Bernard’s – Irsko, irské tance a něco navíc

Irská literatura 10. 6. 2014

Patrick Taylor – Doktore, ne tak zhurta

Ukázka z knihy:

 Sedl si proti ní na pohovku. Uvědomoval si, že ve chvíli, kdy za nimi zavřela dveře, ji měl popadnout do náruče, políbit ji a říct jí, že ji miluje. Sakra. Vykládal Larsovi, jaký je světák, jak brázdil oceány… V srdečních záležitostech však byl stále přerostlým žáčkem. „Vypadáš dobře,“ dostal ze sebe.
„Jo. Mám se dobře. Měla jsem teď hodně práce. V nemocnici na Baggot Street je skvělá praxe a po večerech chodím do výtvarného kroužku, abych se naučila lépe malovat pastelem.“ Ukízala na portrét.
O tom druhém muži se nezmínila. Možná už to skončilo. Fingal si dovolil doufat. „To je Virginie, viď,“ řekl. „Je to moc pěkné.“ Jsme jako dva boxeři, pomyslel si, kroužíme kolem sebe, oťukáváme se, hledám slabé místo. „Skvěle jsi zachytila její výraz.“
„Ne tak, jak bych chtěla. Snažím se o úspornější linku.“ Náhle rychle vstala, udělala dva kroky k oknu a dva zase zpátky. Pak si založila ruce na hrudi a podívala se na něj. „Fingale, nepřišel jsi sem diskutovat o finesách pastelových maleb, že ne?“
Poposedl si, opřel se rukama o kolena, zadíval se na své prsty a potom se jí podíval do očí. „Přišel jsem se omluvit.“
Naklonila hlavu.
„Kitty, omlouvám se, že jsem tě od sebe odehnal. Nepřestávám toho litovat.“
„Snažila jsem se to pochopit. Zkoušky. Otec a jeho nemoc. Snažila jsem se, Fingale. Opravdu.“
„Otec je ve Francii,“ řekl Fingal. „Nemoc je v remisi.“
„To jsem ráda.“
Ticho.
„Také mě to mrzelo. Zlomilo mi to srdce, večery jsem probrečela, dokud jsem neusnula. Virginie byla skvělá.“ Kitty se zasmála krátkým suchým smíchem. „Byla mi velkou oporou. Nechtěla, abych se s tebou dnes sešla. Myslela si, že to otevře ránu.“ Ztišila hlas. „Fingale, od našeho rozchodu jsem se přestala smát.“
Svěsil hlavu.
Poodešla a zase se vrátila. „Vážím si toho, že ses přišel omluvit. Vždycky jsem věděla, že jsi slušný kluk. Omluvu přijímám.“
Zvedl hlavu. Kitty stále vzpřímeně se vztyčenou hlavou.
„Kitty, já jsem …“
Zvedla ruku dlaní dopředu. „Fingale, nechci, aby ses dostal do trapné situace.“
„Nedostanu. Protože to, co ti chci řícz, je pravda. Já…“
„Fingale, prosím tě, mlč. Chci ti něco říct a řeknu to předtím, než mi cokoli povíš.“ Prsty si uhladila sukni. „Asi víš, že se vídám s jedním stážistou na chirurgii.“
Fingal cítil, jak mu vyschlo v ústech. Její slova ho zasáhla stejně tvrdě jako Charlieho pěst.
„Trvá to přes dva měsíce. Je moc milý. Pochází z Galway City.“
Takže je moc milý, pomyslel si Fingal. Mně je to ale fuk, pro mě za mě může být třeba vévoda celého Connaughtu.
„Minulý týden mě požádal o ruku,“ vykoktala rychle:
Fingalovi spadla brada. Nedokázal potlačit představu někoho cizího, jak ji líbá, objímá, vyznává ji lásku a Kitty mu odpovídá ,Ano´.
„Aha,“ řekl.
„Fingale, řekla jsem mu, že potřebuju čas na rozmyšlenou.“ Šedé oči se na něj upíraly.
Řekni jí to, ty idiote, křičel mu hlas v hlavě. Řekni jí, že ji miluješ. Jestli si vzala čas na rozmyšlenou, znamená to, že si není jistá. Možná ji na tobě pořád záleží? Nedokázal se však zeptat. Promluvil chladněji, než zamýšlel. Vstal. „Jsem rád, že jsi spokojená, Kitty. Přeju ti hodně štěstí.“
„Nic víc mi neřekneš, Fingale?“ Zadrhl se jí hlas. „Nic víc?“
„Co bych měl ještě říkat? Zvažuješ žádost o ruku.“ Přestaň si hrát na gentlemana, k čemu je ti teď čest, zlobil se vnitřní hlas. Řekni jí, že ji miluješ, ať si ten Galwayan trhne nohou. Co má být, že neseděla doma na zadku a nečekala na tebe? Spolkni pýchu, chlape, a řekni jí to.
„Dobře. Rozumím,“ zašeptala.
„Myslím, že není vhodné, abych tu dál zůstával. Ty teď máš jiné starosti…“ Popošel k ní. Neměla na sobě obvyklý parfém. Jistě, nečekala ho.
Stejně jako on nečekal takovou novinu.
„Doufám, Kitty,“ řekl, „že zůstaneme přátelé.“ Další úžasný kousek z tvé sbírky vyčpělých klišé, pomyslel si. Natáhl ruku.
Přijala ji. Její stisk byl chladný a pevný.
Když se ho dotkla, přejel mu mráz po zádech:
„Vím, že za pět měsíců máte s klukama státnice,“ řekla, když ho pustila. „Doufám, že ti dobře dopadnou, Fingale. Myslím, že víc než kdokoli jiný vím, jak moc je pro tebe důležité, abys je udělal.“
Viděl, jak se jí lesknou oči. „Vyprovodím se sám,“ řekl. „Přeju ti hodně štěstí, Caitlin O´Hallorhanová.“
„Já tobě taky, Fingale Flahertie O´Reilly. Opravdu.“
Tentokrát bylo na něm, aby odešel bez ohlížení. Když zavíral dveře, byl si jistý, že zaslechl vzlyknutí, ale sebral čepici a kabát, otevřel vchodové dveře a vyšel do dublinského lednového lijáku.
Měl mokré tváře.

Václav Bernard

Další články z rubriky Irská literatura

Kam za Irskem v ČR?

20.lednaSession v Brně (Hudba)
Brno, U divošky (Trtílkova 24) od 18:30
21.lednaObraz Doriana Graye (Divadlo)
Praha, Švandovo divadlo od 19:00
O.Wilde
22.lednaKati (Divadlo)
Praha, Činoherní klub od 19:30
M.McDonagh
22.lednaBurn’s Night Prague (Hudba)
Praha, La Republica od 19:00
22.lednaTanec ve Whisky & Kilt (Tanec)
Praha, Whisky @ Kilt od 19:00
Pořádá Caledonian Club

Objednávky tanečních bot a doplňků

Objednávky tanečních bot a doplňků