že jen díky humoru proplouváme životem. Vždyť i staří Řekové si cenili nade vše komedií a tragédie pro ně byla až druhořadá.

iLiteratura.cz: Co máte v plánu dál? Už jste napsal povídky, dva romány, plánujete něco dalšího, pokud to tedy není tajné?
Kevin Barry: Píšu pro divadlo. Cítím to jako přirozený krok, přesunout teď pozornost k divadelní tvorbě. Od Nového roku se bude v Irsku hrát má hra, jmenuje se Autumn Royal. Doufejme, že ji někdo přeloží i do češtiny a bude se jednou hrát i tady v Praze.

© Markéta Musilová

Václav Bernard

Další články z rubriky Irská literatura

Kam za Irskem v ČR?

23.záříKati (Divadlo)
Praha, Činoherní klub od 19:30
M.McDonagh
26.záříSkotské tance ve Whisky & Kilt (Tanec)
Praha, Whisky & KIlt KLub od 19:00
Pořádá Caledonian Club
26.záříPoitín (Hudba)
Plzeň, Zach's Pub od 20:00
26.záříAsonance (Hudba)
Praha 22 - Uhříněves, Divadlo U22 od 19:30
26.záříJak je důležité býti (s) Filipem (Divadlo)
Praha, Divadlo Pod Palmovkou od 19:00
O.Wilde

Objednávky tanečních bot a doplňků

Objednávky tanečních bot a doplňků