Irská literatura 21. 4. 2026

Aranské ostrovy – J.M.Synge

Kniha Aranské ostrovy vznikla na podkladě několika návštěv J.M.Synge těchto ostrovů u západního pobřeží Irska v letech 1898 – 1902, při nichž zde strávil vždy několik měsíců. Kniha nabízí detailní pohled na tehdejší velmi drsný život místních obyvatel, jejich jazyk, zvyky a folklór. Synge využíval svůj pobyt zde ke studiu irštiny, což mu umožnilo lépe proniknout do místní kultury a její atmosféry. Od místních obyvatel si nechával vyprávět pověstí, příběhy a báje a několik z nich je také součástí jeho knihy. Význam díla spočívá v jeho literárním stylu, kde spojuje cestopisné záznamy s etnografickými postřehy a citlivým básnickým viděním. To vše mu pomohlo načerpat náměty k některým jeho dalším literárním dílům. 
Kniha The Aran Islands byla vydána v roce 1907. U nás spatřila tato kniha světlo světa v překladu Karla Muška v květnu v  roce 1929. Knihu vydala Marta Floriánové ze Staré Říše na Moravě v nákladu tisíce číslovaných výtisků. Vytiskl Jan Mucha ve Velkém Meziříčí. Toto bylo u nás první vydání a za ním dosud nenásledovalo žádné další.

Edmund John Millington Synge (16.4.1871 – 24.3.1909) byl irský dramatik a spisovatel. Pocházel z rodiny irského protestantského právníka. Studoval hru na housle na Royal Irish Academy of Music v Dublinu a rovněž studoval irštinu na Trinity College v Dublinu. V devadesátých letech odešel studovat hudbu do Německa (Koblenz, Würzburg). Studoval hru na housle a na klavír, příležitostně komponoval.  
V lednu 1895 odjel do Paříže, kde studoval jazyky a literaturu na Sorbonně. V prosinci 1896 se zde setkal s Williamem Butler Yeatsem, který ho inspiroval k návratu do Irska a návštěvě Aranských ostrovů. V letech 1899-1902 strávil několik měsíců na Aranských ostrovech a výsledkem těchto návštěv byla právě kniha Aranské ostrovy  (The Aran Islands).  roce 1902 opustil Paříž a následujícího roku se usídlil v Londýně.
Synge byl spolu s Yeatsem, Lady Gregory a Edwardem Martynem spoluzakladatelem Abbey Theatre. Uvedení jeho nejslavnější hry Hrdina západu v Abbey Theatre 26. ledna 1907 nebylo přijato dobře a představení vyvolalo konflikt. Další jeho hra Drátenická svatba byla z obavy před protesty katolických kruhů (ve hře je zesměšňován katolický kněz) hrána v Irsku až v roce 1971.
Synge byl zasnouben s herečkou Abbey Theatre Maire O’Neill. Ke svatbě, vzhledem k Syngeho zhoršujícímu se zdravotnímu stavu, nedošlo. Zemřel na Hodgkinovu nemoc krátce před svými třicátými osmými narozeninami.

A nyní ukázka z knihy:

Má světnice jest na jednom konci chaloupky, má prkennou podlahu, strop a dvě okna proti sobě. Pak je tu kuchyně s hliněnou podlahou a otevřeným krovem, dvojími dveřmi proti sobě vedoucími přímo ven, ale bez oken. Kromě toho jsou ve stavení ještě dvě světničky o polovic menší než kuchyně, každá s jedním oknem.

 Interiér domu na Inishmoru v roce 2008 – foto V.Bernard

     Už sama kuchyně, v níž hodlám tráviti většinu svého času, jest plna vznešené krásy. Červené oděvy žen, tísnící se kolem ohně na svých stoličkách, planou téměř východní nádherou a stěny zladil rašelinový kouř v tlumenou hněď, která se mísí s šedou zemní barvou podlahy. Množství rozličného rybářského náčiní, sítě a obleky  mužů z voskované dykyty jsou rozvěšeny po stěnách nebo otevřeném podkroví a přímo nad hlavami, pod doškovou střechou, jest celá kravská kůže, z níž dělají své sandály, jimž říkají „pampoolies“. 
    Každý předmět na těchto ostrovech má skorem osobní ráz, který propůjčuje zdejšímu prostému životu, v němž umění jest vůbec neznámo, něco z umělecké krásy života středověkého. Curaghy a kolovraty, drobná, dřevěná vědérka, jichž se dosud hojně užívá místo hliněného nádobí, doma zhotovené kolébky, máselnice a košíky jsou plné svéráznosti a jsouce vyrobeny z látek, které jsou zde obecny, ale přece do jisté míry jsou pro ostrov zvláštností, zdají se tu býti přirozeným pojítkem mezi lidmi a světem, který je obklopuje.

Obrázek z knihy Dances of Ireland od Peadara a Geralda O’Raffertyho

Prostota a jednoduchost oděvů zesiluje ovzduší místní krásy v jiném směru. Ženy nosí rudé sukně a živůtky z ostrovní vlny barvené mořenou, k nimž obyčejně připojují pestrý vlněný šál, ovinutý přes prsa a na zádech zadrhnutý. Za deště oblékají přes hlavu ještě jednu sukni, jejíž pás se táhne kolem obličeje, nebo, jsou-li mladé, berou těžké šály podobné oněm, jaké nosí v Galway. Někdy se halívají i jinak a za bouře, když jsem přišel, viděl jsem několik dívek, které měly kolem těl na knoflíky zapjaty mužské kazajky. Jejich sukně nesahají hluboko pod kolena a ukazují jejich silné nohy v hrubých, indigově modrých punčochách, jimiž jsou všechny opatřeny. 
    Muži nosí tři barvy: nebarvenou vlnu, indigo a jakýsi šedý flanel, který jest tkán střídavě z vláken nebarvené vlny a indiga. Na Aranmoru mnoho mladších mužů přijalo obvyklý rybářský jersey, ale na tomto ostrově (Inismaan) jsem viděl pouze jediný.

 

Václav Bernard