Irská literatura 26. 5. 2024
Přízrak v hrdle – Doireann Ní Ghríofa
Z anglického originálu A Ghost in the Throat, který všel v Dublinu v roce 2020, přeložila a doslov napsala Alice Hyrmanová McElveen, vydala Euromedia Group, a.s. – Odeon v roce 2021. Přízrak v hrdle byl vyhlášen irskou Knihou roku 2020, byl oceněn ve Skotsku a nepochybně další ocenění tento román čekají.
Já osobně jsem měl s touto knihou problém. Začal jsem ji číst zcela nepřipraven, četl jsem ji dlouho, ztrácel jsem se a výsledně mohu konstatovat, že jsem ji asi neporozuměl. Možná, že jsem měl dát na varování, kterým je kniha uvedena – Tohle je ženský text – a které se ještě několikrát v knize opakuje. Lapidárně řečeno by se obsah dal vyjádřit do dvou vět: Jedná se o směs autobiografického psaní. Doireann Ní Ghríofa (1981) je neustále na mateřské – kojí, rodí či je těhotná – a do toho si překládá irsky psanou báseň z 18. století, s jejíž autorkou se cítí na dálku spřízněna.
Autorka knihy Doireann Ní Ghríofa
Zpočátku mám pocit, že román nebude příliš komplikovaný, neboť popisuje každodenní domácí činnosti zasloužilé matky a které nejsou tak složité, aby jim neporozuměl chlap:
„Všechna moje rána jsou přibližně stejná. Dám manželovi pusu a trochu se mi přitom sevře srdce – ať se naše ranní loučení opakuje sebečastěji, vždycky se mi po něm stýská, hned když odejde. Řev jeho motorky ještě doznívá v dálce a já už pospíchám do svého vlastního dne: Nejdříve nakrmím naše syny, pak naplním myčku, posbírám hračky, utřu rozlité loužičky, mrknu na hodiny, odvedu nejstaršího do školy, vrátím se s batoletem a miminkem, vzdychám a štěkám, směju se a pusinkuju, sesunu se na gauč, abych nejmenšího nakojila, znovu mrknui na hodiny, několikrát nahlas přečtu Tuze hladovou housenku, v koupúelně nad umývadlem se pokouším vypláchnout z ohonu miminčí zvratky, bezúspěšně, z kostek postavím věž na zbourání, snažím se vytřít podlahu …“
Pak se přidá ještě další životní náplň, vášeň – nevím jak přesně to označit – do života matky čtyř dětí vstoupil přízrak dávné básnířky a ona se vedle mateřských povinností žene za ním. Za chimérou, kterou si vybudovala, aby v ní nalezla stopy sebe sama.
„Některé dny, když je zvlášť unavená, zůstanu jen tak sedět a koukám do prázdna, nebo si učtu deset minut z vypůjčené knížky, ale dnes ráno, jako už mnohokrát předtím, si vytáhnu ušmudlanou fotokopii básně s irským názvem Caoineadh Airt Uí Laoghaire a přivolám hlas jiné ženy, aby se mi na chvíli usadil v hrdle… Tužkou pak na okrajích stránek vstoupím do debaty s mnoha dřívějšími verzemi sebe samé v měnícím se záznamu myšlenek, kde každý otazník chce vědět víc o životě básnířky, která Caoineadh složila, ale žádný se neptá na můj vlastní.“
Báseň, která je předmětem zájmu autorky, je elegie přeložená do češtiny pod názvem Nářek pro Arta Ó Laoghaira, v níž se z lásky k zavražděnému choti vyznala o více než dvě staletí starší autorka Eibhlín Dubh Ní Chonaillová. Písemné podoby se dočkala až po dekádách, kdy se v rozličných verzích objevovala v lidové slovesnosti. Originální znění čtenáři najdou v závěrečné části knihy. Dochované dílo irské básnířky z 18. století sestává pouze z oné zmíněné jediné básně, ta se ale stala důležitým dílem irské literatury, označovaným mimo jiné za „největší báseň napsanou na těchto ostrovech za celé 18. století“, a tak se dočkala bezpočtu interpretací a vědeckého bádání. Autorka nejdříve jen pořídila nový překlad jejího díla z irštiny do angličtiny — a pak, hnána nevysvětlitelným puzením, vrhla se objevovat i dosud neobjevená zákoutí jejího života.
A tady asi skončím a eventuálním zájemcům o tuto knihu ponechám volný prostor v objevování zajímavých zakoutí tohoto „ženského textu“. Jsem především chlap a tuším, že bych se interpretací a svým náhledem na knihu dostal na poněkud kluzký chodník a navíc nejsem ani trochu poetický: k poezii jsem si zatím cestičku nevyšlapal.
Václav Bernard
