Irská literatura 11. 1. 2015
Heinrich Böll – Irský deník
Mrtvý indián v Duke Street
Jen váhavě zvedl irský policista ruku, aby zastavil auto. Je to pravděpodobně potomek krále nebo vnuk básníka, prasynovec světce, možná že on, který tu hájí zákon, má doma pod polštářem druhou pistoli, nezákonnou zbraň bojovníka za svobodu. Avšak to, co tu vykonává, se nikdy neopěvovalo v té spoustě písní, které mu matka zpívala u kolébky: srovnat číslo v dokumentech s číslem auta, vybledlou fotografii majitele s jeho živým obličejem – jak pošetilé, skoro ponižující zaměstnání pro králova potomka, básníkova vnuka, světcova prasynovce, pro toho, kdo asi víc miluje divokou pistoli bez zákona než pistoli zákona, která se mu klátí po boku.
Zádumčivě a váhavě zastavuje auto, krajan spustí okno, policista se usměje, krajan se usměje a služební hovor může začít:
„Dneska je docela pěkně,“ řekl policista, „jak se vám vede?“
„Ále, ujde to. A vám?“
„Mohlo by to být lepší, ale řekněte: copak není dneska krásně?“
„Opravdu krásně – nebo myslíte, že bude pršet?“
Policista se podívá slavnostně na východ, na sever, na západ a na jih – čenichá a vystrkuje hlavu tak roztomile a honosně, jako kdyby litovalů, že existují jenom čtyři světové strany. Jak to muselo být krásné, kdyby se mohl s rozkoší a slavnostně podívat do šestnácti světových stran. Pak se obrátí zamyšleně ke krajanovi:
„Není tak docela vyloučeno, že bude pršet. Víte, tenkrát, když se mé nejstarší narodilo nejmladší dítě – rpozkošný malý klacek s vlasy hnědými jako med, a ty oči, – to vám řeknu, takové se hned tak nevidí! – tak tenkrát, bylo to před třemi lety, asi tak v tuhle dobu, tehdy jsme si taky mysleli, že je krásně. Ale odpoledne to začlo.“
„Nojo,“ řekl krajan ve voze, „když se mé snaše – ženě mého druhého syna – když se jí narodilo první dítě – líbezná holčička s dočista světlými vlásky a se světlounce modrýma očima, rozkošný prcek, to byste koukal! – ten den bylo počasí skoro jako dneska.“
„Taky tenkrát, když vytrhli mé ženě stoličku – ráno déšť, v poledne sluníčko, večer zase déšť – byl to zrovna takový den, jako když Catie Coughlanová probodla faráře od svaté Marie…“
„Přišlo se vůbec na to, proč to udělala?“
„Probodla ho, poněvadž jí nechtěl dát rozhřešení. Před soudem pořád mlela na svou obhajobu: Měla jsem snad umřít obtížena všemi svými hříchy? – právě ten den vyrostl třetímu nejmladšímu dítěti mé druhé nejstarší dcery první zub a my přece zuby slavíme. Ale já se plazil v lijáku Dublinem a hledal jsem Catii.“
„A našli jste ji?“
„Kdepak, seděla už dvě hodiny na strážnici a čekala na nás. Jenže tam nikdo nebyl, poněvadž jsme se za ní všichni honili.“
„A jestlipak toho litovala?“
„Co vás nemá. Povídala: Tak si myslím, že přišel rovnou do nebe. Co vlastně ještě chce? – Za nic to nestálo taky tenkrát, když přinesl Tom Duffy medvědům do zoologické zahrady velkého čokoládového negra, kterého ukradl u Woolwortha. Bylo to čtyřicet liber čisté čokolády a do všech zvířat v zoo jako když čert vjede, poněvadž je pobláznil řev medvědů. Ten den svítilo tak krásně sluníčko, od samého rána – já jsem chtěl jet na moře s nejstarší dcerou mé nejstarší dcery. Jenže po tom maléru jsem musel dojít pro Toma. Ležel doma v posteli a spal jako poleno, a víte, co mi ten chlap řekl, když jsem ho probudil? Co myslíte?“
„Nevzpomínám si.“
„Krucinál,“ povídá, „proč musel patřit ten nádhernej čokoládovej negr zrovna Woolworthovi. Člověka nenechají v klidu ani vyspat. Ach, pošetilý, hloupý světe, v němž vždycky patří pravé věci nepravým lidem – takový překrásný den a já musel toho hlupáka Toma zavřít.“
„Fakt,“ řekl krajan v autě, „tenkrát bylo taky tak nádherně, když můj nejmladší proletěl u maturity.“
Znásobí-li se počet příbuzných jejich stářím a výsledek ještě číslem tři sta šedesát pět, pak se získá přibližně počet variací na téma počasí. Člověk nikdy neví, co je nejdůležitější: vražda spáchaná Catií Coughlanovou nebo počasí, které tehdy bylo. Nikdy se neuhodne , co je pro koho alibi, nedá se říct, zda déšť pro Catii nebo Catie pro déšť. Ukradený černoch z čokolády, vytržená stolička, neúspěšná zkouška: tyto události nestojí na světě samy o sobě, jsou vřazeny a včleněny do dějin počasí, patří do tajuplného, nekonečně komplikovaného systému souřadnic.
„Psí počasí bylo taky tenkrát,“ řekl policista, „když jedna jeptiška našla v Duke Street mrtvého Indiána. Zuřila bouře a déšť nám šlehal do obličeje, když jsme toho ubožáka nesli na strážnici. Jeptiška šla celou cestu vedle nás a modlila se za jeho ubohou duši – voda jí tekla do bot a bouře tak vyváděla, že jí zdvihla těžký mokrý hábit a já jsme na chvilku zahlédl její tmavohnědé kalhoty zaštupované růžovou vlnou…“
„Copak ho někdo zavraždil?“
„Toho Indiána? Kdepak – nikdy se nevypátralo, odkud přišel, ke komu patřil, neměl v sobě ani stopu jedu ani na něm nebyla žádná známka násilí. V ruce držel válečnou sekeru, byl válečně pomalovaný a na sobě měl válečné ozdoby, a protože se musel nějak jmenovat – jeho pravé jméno jsme se nikdy nedozvěděli – říkali jsme mu NÁŠ milý rudý bratr ze vzduchgu. Vypadá jako anděl plakala jeptiška, která se od něho nehnula ani na krok, musí to být anděl, jen se mu podívejte do obličeje…“
Policistovi se rozzářily oči, jeho obličej, trochu houbovitý od whisky, byl slavnostně hladký, najednou vypadal tak mladě – „Fakticky, dneska taky věřím, že to byl anděl. Odkudpak by jinak přišel?“
„To je zajímavé,“ zašeptal mi krajan, „o tomhle Indiánovi jsem v životě neslyšel.“
Začalo mi svítat, že policista není jen básníkovým vnukem, nýbrž že je sám básníkem.
„Teprve za týden jsme ho nesli ke hrobu, poněvadž jsme hledali někoho, kdo ho třeba znal, ale nikoho jsme nenašli. Nejdivnější bylo, že se najednou vypařila i jeptiška. Ale když jí bouře zvedla těžký hábit, tak jsem přece viděl, že má hnědé kalhoty zaštupované růžovou vlnou – ale když chtěla policie prohlížet kalhoty všem irským jeptiškám , byl z toho samozřejmě hrozný kravál.“
„A povolili vám to?“
„Ne,“ řekl policista, „ty kalhoty nám nepovolili. Je mi jasné, že ta jeptiška byla taky anděl. Víte, co mi vrtalo hlavou? Jestli v nebi skutečně nosí štupované kalhoty.“
„Tak se zeptejte arcibiskupa,“ řekl krajan, spustil ještě víc okno a podal mu krabičku cigare
Policista ani nemrkl. „No,“ povídá, „váš obličej asi patří vám.“
Zřejmě není důležité, jestli mu patří také auto, pomyslil jsem si, když jsme jeli dál. Projížděli jsme rozkošnými alejemi, kolem nádherných zřícenin, ale moc jsem z toho všeho neviděl. Myslel jsem na mrtvého Indiána, kterého našla jeptiška v Duke Street za bouře a lijáku. Viděl jsem je oba jasně, andělský pár – jednoho s válečnými ozdobami, druhého s hnědými kalhotami, zalátanými růžovou vlnou, viděl jsem je jasněji než to, co bych mohl skutečně vidět: podivuhodné aleje a nádherné zříceniny…
Václav Bernard