Irská literatura 29. 1. 2026

Osamělá vášeň slečny Hearnové – Brian Moore

Knihu Osamělá vášeň slečny Hearnové vydalo v překladu Hany Žantovské v roce 1969 nakladatelství Mladá Fronta. Anglický originál The Lonely Passion of Judith Hearne vydalo nakladatelství Delta v New Yorku v roce  1964 (v některých pramenech se uvádí rok 1955). V roce 1987 byl román zfilmován.

V malém irském penzionu v Belfastu se seznámí stárnoucí učitelka hudby a stará panna s navrátilcem z Ameriky, který hodlá v Irsku usadit a sní o vlastním hotelu. K vyplnění  svého snu potřebuje finančního společníka, kterého hodlá získat právě ve své nové známosti. Když však zjistí, že podivínská slečna peníze nemá a čeká, že si ji vezme a do jejich vztahu začnou neblaze zasahovat lidé z okolí, jejich vztah skončí tragicky. 

Brian Moore

Osamělá vášeň je výpovědí o době i o situaci lidí blížících se okraji společnosti. Groteskní drama stárnoucí osamělé ženy je charakterizované chudobou, staropanenstvím, bigotním katolictvím a  pokrytectvím „duchovních otců“, jejichž neblahý vliv na život v Irsku popisuje i řada jiných knih. Jeho další román, The Feast of Lupercal (1957), se zabýval sexuální adaptací svobodného učitele na škole a The Luck of Ginger Coffey (1960; zfilmováno 1964) zobrazovalo středně věkového irského neúspěšného muže, který se snaží okouzlit okolí, aby získal bohatství. Pozdější Mooreovy romány se značně liší jak místem děje, tak tématy: Black Robe (1985; zfilmováno 1991) se odehrával v rané koloniální Kanadě, The Colour of Blood (1987) zkoumala život za železnou oponou a No Other Life (1993) vycházel ze současných událostí na Haiti. Mezi jeho další romány patří The Emperor of Ice Cream (1965), The Doctor’s Wife (1976) a The Magician’s Wife (1998). Také napsal scénář k filmu Nicolase Alfreda Hitchcocka Torn Curtain (1966). V českém překladu vedle románu Osamělá vášeň slečny Hearnové vyšel román Černé roucho (orig. Black Robe, Volvox Globator 2022) a Zmrzlinový císař (orig. The Emperor of Ice Cream, Práce 1980)
Brian Moore zemřel 10. ledna 1999 v Malibu (USA).

A nyní malý úryvek: 

Boty vyčištěné, oblek vyžehlený, v čisté bílé košili, s kravatou uvázanou pečlivě na motýlka, tak plně n a výši nového rána vcházel James Patrick Madden do jídelny k snídani. Jeho dobrá nálada vyprchala, když je všechny uviděl. Žádný z nich ani nevzhlédl, kromě té nové. Slečna Hearnová, ta řekla dobré jitro. Oplatil jí svým starým portýrským úsměvem a trochu na ni při tom spiklenecky zamrkal.
„A jak se vám dnes líbí na světě?“
„Ach, docela dobře, děkuji za optání.“
     Ostatní nevydali ani hlásek. May seděla s obličejem zabořeným do novin. A tahle slečna Frielová si nejspíš namlouvá, že jsem nějaký ochlasta, nebo co. Lenehan je nekňuba, který si myslí, že spolkl všechnu moudrost.
…..Jeho sestra nalévala čaj. O čaji pan Madden soudil, že je to nápoj pro ženské, které vysedávají u Schrafftse. Takhle šálek dobré kávy, to by bylo něco.
     „Víte pane Maddene, “ (byla z něčeho strašně rozčilená(, „byla jsem včera náhodou v knihovně a taky jsem si tam prohlédla obrázkovou knihu o New Yorku. Vzpomněla jsem si přitom  na náš rozhovor. Myslím o tom, jaké je to úžasné město.“
     Usmál se na ni. Je opravdu příjemná. A vzdělaná. Ty prsteny a ty zlaté náramkové hodinky. Jsou pravé. Škoda, že není aspoň trochu hezčí.
    „To je pěkné,“ řekl. „Že je to ale město, co? A viděla jste taky Brooklynský most?“
     „Ale ovšemže ano.“
     Potěšený pan Madden se znovu usmál. Za ty čtyři měsíce, co byl zpátky, potkal jen málo Irů ochotných projevit nějaký zájem o Státy. Vypadalo to, že je jakékoliv srovnávání uráží. Byla to opravdu radost rozmlouvat s tak inteligentní ženou jako tahle slečna Hearnová.
     „A most George Washingtona,“ řekl. „To tedy je most. V New Yorku máme spoustu dobrých mostů. Tak třeba Triborough…“
    „V Irsku je taky spousta mostů, jenže pořád o nich nevykládáme,“ vmísil se Lenehan kysele.
     Kdo se ho na něco ptal? „Mosty! Tomu říkáte mosty? Poslouchejte, Lenehane, já mluvím o pořádných mostech. O velkých mostech.“
    „Bodejť ne,“ řekl Lenehan. „Vy Yankejové nemáte v hlavě nic než vytrubovat, jak velikánské a ještě větší je kdeco ve Státech. Neřekl byste mi, jaký by mělo smysl stavět velký most přes Lagan nebo přes Leffey? To mi laskavě vysvětlete. A jestli mluvíte o mostech všeobecně, tak mosty jsme v Irsku už stavěli, když po Americe ještě neštěk ani pes.“ 
     Proč ten otrava není v práci, místo tady strkat nos do cizích věcí, po kterých mu nic není? Ale vzpomněl si, že je sobota, a Lenehan měl o sobotách času co hrdlo ráčilo. Teď nemá smysl se o něčem bavit, usoudil smutně. Pořád by do toho plácal. Raději si s ní promluvím později, až budeme sami. Možná že jí řeknu, aby se šla se mnou projít, nebo tak.
     „Dobré jitro vespolek,“ ozval se měkký hlas a všichni se ohlédli ke dveřím. Byl to Bernard v županu, který se za ním táhl; otylé tělo měl navlečeno do rudého hedvábného pyžama. Paní Riceová se na svého chlapce zamilovaně usmála.
     „Pojď se posadit, Bernie. Vezmi si šálek čaje.“
     „Zvonil jsem dvakrát, ale ta holka nikde,“ řekl Bernard. „Počítám, že procourala celou noc s nějakým vojákem nebo s kým. Ležím takovou dobu a čekám na ni a umírám hlady.“
     „Měl bys chuť na vajíčka se slaninou?“ pravila paní Riceová chlácholivě.
     Slečna Frielová, pan Lenehan, slečna Hearnová a pan Madden zvedli hlavy a v obličejích se jim jasně  zračil hněv a hlad.
     „Bernie má velmi křehké zdraví,“ řekla paní Riceová doprázdna. „Lékař říká, že musí hodně jíst, aby se zachoval při síle.“ 
     Bernard si sedl a zdálo se, že přemýšlí o jídle. Pak přejel pohledem strávníky a udělil rozkaz: „Dvě vajíčka, maminko, a čtyři plátky slaniny. A Mary mi s tím může osmažit taky nějaký chléb.“
     Paní Riceová pokorně zacinkala na zvoneček. Přišla Mary a obdržela příkazy. Strávníci , sjednocení v nenávisti, se po sobě významně podívali. Slečna Frielová si vzala topinku, namazala ji máslem a s výrazem ženy, která šturmuje barikády, ji pak namazala ještě jednou, takže vrstva másla byla téměř tak silná jako topinka. Zdálo se, že říká: jestli tady někdo touží po boji, prosím, má ho mít. Jen ať si troufá něco namítat!
     Paní Riceová ignorovala, jak se tu plýtvá máslem. Nespouštěla oči z miláčka, který srkal čaj.
     „O čempak se tu mluvilo, když jsem vás vyrušil?“ ptal se Bernard sladce. „O divech Ameriky, že?“
    Pan Madden se hněvivě zakousl do tvrdé topinky. Tomu se servíruje šunka s vejci. Ale pro mne, pro jejího bratra – nic.
    Jak ho slečna Hearnová pozorovala, viděla, že se zlobí. A není divu. Je to skutečně opovážlivost, vykrmovat to tlusté budižkničemu, zatímco s nájemníky se takhle zachází, o vlastním bratru ani nemluvě. Ale koneckonců bylo lépe přejít tyhle věci mlčením. Marné hádky plodí zmatky, říkávala tetinka D’Arcyová.
     „Ano, mluvili jsme o Americe,“ odpověděla Bernardovi. „Jaké to tam musí být úžasné.“
    „A co máte proti Irsku?“ dorážel pan Lenehan.
     Ó, já vím, že když se všechno uváží, není nakonec nad Irsko,“ souhlasila souhlasila slečna Hearnová. „Většina mých přátel cestovala po kontinentu a měli byste slyšet, co o tom povídají. Jak zaostalí jsou například Italové, to by člověk nevěřil.“

 

 

 

 

Václav Bernard