Bernard’s – Irsko, irské tance a něco navíc

Irská literatura 16. 5. 2014

Tim Severin – The Brendan Voyage

Kteří z Evropanů vstoupili první na půdu Ameriky? Historikové tvrdili po staletí, že to byl Kryštof Kolumbus. Dnes se všeobecně uznává priorita norských Vikingů z doby před tisíci lety. Je však možné, že je předstihli o čtyři století irští mnichové vedení opatem Brendanem.

O jejich plavbě vypráví irská sága, zachycená poprvé písemně v 10. Století a později v krásně ilustrovaném latinském rukopisu z 15. Století: NAVIGATIO SANCTI BRENDANI ABBATIS (Plavba opata Brendana). Se sedmnácti mnichy se dostal za sedmileté cesty v člunu s dřevěnou kostrou potaženou kůží až do „země zaslíbené svatým“ – TERRA REPROMISSIONIS SANCTORUM – kdesi v západní části Atlantského oceánu a pak se vrátil do Irska, kde také zemřel. Patřila tato „zaslíbená země“, to je „ostrov rozdělený velkou řekou“, skutečně americkému kontinentu? Žádné důkazy to nepotvrzují, ale místní jména uvedená v rukopise uváděli také autoři pozdějších středověkých map a legenda sama měla velký vliv na pozdější mořeplavce, počítaje v to i Kryštofa Kolumba. Typu člunů, na jakém se plavil Brendan, používají ještě dnes urští rybáři, až na to, že mají kostru potaženou dehtovanou plachtovinou. Důkaz, že plavbu přes Atlantik mohli irští mniši uskutečnit, podal konečně britský spisovatel a badatel Timothy Severin. V koženém člunu pojmenovaném po legendárním plavci se s třemi druhy přeplavil z Irska přes Island na Newfoundland. Vzdálenost 2600 mořských mil (asi 4700 km) urazil zhruba za tři a čtvrt měsíce čistého času. V následující části článku přinášíme ukázky z knížky Timothy Severina, která vyšla v americkém nakladatelství McGraw-Hill a ve francouzském překladu v pařížském nakladatelství Albina Michela.

Námořníci věří, že za bouře na moři je nejhorší a nejničivější každá sedmá vlna. Ale tu hroznou noc před západoirským pobřežím se na nás valily strašné vlny v jakémsi novém, podivném pořadí, v nepravidelných trojicích. Svíral jsme pevně páku kormidla a pozoroval obludně obrovské vlny se zpěněnými hřebeny, které se na nás s rachotem řítily a každá hrozila, že pohltí, překotí nebo rozbije tu naši kocábku.
Bylo nás v ní pět – George Molony, Arthur Magan, Peter Mullett, Rolf Hansen a já, všichni zkjušení plavci přivyklí bouřím. Zato náš člun, který jsme pojmenovali Brendan, byl v bouři nováčkem. Nikdo z nás předem nevěděl, jak se bude chovat a jak se dá ovládat. Žádné podobné plavidlo nebylo na vlnách oceánu snad tisíc let, neboť bylo postaveno podle vzoru středověkých irských člunů ze dřeva a kůže.
Teď uprostřed bouře na širém moři jsem si také vzpomněl, co mi řekl o vlastnostech usní jeden z nejlepších odborníků v tomto oboru, když jsem mu vyložil svůj plán přeplout oceán v otevřeném člunu dlouhém 36 stop (asi 11 metrů), jehož dřevěná kostra bude potažena hovězí usní. Profesorsky mě poučoval: „Zvířecí kůže je bohatá na proteiny, je to jako plátek masa a tak jako maso se rozkládá, rychleji nebo pomaleji podle různých okolností.“
„A co se stane, když nasákne mořskou vodou?“
„Opravdu nevím. Tato otázka se nám nikdy nenaskytla. Kůže se obvykle kazí rychleji, když je vlhká, ačkoli možná konzervující účinek slané vody…“ a potřásl hlavou.
Přes tuto varovnou předpověď se Brendan držel v bouři dobře. Za dvě hodiny mě přišel George vystřídat u kormidla. Ulehl jsem na lůžko pod nízkým palubním krytem a poslouchal jsem vlny, od nichž mě oddělovala pouze šest milimetrů tlustá kůže. Pozoroval jsem, jak se boky lodi vydouvají ven a zase se vtlačují dovnitř jako měch. Bylo mi, jako bych byl uvnitř hrudníku nějakého velkého vodního zvířete, které se pohybuje vpřed nadechováním a vydechováním. Měl jsem zvláštní, nevysvětlitelný pocit bezpečí. Únavou jsem začal dřímat, když v tom mě vzbudil Petrův výkřik: „Proboha, kde se vzalo tohle?“ Vystrčil jsem hlavu. Petr překvapeně zíral na děsivě černý trup velkého oceánského trajleru. Nebyl od nás dál než sto metrů, svítil všemi světly a řítil se ve tmě přímo na nás.
„Světelný signál!“ křikl jsem na petera. Pozdě, prsty ztuhlými chladem nedokázal stisknout spoušť. A trailer nás už míjel, tak těsně, že jsme rozeznávali svary ocelových plátů na jeho bocích. Nakonec zmizel ve tmě.

Jak se zrodila myšlenka.
Naše vyplutí zrálo tři roky. Byli jsme se ženou na dovolené v Brendanově rodišti v západním Irsku. Dorothy se zabývá studiem středověkých rukopisů a zná legendu o Brendanovi stejně dobře jako já, neboť mým oborem jsou dějiny cestovatelství. Oba máme také zkušenosti v dálné plavbě s malými čluny a v naší malé šalupě jsme dojeli až do Turecka.
Jednou večer jsme pili čaj a Dorothy prohodila: „Nevím, proč by to Brendan nedokázal!“
Myslil jsem si to také, ale to ještě nic neznamená. Kdyby však dokázali přeplout Atlantik dnešní plavci a použili přitom stejných technických prostředků a materiálů, jaké měl k dispozici opat Brendan, nabyla by legenda nového významu. A tak se zrodila myšlenka zopakovat jeho plavbu.
To, co se dělo od té chvíle, je samo o sobě sága, nekonečná řada usilovných výzkumů, nových a nových problémů, mnohých zklamání i náhod, které souhrnně nazývám „Brendanovo štěstí“. Kdykoli jsem se ocitl v beznadějné situaci, pokaždé se objevil aspoň jeden zkušený znalec a věc dokonale vyřešil.
Například rybáři mě poprvé svezli v člunu, který je dnešní verzí Brendanova plavidla, jenže je místo kůží potažen dehtovanou plachtovinou. Poučili mě, jak se s ním zachází, a ujišťovali, že je možné se s ním plavit po širém moři. John Beeby a jeho laskaví kolegové z Britského kožařského ústavu se ihned chopili myšlenky koženého člunu a vyzkoušeli mnoho způsobů, jak vydělat hovězí kůži, aby byla vhodná pro námořní člun. Pak mě poslali do Croggonovy koželužny v Cornwallu, kde zpracovávali usně stějně jako v Brendanových dobách, to je ve výtažku z dubové kůry.
Loďařský inženýr Colin Mudie mi osobně navrhl a pořídil výkresy pro konstrukci kostry a pro všechnu středověkou výzbroj člunu, přičemž mě upozornil: „Ale jak se s takovou lodí jezdí, to už se dávno zapomnělo. To si musíte sám znovu objevit!“
Dřevěnou kostru zhotovili výteční řemeslníci v Crosshavenské loděnici v Irsku z vybraného dřeva několika jasanů. Úkol potáhnout kostru dostal bývalý zaměstnanec firmy dodávající sedla královské jízdě. S pomocí dobrovolníků sešil 49 kusů usně silnou lněnou ručně předenou nití celkem asi dvaceti tisíci stehy.
Téměř dva a půl roku uběhlo od chvíle, kdy se vyjasnila myšlenka podniknout plavbu s člunem Brendan, který má čtyřletá dcera Ida nakonec pokřtila nikoli nějakým mdlým šampaňským, ale dobrou irskou whisky.

Vyplouváme.
Další tři měsíce jsme strávili dodělávkami, vybíráním členů posádky, zkušebními plavbami na moři a podrobným plánováním cesty. Konečně 17. května 1976 jsme vypluli na cestu do „země zaslíbené svatým“, a to z ústí Brendanova potoka na jihozápadním pobřeží Irska, odkus, jak praví pověst, vyjel také svatý Brendan před 1400 lety. Zamávali jsme na rozloučenou dvěma stům lidí, kteří se zde shromáždili. Přáli nám štěstí, ale někteří i pochybovali. Tak začala naše plavba do Nového světa, vedoucí podél ostrovů při pobřeží Irska a Skotska, přes Faerské ostrovy a Island.
Hned na začátku se ukázalo, jak se trup člunu, jehož jasanová žebra byla spojena s podélnými latěmi koženými řemínky, které byly celkem dlouhé přes půl čtvrtého kilometru, pružně přizpůsobuje vlnám a dává nám uvolněný pocit souladu s pohybem moře. Tento pocit ještě posilovala okolnost, že boky lodí vystupovaly pouze asi 40 cm nad hladinu. Dvě čtyřúhelníkové plachty, věrná kopie středověkého vzoru, dovolovaly jet na vítr nejvýš v úhlu 90 stupňů, takže manévrovací schopnosti Brendana při náhlých změnách větru byly značně omezené.
První den na moři jsme dali do pořádku výstroj a zásoby , stanovili pravidelnou službu u kormidla a rozdělili si úkoly, které nás čekají při plavbě.
Naši první posádku tvořili: šestadvacetiletý George Molony, můj dávný přítel a společník na moři; čtyřiatřicetiletý Nor Rolf Hansen, který měl velké zkušenosti s řízením historických člunů; benjamínek posádky, třiadvacetiletý Arthur Magan z Dublinu, nezdolně veselý chlapík; třiatřicetiletý bývalý londýnský fotograf Peter Mullett, který převzal úkol natočit o plavbě dokumentární film; a konečně já, kapitán, pětatřicátník , a tím i nejstarší ze všech.


Krabí hody po bouři.
Na začátku jsme se zmínili o bouři, v níž nás jen o vlásek minul oceánský trajler. Bylo to v noci 23. května 1976 u Aranských ostrovů při západním pobřeží Irska. Tam jsme také zjistili, že se už roznesla zpráva o našem vyplutí. Když jsme se blížili k jednomu z ostrovů, zavolali na nás dva rybáři ze svého člunu:
„To vy jste ta parta, která jede do Ameriky? Buďte vítáni na ostrovech!“
„Moc vám děkujeme.“
„Chcete nějaké krabi?“
„Jistě, díky!“
Sprška krabů přelétla obloukem z člunu na Brendana a Rolf na kolenou je honem pochytal, aby se neschovali někde v trupu. Uvařili jsme je v mořské vodě. Bylo to vítaná změna v našem chudém jídelníčku sestaveném z konzerv, polévek v sáčcích, ovesné mouky, sušené zeleniny a ovoce a semtam kousku čokolády.
Bouče si však vynutila na Brendanu také některá důležitá opatření. Především jsme ztratili Petera, který se zranil na ruce a hrudi a na příkaz lékaře se vylodil, ač velmi nerad, na břehu Donegalského hrabství v severozápadním Irsku.
Ukázalo se také, že naše zásoby nejsou dost dobře chráněny před vlhkem. Mnohé „vodotěsné“ plastikové pytle propouštěly vodu, takže se v nich ovesná mouka, sušené ovoce a zelenina smíchala s mořskou vodou. Museli jsme tu odpornou kaši vyhodit.
A hlavně, za bouře jsme poznali, že se plavba Brendanu vlastně podobá letu v neřízeném balóně. Posádka byla příliš málo početná, aby něco zmohla veslováním. Jakmile jsme byli jednou na širém moři, museli jsme jet, kam nás hnal vítr a vlny, manévrovat se prakticky nedalo. Bouře, kterou jsme právě prodělali, nás zahnala sto mil od stanoveného kursu. Tím víc jsme se obdivovali středověkým plavcům, kterým nezbývalo než věřit v boha, mít trpělivost a zachovat si důvěru, že šťastně přežijí všechny bouře, hlad a žízeň.
Od břehu Donegalu jsme zamířili na skotský ostrov Ionu. Tam mě na nábřeží oslovil vychrtlý otrhaný mladík, napřáhl ruku směrem k našemu člunu a řekl, že se dozvěděl, že mi chybí jeden člen posádky.
„Ano,“ odpověděl jsem váhavě a udiveně jsem si ho prohlížel. Z jeho obličeje trčel daleko dopředu zobákovitý nos, nervózně mával předlouhýma rukama, vypadal jako nějaký zvláštní mořský pták v letu za kořistí.
„Jsem tady kapitánem na jedné nákladní lodi,“ vysvětloval, „ale kdybyste mě vzali na Brendana, bratři by mě zastali.“
A tak jsme získali Edana Kenneila, z něhož se pak vyklubal nepřekonatelný šprýmař a věčně činný člen posádky, kromě toho však také nesmírný žrout. Nenasytnost a neustále mávající ruce mu vynesly přezdívku „mořská husa“ podle ptáka, který je pověstný hltavostí.

Přípitky a dudy.
Jednou z posledních zastávek před vyplutím na oceán byl ostrov Northern Uist ve Skotských Hebridách. Je proslulý pohostinnými lidmi a dudáky, takže nám všem pěti třeštila hlava, když jsme odráželi od jeho břehů. Tolikrát jsme si museli připít na rozloučenou a vyslechnout divokou dudáckou produkci zcela zblízka!
Skotské ostrovy jsme nechali definitivně za sebou 17. června a zamířili k Faerským ostrovům, vzdáleným asi 200 mil. Opět jsme byli čtyři, protože se Rolf musel z naléhavých osobních důvodů vrátit do Norska:
Prvních 48 hodin se nám plulo znamenitě. Druhý den v poledne jsem zaměřením Slunce zjistil, že jsme na půli cestě k Faerám. Čtyři muži uprostřed oceánu, uzavřeni v kožené „cele“ dlouhé 11 metrů a široké necelého dvaapůlmetru, z čehož méně než třetina byla dobře krytá a jakžtakž obyvatelná. Za těchto stísněných podmínek si každý uložil přísnou sebekázeň, nutnou k tomu, abychom se vyvarovali drobných mrzutostí, které by mohly přerůst v hádky a nenávist. Každý se podle nevyřčeného pravidla staral jen o své a věnoval se vlastním úkolům. Tato dávno známá formule se i nám osvědčila.
Životní podmínky byly skutečně středověké; nikdo se nemyl ani neholil, bylo by to zbytečné plýtvání pitnou vodou. Ostatně člun páchl hůř než kdokoli z nás. Kožený trup natřený tukem extrahovaným z ovčí vlny, aby byl vodotěsný, měl bohužel i tuto nepříjemnou vlastnost.


Moderní materiály se neosvědčily.
Čím déle jsme pluli, tím bylo zřejmější, že moderní nástroje a materiály se zřídkakdy vyrovnají středověkým. Nádrže a obaly z plastických hmot praskaly a propouštěly vodu, kovové nástroje a sílce rezavěly a lámaly se, přestože jsme je pečlivě konzervovali. Kde to tedy bylo možné, nahradili jsme je starodávnými, ale trvanlivějšími materiály, jako dřevem, kůží nebo lněnou tkaninou. Totéž bylo s oděvy z umělých vláken. V chladnějších šířkách jsme je odložili a oblékli kalhoty a kazajky z neodtučněné vlny, která má přirozené izolační vlastnosti.
Studená voda značně prospěla koženému trupu lodi. Při každodenních prohlídkách jsme zjistili, že useň nasáklá mořskou vodou a na vnitřní straně orosená byla zároveň tužší a pevnější. Zřejmě si opat Brendan zvolil správnou trasu. Kdyby se byl plavil v teplých jižních vodách, byla by se vrstva tuku z ovčí vlny na hovězích usních rozpustila a usně by snáze podlehly zkáze. Ze všech těchto skutečností vyplývá, že středověcí Brendanovi plavci byli vybaveni daleko lépe než uznávají dnešní historikové.

Hříčkou živlů.
Okolnost, že jsme v prvních dvou dnech na cestě k Faerským ostrovům urazili sto mil byla zřejmě šťastnou výjimkou. Na dalších sto mil jsme potřebovali celý týden. Byl to týden plný divokých krajností. Zprvu nás zdržovalo bezvětří, pak nás protivítr zahnal daleko zpátky, nakonec nás bičovaly bouře a Brendan se stal hříčkou prudkých příbojových proudů, dorážejících na ostrovy ze všech stran.
Když jsme se přiblížili k ostrovu Mykines, spatřili jsme tisíce a tisíce ptáků – bouřňáků ledních, mořských hus, různých druhů racků, mořských vlaštovek, alek, polárních kachen. Vzlétali na vrcholech skalních srázů vysokých 300 metrů a spouštěli se střemhlav do zpěněných vod slibujících bohatý úlovek. Tento pohled připomenul „ptačí ráj“, o němž praví sága o Brendanovi, že jej úzký průliv odděluje od ostrova zvaného Ovčí. Popis „Ptačího ráje“ se výborně hodí na Mykines a samo jméno Faeroe znamená Ovčí ostrov.
V Torshavenu na největším z ostrovů jsme se setkali s mužem, který se pak stal pátým členem naší posádky, Trondurem Paturssonem. Místní krasavice, s níž přišel k Brendanovi a která mu byla tlumočnicí, nám řekla:
„Slyšeli jsme, že máte volné místo pro jednoho faerského námořníka. Tento muž by chtěl plout s vámi.“
„Proboha, pomyslil jsem si, i výprava vikingských nájezdníků by se dlouho rozmýšlela, než by vzala na palubu tohoto chlapíka!
„Jmenuje se Trondur,“ pokračovala dívka, „je umělec a také rybář, pracuje na faerských lodích, které loví v grónských vodách. Je to seriózní člověk.“
A jak se ukázalo, také skvělý námořník. Několik dní nato nastoupil na Brendana s tím, že pojede na Island nebo jinam, kamkoli nás větry zanesou. Přinesl si také zásoby svých obvyklých potravin, sušené jehněčí a velrybí maso, sušené ryby a čerstvý velrybí tuk. To všechno rozvěsil po lanoví Brendana. Zvláště sušené jehněčí, potažené zelenavou plísní, vydávalo skutečně ostrý pach.

Přátelské velryby.
Od Faerských ostrovů jsme odrazili 3. července a zamířili na severozápad k Islandu. Necelé dva měsíce nás dělily od období podzimních bouří na severním Atlantiku. Od začátku plujeme trasou takzvaných „přeskoků po kamenech“, to je po oblouku spojujícím severní Skotsko přes Faerské ostrovy, Island a jižní cíp Grónska s Newfoundlandem, po nejkratší spojnici mezi Starým a Novým světem. Přibližně touto cestou létají i dnes transatlantická dopravní letadla, kdysi se po ní plavili Vikingové a téměř jistě i irští mniši staletí před nimi.
Trondur téměř okamžitě osvědčil své námořnické schopnosti. Za krátkou chvíli nachytal na udici s kousky barevné gumy jako návnadou přes tucet tresek. Tak jsme jedli čerstvé tresčí maso upravené všemi myslitelnými způsoby, vařené, pečené, dušené, zapečené v těstě a dokonce se špagetami, což uvítal zvláště bouřlivě Edan. Když mu však Trondur nabídl svou stále zdokonalovanou angličtinou místo dezertu plátek velrybího tuku, ucouvl: „Takový hlad přece jen nemám!“
Jednou ráno přerušilo náš rozhovor silné zasyčení ukončené zvukem jako když se trhá plachta. „Hval!“ zvolal nadšeně Trondur a ukázal na lesklý černý kopeček, který s ekolébal v moři asi dvacet metrů od nás.
Bylo to jedno z mnoha našich setkání s velrybami na cestě k Islandu. Tato se dvakrát vynořila a pak zmizela. Za dvě hodiny vykřikl Edan, bezděčně se rozhlížející po hladině: „Hej, podívejte se, delfín – ne, vlastně velryba, spousta velryb!“ Podle Trondura to byla vůdčí zvířata seskupená v předním oddílu. Proplouvala pode dnem Brendana v hloubce necelých dvou metrů. Za nimi se objevilo vlastní stádo, odhadli jsme je na 140 kusů.
Zprvu jsme měl starosti, protože mě odborníci v Londýně upozorňovali, že se některé velryby mohou chovat „podivně“ a jiné „se otírají o malé čluny.“ Toto stádo však proplulo pod námi naprosto neškodně a ani při pozdějších četných setkáních se nás žádný z těchto velikánů nedotkl a nijak nás neohrožoval.
Pozorovali jsme přitom i další zajímavý jev. Náš kožený člun – snad proto, že měl tak trochu podobu velryby nebo že páchl ovčím tukem – přitahoval kytovce jako magnet. Vynořovali se nedaleko, kroužili kolem nás nebo setrvávali pod člunem, který se pohupoval na vodě zvlněné pohybem jejich ocasů.

Obohacení jídelníčku a Island.
Týden nám počasí přálo, rychlý vítr hnal Brendana podél jižního islandského pobřeží. Trondur nám ukázal, jak se dají chytat lední rackové sítí podobnou podběráku nebo na udici s návnadou z velrybího tuku. Tak jsme si několikrát pochutnali na jejich vařeném i pečeném mase.
Dne 15. Července přeletěl těsně nad námi letoun islandské pobřežní stráže a v rádiu jsme zaslechli přátelský hlas:
„Haló, Brendane, na palubě všechno v pořádku?“
„Ano, jde to jako po másle, posádka má výbornou náladu. Nashledanou v Reykjavíku!“
Dva dny potom, 17. Července 1976, jsme skutečně vklouzli do přístavu islandského hlavního města, kde se n ám dostalo vřelého uvítání. Usměvavý celník mi dal podepsat formulář obsahující mimo jiné ujištění, že „během plavby nebyly na palubě spatřeny žádné krysy.“
Islanďané byli velmi pohostinní, ale jednu laskavost nám přece nemohli prokázat; zapůsobit na počasí, aby se zlepšilo. Tři týdny vál vytrvale jihozápadní vítr a znemožňoval další plavbu do Nového světa. Blížilo se už také období podzimních bouří a ve vodách východně od Grónska hrozila ledová tříšť.
Jen velmi nerad jsem se rozhodl odložit další cestu na příští rok. Zřejmě tak učinil za své legendární plavby několikrát i opat Brendan. Jemu trvala sedm let. My ji vykonáme ve dvou letech, budeme-li mít štěstí.
A tak jsme po nabídce náčelníka islandské pohraniční stráže uložili Brendana v jednom hangáru a vrátili se domů s tím, že se opět sejdeme v Reykjavíku v květnu příštího roku.

Ohrožení za bouře.
Přes zimu jsem zpracovával lodní deník a poznámky. Urazili jsme dosud přes tisíc mil, ale k Newfoundlandu máme ještě před sebou daleko obtížnějších asi 1600 mil s pověstnými bouřemi na Grónském moři, s mrazy a plujícími krami.
Na počátku května 1977 jsme se skutečně zase shromáždili v Reykjavíku, naložili zásoby a chystali se vyplout. V poslední chvíli však přišla Edanovi zpráva, že se musí kvůli soukromým závazkům vrátit domů. Tak jsme zbyli opět jen čtyři, Trondur, George, Arthur a já.
Ani jsme zvlášť nepociťovali, že jsme měli v plavbě tak dlouhou přestávku. Již druhý den nás navštívili naši společníci – velryby, držely se však od nás příliš daleko, než aby mohl Trondur vyzkoušet novou harpunu, kterou si přivezl. Život na lodi se okamžitě dostal do obvyklých kolejí. Já jsem prováděl pravidelná denní navigační měření a rádiové spojení, George údržbářské práce a Arthur se chopil svých kamer. Pohoda však dlouho nevydržela.
Již 20. Května se začalo počasí valem zhoršovat. Náhlé vlnění od jihozápadu věstilo příchod zlého počasí, nálada klesala souběžně s barometrem. A už odpoledne jsme byli v tom. Hory vodsy hrozily pohltit Brendana. Oblékli jsme gumové potápěčské oděvy pro případ, že bychom byli svrženi do moře, a pak jsme usilovně čerpali z člunu vodu. V tom moře objevilo Brendanovu slabinu; prudká vlna se vřítila do nekrytého prostoru mezi místem pro kormidelníka a obytnou kabinou.
„Čerpat! Honem!“ vykřikl Arthur. Brendan ztěžkl nabranou vodou a neovladatelně se potácel. Jen taktak se nám podařilo část vody vyčerpat a už tu byla další vlna. Museli jsme za každou cenu zakrýt mezeru v krytu. Avšak žádný materiál, který jsme měli po ruce, nylonová tkanina, plastická fólie, plachtovina, nic nemohlo odolat náporu dopadajících vln. V tom mě napadlo: kůže!
V Irsku jsme naložili mezi zásoby také velkou hovězí useň a několik menších kusů, abychom mohli vyspravit eventuální trhliny v trupu. V několika vteřinách jsme ji vylovili, Trondur sešil kusy koženými řemínky a za čtvrt hodiny měl člun pevnou koženou zástěru kryjící osudnou mezeru. Tak jsme přežili první grónskou bouři.

Sázka na severní větry.
Devátý den nato jsme míjeli jižní cíp Grónska. Vsadil jsem na pomoc severních větrů a snažil se držet co nejtěsněji při okraji oblasti ledové tříště u východního grónského pobřeží. Vyplatilo se to, jeden den jsme urazili 115 mořských mil.
Počasí bylo stále špatné. Mlha, spršky, chladno, takové jsou z té doby typické záznamy v palubním deníku. Byli jsme na moři již tři týdny a nálada byla pod psa.
První kry jsme spatřili 14. Června 1977. Vysílačky v Grónsku a na Labradoru nám sice oznámily, že jarní ledová tříšť ustupuje k severu, ale tyto zprávy nebyly přesné. V protivětru jsme se postupně dostávali do jejího houstnoucího pole a na západě jsme pozorovali téměř celistvé pole ledu.
Z této tísnivé situace nás vysvobodila faerská rybářská loď, která nás za jediný den vyvlekla z ledové pasti, a zásobovací loď amerického námořnictva nám poskytla čerstvé potraviny, jakož i přesné údaje o naší poloze, získané přes umělou družici. Bylo vzrušující si uvědomit: středověký kožený člun se plaví s pomocí kosmické techniky!

Díra v boku.
Čtyři dny nato jsme se opět setkali s krami, a tentokrát to byl málem konec naší výpravy. Před rozedněním 18. Června převzal kormidlo George a já jsem zalezl do vlhkého spacího pytle. V tom se ozval praskavý zvuk jako když se trhá plátno. George jej také slyšel a vykřikl: „Je tu zase led!“
V mžiku jsme spustili plachty, abychom zmírnili rychlost člunu a posvítili si do tmy elektrickými svítilnami. Pohled nám vyrazil dech. Byli jsme obklopeni ne už plochými krami jako před několika dny, ale obrovskými ledovými obludami, které se ve směru větru hned srážely a hned zase oddalovaly. Severozápadní vítr, který nás tak vydatně poháněl po několik dní, roztrhl zřejmě také souvislé ledové pole a nyní rozptyloval kry daleko po oceánu před námi.
Z úvah mě vyrušil příšerný pohled. Proti nám se valila obrovská ledová kra, možná úlomek plovoucího ledovce. „Podrž se!“ křikl jsme na George, ale v té chvíli již zdvihla jedna vlna loď a mrštila jí o kru. Brendan se otřásl, jako by narazil na útes – byl to opravdu ledový útes – a George byl prudce vymrštěn do výšky. Ale podařilo se mu zachytit za zdvihací lano, okamžik se zahoupal nad ledem a nakonec se zase dostal do člunu.
Bylo jasné, že nemůžeme manévrovat mezi krami, když nemá Brendan žádnou rychlost. Uchopil jsem kormidlo, poslal Trondura a Arthura, aby znovu vytáhli přední plachtu, a George se postavil na střechu kabiny jako hlídka.
Zbytek mrazivé noci jsme strávili v hrůzném slalomu mezi krami. Viditelnost byla minimální a manévrovací možnosti člunu ještě menší než obvykle. George mi co chvíli hlásil: „Velká kra přímo vpředu… dvě kry vpředu vpravo… jedna po levém boku… mezi nimi mezera… a já jsem okamžitě dával rozkazy Arthurovi a Trondurovi: „Vytáhnout přední… přitáhnout doleva…. Spustit, spustit, zpomalit rychlost…“
Konečně se rozednilo. Z běžně jsme prohlédl vnitřek a oznámil Georgeovi: „Voda nevniká, Brendan zvítězil, chrabrý válečník!“
I den se podobal noci. Viditelnost sice vzrostla, ale to samo nás nijak nepotěšilo. Kam oko dohlédlo, tyčily se kolem nás ledové kry, člun tancoval mezi nimi a nakonec ho dvě málem rozdrtily. Bylo to už za soumraku, volné moře bylo v dohledu, a právě jsme projížděli úzkou mezerou mezi dvěma krami. Nenadále se však sblížily a loď stiskly. Brendan se podivně otřásl, jinak než při dřívějších nárazech. Po pěti minutách jsem nahlédl do kabiny a spatřil vodu přelévající se přes laťovou podlážku. Tentokrát loď zřejmě utrpěla trhlinu.
Oprava však musela počkat. Byla už zase noc a ve tmě jsme nemohli poškození zjišťovat, museli jsme se především dostat na volné moře. Dal jsem příkaz: „Jeden muž k čerpadlu, jeden ke kormidlu, jeden k přední plachtě a čtvrtý odpočívat!“
Byli jsme ve svízelné situaci: 200 mil od nejbližší země – Labradoru, kolem nás stále ještě ledy, zatím nezjištěná trhlina a teplota vody kolem nuly.
Celou noc jsme pumpovali, 2000 rázů za hodinu, a byli jsme velmi unaveni. Před svítáním jsem zavolal rádiem stanici kanadské pobřežní stráže St. Anthony, sdělil naši přibližnou polohu a dodal: „Nehrozí nám sice bezprostřední nebezpečí, ale uvažte, zda byste nám nemohli dodat malé benzínové čerpadlo.“
Nakonec jsme se však obešli bez pomoci. Když se rozednívalo, naklonil jsem se přes zábradlí a spatřil v boku promáčklinu velikou jako pomeranč a v ní deseticentimetrovou trhlinu. Vyřízli jsme z kůže příslušně velikou záplatu, George v potápěčském obleku se vyklonil přes okraj a s pomocí kleští, šídla a velké jehly ji začal přišívat silnou lněnou nití. Po třech hodinách nesmírně namáhavé práce bylo všechno hotovo, záplata natřena tukem a Brendan byl opět tak nepropustný jako na začátku.
Po dvou dnech jsme spatřili na hladině první známky blízké pevniny, klády, chuchvalce rostlin a vbe vzduchu znatelně víc ptáků. Pak 23 června přišla z éteru radostná zpráva. Loď kanadské pobřežní stráže John Cabot oznámila, že nás spatřila a že se s námi brzy setká. Opět jsme dostali čerstvé potraviny a baterie – a nejcennější dar: čtyři páry suchých vlněných ponožek ze zásob prvního důstojníka.
Poslední tři dny plavby jsme se už jen těšili na šťastné přistání. A opět se k nám přidružili staří přátelé – velryby, obklopily nás a doprovázely fontánami a potleskem svých velkých ocasních ploutví až k vjezdu do Hamiltonova průlivu.
Večer 26. června 1977, rok a šest týdnů po vyplutí od irských břehů, jsme přirazili k břehu Peckfordova ostrova. Konečně jsem mohl zvolat: „Přece jsme to dokázali!“
Není tak důležité, kde jsme přistáli, jako spíše to, že kožený člun Brendan, jemuž někteří předpovídali, že se rozlomí v první oceánské bouři, úspěšně přeplul Atlantský oceán. Mlhou, ledem, vichřicemi a tišinou nás b ez pohromy dopravil přes vody, které patří k nejnebezpečnějším na světě a nezvratně dokázal, že irští mnichové mohli doplout do Nového světa na podobných člunech dávno před norskými Vikingy. Dokázal také, že sága o plavbě opata Brendana není pouhým překrásným výtvorem středověké fantazie, ale velmi přijatelným vylíčením skutečných událostí. Badatelé zabývající se starou epickou literaturou to nepřekvapí. Vědí ze zkušenosti, že mnohé dávné legendy jako Ilias nebo dobrodružný „román“ o Alexandru Velikém se zakládají na skutečných událostech a vyprávějí o skutečných lidech.

VB

Václav Bernard

Další články z rubriky Irská literatura

Kam za Irskem v ČR?

28.březnaDálach (Hudba)
Lanškroun, Bar Fast the Door od 19:00
5.dubnaIrish Easter (Hudba)
Hradec Králové, AC klub od 19:30
Rí Ra
5.dubnaSession, vole! (Hudba)
Plzeň, Zach's Pub od 19:00
12.dubnaIrish Music Session (Hudba)
Praha, Whisky & Kilt od 20
21.dubnaCeilí Session (Tanec)
Praha, Taneční studio inSpiral Dance Company od 16:00

Objednávky tanečních bot a doplňků

Objednávky tanečních bot a doplňků