Bernard’s – Irsko, irské tance a něco navíc

Irská literatura 14. 6. 2014

Aloys Skoumal – Cesta do Irska

Cesta do Irska

I.
Kdesi daleko leží ostrov světců a básníků, tak daleko jako dětství a jeho zmatené sny. Ostrov smutné krásy a tesklivé slávy. Je to už dávno, co poprvé slyšelo dítě toto tajemné slovo. Tajemství, nejvábivější ze všech, co jich znepokojilo mysl.

Svatý Patrik a svatý Brandan v nadsvětské dobrotě se vynořovali ve vzpomínkách. Evokoval je nejkulturnější a nejsubtilnější básník, jenž se kdy v Čechách narodil, onen potomek štrasburských emigrantů s příměsí nepokojné ahasverské krve židů. Zelený ostrov je obklopen nepokojným mořem, v dubových hájích zmírají ve větru a rozplývají se v mlhách poslední zpěvy druidů. Po krajích putují s křížem hlasatelé nové víry a brzy je celá země sjednocena v slavném Gloria. Je daleko od Evropy, moře hučí a hrozivě se vzteká, ale apoštolé jdou na pevninu a všude roznášejí radost a krásu blahozvěsti. Kláštery a chrámy tyčí se ze skal a z lesů, práce se střídá s hodinkami. V celách se iluminují kodexy s oněmi podivuhodnými iniciálami na celých stranách, kde se proplétají úponky akantu s příšerami, zvířaty a ptáky. Zatím básníci, žáci druidů, pějí o umučení Páně, oslavují sladkou Pannu a končí slokou o sv. Michaelu Archanděli. Vzniká Evropa a vzdálený ostrov jest z prvních jejích dítek.

V chaosu kmenů, sotva se vynořivších, nebezpečně bojovných, nevyžitých barbarů zůstala jakýmsi milosrdenstvím osudu nepatrná výspa tohoto starého kmene. Představovali tito zbylí vytlačení Keltové stáří evropské pevniny. S trpnou vznešeností a pýchou vzpomínali krvavých bojů a slavných říší, po nichž nezbyla leda jména hor, řek a zemí. Nebyli však určeni k úplnému zániku. Na samém pokraji země, až kam byli vytlačeni, nalezli posléze vlast a stanuli tam, aby pokračovali v životě. Byl to už zjemnělejší a bohatší život, jenž bývá údělem národů v druhém období jejich trvání, když se vybouřily heroickými výpravami a prolily dostatečně mnoho krve. Nadcházel mužný věk po barbarském mládí. Bylo tu stále ještě mnoho, až příliš mnoho síly, která se drala ven, ale oč pročištěnější byl tento proud nad onen, jenž se rozlil po celé ostatní Evropě! Odtud ta rajská krása jejich teprve přijaté víry a odtud také moc jejich světců.

Poezie tohoto z nejstarších národů evropských je zapomenuta nebo dosud neobjevena. Příbuzná poezie skotská byla málo věrně přepsána Macphersonem, a i tak nepravé nebo aspoň z velké části sotva autentické zpěvy Ossianovy byly zjevením pro celý svět. Což, kdyby se poznala v celistvosti a neporušené kráse tato stará literatura staré evropské kultury!

Avšak všechny ty plody ducha svrchovaně citlivého, nadaného čistou obrazivostí, kultivovanou dlouhou kázní, jsou dosud neznámy. Jakoby jich nebylo. Sdílejí osud celého Erinu. Neboť, běda! Neexistuje pro lidstvo tento ostrov králů a žebráků. Není ho. Skoro zapomenuta jest stará řeč, zapomenuty jsou dějiny, zapomenuta literatura. Zapomenutý národ však procitl a známky života jsou nepochybné. Srdce bije, ač svět ohlušený marným křikem se nestará o jeho nestejnoměrný tlukot.

II.
Do Irska lze jet buďto bez iluzí, nebo s nějakými určitými představami, ať už jakýmikoliv. Přiznávám se, že jsem nejel nezaujat. Nuže, jaký byl můj obraz Irska? Dávno už, ba velmi dávno čítával jsem Zeyerovy legendy. Pak jsem přišel v staroříšském sborníku na článek o keltské renesanci. Poznal jsem Yeatse a Synga. Skřípaje zuby naprosto ne obrazně, skláněl jsem se nad bolestnými irskými dějinami. Krutá muka inferna prodlužovaného po tolik staletí, muka naprosto nevysvětlitelná, urážející spravedlnost, tresty bez viny, pokoření lidí stvořených kralovat a tvořit ničemnými obchodníky a odstrašujícími kolohlavci – to vše mne vzrušovalo. Počínal jsem tušit, že tento stav, byťsi trval sebe déle, nemůže býti než prozatímní. Zhuštěná atmosféra bídy a otroctví dávala tušit těžké, komplikované stavy irského ducha. Rozpoltěnost v nitru, dualismus až tragický nutně vedl k projevům naprosto rozdílným. V kadlubu křivdy a bezpráví mísil se vztek a vzdor s důvěrou a oddaností. Původní upřímnost a laskavost povahy vzala na sebe masku nedůvěřivosti a potměšilství, dobré instinkty zledovatěly a na přiblížení bylo cítit jenom chytráctví a úskok. Tam, kde dříve bývala naivní a bezelstná láska k věcem života, nastoupil posměch a uštěpačný postoj. Víra v nebe, ochotná ke všem obětem, nabyla soupeře v zoufalé, ale přece hrdé nevěře. Nebyla to nevěra pohodlná, nějaká odrůda oněch nevědeckých pověr, jež mají kurs v našich dobách, byla to nevěra osudová, naprostá, z níž nebylo úniku, jako ho není z místa zatracení. Takovým nevěrcem, prvním, jehož jsem si zamiloval, byl satirik Jonathan Swift, děkan u sv. Patrika v Dublině. Jak ubohý jest proti němu takový Bernard Shaw! Oč lacinější je posměch tohoto posměvačného opičáka s falešnou důstojností věštce! A přece oba jsou naprosto jistě Irčané. Swift je titán, nadčlověk avant les lettres, jenž nevěří v nic, jenom ve svou velikost, která se ostatně neuplatnila tak, jak po tom toužil. Má stejně daleko k nebi jako k lidem. K těmto snad ještě dále. Vidí první ze všech marnost a bídu pozemského lopocení. Gulliverovy cesty jsou první dílo relativismu. A přece tento člověk dokonale prostý všech iluzí o ceně jakýchkoliv pojmů morálních, je nejvášnivějším žalobcem na nespravedlivost irské bídy. Čím se to stalo, je záhadou stejně naléhavou jako nerozluštitelnou. Snad se mu zastesklo v mrazivých výšinách jeho samoty, kam ho vyhostila snad proti jeho vůli nešťastná složitost irské psýchy. Swift je konečný vrchol, jeden z pólů rozeklané, běda! irské duše. Shaw je špatný padělek. Ostatně Shaw sám cítí, že jest Irčanem jenom jakoby omylem. Formuloval toto své poznání do známé věty o sobě, že jest Irčan, jehož rod pochází z Yorkshiru. Chatrná, věru, provenience pro Irčana! – Druhým pólem je, chcete-li, takový Pearse nebo ještě lépe De Valera. Skepse, ironický pošklebek, stav mimo dobro a zlo, nespolečenský a protispolečenský individualismus – to je jenom část Irska, jedna jeho tvář. Je tu ještě doposud ono Irsko původní, Irsko doufající přese vše, nezlomené ani nezkřivené, Irsko dětsky srdečné, oddané víře, ochotné k obětem, sociální a národní až do mysticismu, Irsko bojovníků a psanců. Pamatuji se živě na obrázek z nedávné doby irského boje za samostatnost. Byl to tábor lidu z velké části ozbrojeného. Nad hlavami shromáždění stál na řečništi De Valera – s růžencem v ruce. Modlil se spolu se shromážděnými. Jaká ohromující primitivnost je ve spojení růžence a revolveru! Avšak čím je vykoupena! I tato víra je víra přese vše.

Nuže, do tohoto Irska, které sotva před půl stoletím se počalo probírat ze zdánlivé smrti, jsem se chystal na cestu. Krátce před odjezdem z Anglie mi padla do rukou tenounká knížka, vydaná Irskou textovou společností. Byl to středověký epos irský s překladem do angličtiny a název byl Osud dětí Lirových. Vypráví se v něm o dětech krále Lira, zakletých na dlouhé věky v labutě. Nářek nad kletbou nebožáků, bloudících z jezera na jezero, cizinců ve vlasti, nemohoucích požalovat své hoře nikomu, připadal mi jako předjatý nářek nad osudem Erinu. Jako by byl básník tušil tu dlouhou dobu němé bolesti irské.

III.
Terram tenebrosam et oppertam
mortis caligine…

Poutník, jenž přichází z Anglie, je cestou dobře připraven na Irsko. Přichází-li z Berkshiru, arkádsky zeleného plochého Berkshiru, jejž lemují na obzoru mírně zvlněnou linií zalesněné duny, projíždí Shropshirem, jehož půvab je zcela jiný a tkví v ještě bujnější a sytější vegetaci, spíše však v širokých řekách a úvalech, protíná Cheshire, až se dostane do severního cípu Walesu, prožívá bohatou stupnici všech odstínů zeleně a všech utěšených krajin. Severní Wales je na této stupnici nejníže a jeho kamenitá půda odpovídá barvě moře a pobřeží, která hraje mezi sivou a kalně zelenou. Ostrov Anglesey pak už je jako částí Irska a vzpomenu na něj často, až pojedu napříč z Dublina do Galway kolem chudobných políček ohražených nízkými kamennými zídkami a kolem pastvin se spálenou žalostnou travou.

Stojím na přídi poštovního parníku a vyhlížím irské břehy. Příliš pomalu pluje parník a jen zvolna ustupují a zmenšují se waleské skály. Je nějak podivně u srdce. Jakoby se člověk přibližoval Utopii. Jistě je Irsko básníků, vizionářů, satiriků i lyriků, ono Irsko, které nosím už tak dlouho v mysli, ale pojednou se zdá tak zvláštní myšlenka, že tato země existuje také ve skutečnosti. A smířím-li se s tou podivnou myšlenkou, jak asi bude vypadat toto Irsko reálné, každodenní, všední? Bylo už k večeru, když se ukázaly irské hory a slunce ozařovalo vrcholek Sugar Loafu. Záliv, v jehož klíně leží Dublin, se už propadal do stínu. V Kingstownu, dublinském přístavišti, čeká hotel, v němž se ubytuji, a jak název, tak komfort je naprosto anglický. V Kingstownu jsem tehdy ještě nezahlédl tvář Irska. Ta se mi ukázala až druhého dne v Dublině.

Bylo to jako zjevení tento obraz dublinských ulic. Hlavní město nynějšího Svobodného státu má věru vzhled důstojný, jaký se sluší na hlavní město země žebráků. První dny jsem procházel jenom lepšími částmi města, totiž oněmi, které byly v průvodci označeny jako nejpyšnější třídy. Hle, O´Connelovu třídu, kdysi prý chloubu města! Široké prostranství s nevyzpytatelným systémem několika řad tramvají vedle sebe. Při vstupu na ně stojí socha O´Connelova a dále za ní nezbytný sloup ohavných proporcí s Nelsonem na vrcholu. Kde však je poštovní budova? Zeptejte se těchto mlčících žebráků, sedících na rozvalinách a mhouřících oči proti zvířenému prachu s pískem. To sedí na rozvalinách bývalé Irské biblické společnosti a ukáží vám naproti, tam že bývala obrovská poštovní budova. Zbyla jen přední stěna a civí prázdnými okny, za nimiž je nebe. Rozhlédnete se lépe a rozeznáváte: tato velmi výhodná stavební místa uprostřed města po obou stranách třídy vznikla poněkud nepřirozeným způsobem. Najdete více falešných příbytků, z nichž zbyla jenom kostra, holá ironická kostra, bez stropů, bez střechy, s okny a dveřmi navždycky otevřenými jakoby do věčnosti. Hibernian Royal Academy se šklebí jako jizva v řadě domů, nejdokonalejší však je zkáza Four Courts. Těžko věřit, že všecek ten naskládaný materiál na dvoře je zdivo z rozlehlé soudní budovy. Hlavní zdi doposud stojí do výše několika pater, v pozadí je dokonce posud možno rozeznat střední kopulovitou část. Už se zde dávno nesoudí, už se také nebojuje o tuto pevnost. Jenom rozbité okenní tabule a proděravělé trčící roury svědčí o střelbě. Choďme po Dublině a počítejme, je-li libo, zbořené domy. Jak marná práce! Příliš rozlehlý je Dublin a daleko rozlezla se hlíza chudáckých existencí po celém rozkošném zálivu, jejž přirovnávají k neapolskému. Bída dublinská je nevykořenitelná, neboť je to bída přímo rodná. Co byste chtěli počít s těmito úzkými prašnými uličkami a šedivými domky, na jejichž schůdcích si hrají bezpočetné neduživé děti! Je to chudoba tak absolutní, že se zdá až božskou. Ďábelští jsou spíše boháči, ďábelský je odtud Londýn se svou červotočivou konstitucí, krvavou dobyvatelskou slávou a kupeckým nevkusem. Zde na ulici ve špíně a hadrech, v hladu a nemoci vidět lidské duše téměř obnažené a jsou tak milování hodni tito dublinští žebráci, že bych za ně dal celou spokojenou Anglii i s nejdražšími duchy v ní. Viděl jsem tyto chuďasy, jichž je odedávna v Dublině naprostá většina, postávat opřené o zdi, netečné, a s úctou jistě větší než s politováním myslil jsem na „tu těžkou myšlenku Stvořitelovu, jíž je Chudý tak hluboce zadumán“. Viděl jsem takové úžasné shromáždění žebráků v neděli na třídě O´Connelově. Řečníci stáli na zbytcích základů Irské biblické společnosti, děti posedaly na polozbořené sloupy, a toto vášnivé shromáždění, konané pod širým, nesmírně vysokým nebem na rozvalinách, bylo skoro tak jímavé jako pohled na tyto lidi v kostelích, přeplněných při nedělních bohoslužbách od rána až do poledne. Tito lidé skutečně žijí jenom z milosti Boží.

IV.
Na západ napříč Irskem kolem Tipperary. Z vlaku je vidět pole a kamenité zídky, jimiž je Irsko celé rozděleno jako malými křížky. Neznámá městečka, neznámé vesničky v rozvalinách. Lidé odešli a domky se rozpadávají. Viděl jsem kostru opuštěného kostela celou porostlou travou a břečťanem.

K večeru dojíždí vlak na poslední stanici. Jsem uprostřed Connemary. Dva nebo tři dni, které jsem tam strávil, byly plné mlh a dešťů a od moře vál ostrý vítr. Krajina holá a šedá s černými stíny. Večer sedávám v hospodě u krbu, v němž sladce čpí a doutná rašelina a poslouchám o vzbouřencích, jak se skrývali po domech a v horách. Jak trávívali celé zimy v horách, živíce se vejci a konzervami. Jak umírali na souchotě. Venku vane pořád od moře vítr a syrově prší. Noci v horách, když pršelo – A pak mne učí nějaký místní obchodník velmi dlouhým a uctivým irským pozdravům a zpívá mi irské písně. Mladý lékař, jehož obvod je na pobřeží a stu drobných ostrůvcích dolů ke Galway a k Aranským ostrovům, vypráví mi o lidech, kteří tam žijí ještě pořád patriarchálně a izolovaně, jako se žilo v Evropě už velmi, velmi dávno. Pak cestou kolem pobřeží po cestě sotva znatelné s velmi ostrými kameny kolem zálivů a jezer. Na jezerech se vzdouvají větrem vlny tak vysoko, že už nepoznávám, je-li to jezero či moře.

A potom zase zpátky do Galway. Ustavičně prší a je chladno. Pak mlha. V takových deštivých dnech toulají se asi po rezavých rašeliništích a po šedých horách sidhové a šelesty větru jsou plny tajemných hlasů. Ale sidhové se nezjevují cizincům a nepromlouvají k nim.

Blízko Dublinu strmí nad mořem Howth. Na tomto předhoří jsem proseděl celé odpoledne. Křik racků pronikal příbojem vln. Moře bylo do dálky jasné a měnilo ve slunci barvu každým okamžikem. Parníky supaly, míříce na druhý břeh, plachetnice se nakláněly a houpaly půvabně, jako by klouzaly po skle. Za obzorem jsem tušil Anglii.

Výběžek, na němž jsem seděl, je památný. Blíže něho asi přistáli Dánové, nedaleko je bojiště, kde krvavě zvítězili. Avšak jen na čas. Dnes po nich nezbyl leda kostel v Dublině. Kolik jiných dobyvatelů viděl tento záliv! Byl kdysi plný pyšných korábů místokrále Sidneyho, otce rytířského básníka. (Byl také rytířem tento oddaný man Alžbětin, ale jeho rytířství mělo chmurnou krásu pyšného granda – byl více Španělem než Angličanem – jenž nedovedl odvolati svého „Ich dien“.) Hemžil se také Cromwellovými katy, kteří přišli pod vedením samého lorda protektora vštěpovati svou neradostnou víru Irům. Posléze před málo lety sem připlouvaly čety zlověstných „black-and-tans“, aby udusily zoufalé povstání. Vrátilo se jich mnohem méně, než jich přišlo, neboť nelze ani nejkrutějším způsobem potlačit odvahu k svobodě, která riskuje vše.*

Zde na tomto malém ostrově, posunutém tak daleko od srdce Evropy, odkud jsem přijel, pociťoval jsem znovu, a v té samotě ještě intenzivněji vzrušení nad myšlenkami o Irsku. Byl jsem tedy konečně na irské půdě, naslouchal irské řeči a viděl smutnou krásu irskou. Za zády bylo město žebráků zpustošené revolucí, město důstojných a i ve své bídě královských žebráků. Město útlé kultury s maličkým divadélkem Abbey Theatre. Město umělců, snících spenserovské romance uprostřed rozvalin a smrti. Město pokorných a oddaných chudáků a město rebelů. Město letargické a revoluční. Za ním kraj rezavě zelený, šedivé skály, močály, jezera a rašeliniště, kraj Yeatsův a pobřeží Syngovo.

Osud této země dolehl na mne znepokojivě a tázal jsem se po tajemných zákonech historie, které řídily jeho běh. Uviděl jsem pojednou hrozně zdrobnělou mapu svého kontinentu. Na této evropské výspě nebylo slyšet hlasu strojů a mnohotvárné hudby měst. Vše tu pohlcovalo moře svým jekotem, a bylo to, jako by země byla mrtva, bez lidí, a dějiny se vracely k šesti dnům stvoření. Jako by vše začínalo zase od počátku. Utrpení a nespravedlnost se potopily někam hluboko. Staletí jsou za námi. Staletí nespravedlivá a malicherná. Země čeká.

Tento malý ostrov, kde je tolik kamení a tak málo chleba, očekává teprve svých dějin slávy.

*Kdo by pochyboval o spravedlivosti boje Irů? Je ovšem těžko soudit o oprávněnosti poslední fáze této války, jež se zvrhla ve válku bratrovražednou, ale uváží-li se skrovné výsledky vyrovnání a paskvil svobodného státu, jemuž dali oportunisté přednost před úplným vítězstvím, pochopí se aspoň poněkud rozhorlení těch, kdož se nesmířili se zradou a bojovali dále. Ostatně i přes zdánlivý klid není ještě vše hotovo. Boj není dobojován a dlouho ještě bude trvat tato agonie. Ale i tak je vítězství této země v agonii nad vševládnou říší gestem.

Akord 1, 1928, s. 100-105.

Václav Bernard

Další články z rubriky Irská literatura

Kam za Irskem v ČR?

21.březnaRí Ra (Hudba)
Praha 3, Vozovna od 18:00
Svatý Patrik ve Vozovně
21.březnaJečmen slaví St. Patrick’s Day (Hudba)
Praha, Klub Kocour od 19:30
22.březnaJitka Malczyk & Vojtěch Jindra (Hudba)
Unětice, U Lasíků (Tiché údolí 9/53) od 19:30
22.březnaUjetá ruka (Divadlo)
Praha, Činoherní klub od 19:30
M.McDonagh
23.březnaSkotské plesání (Tanec)
Brno, Společenské centrum Sýpka od 19:00
Pořádá Skotský Pes

Objednávky tanečních bot a doplňků

Objednávky tanečních bot a doplňků