Aktuality 31. 7. 2018
Revue – Srpen 2018
Po menší časové přestávce jsem letos opět vyrazil do Irska – autem, jak je mým dobrým zvykem. Společníkem na cestě mi byla moje žena Lenka. Je to drahý výlet, ale odměny se nám dostávalo na každém kroku. Vedle řady setkání s těmi, se kterými nás pojí společné hobby v podobě irské tradiční hudební a taneční kultury, bylo samotné tancování a poslouchání irské hudby už jen třešničkou na dortu. A zase jsem si uvědomil ten rozdíl v přístupu Irů k jejich národní kultuře ve srovnání s tím, co vidím kolem sebe u nás doma na straně těch, kteří se o Irsko zajímají. Na ulici v Miltown Malbay buskují už malé děti – hrají pomaleji, ale zato všechny ty tunes, kterými se zde tak trochu opovrhuje. Edwina Guckian je v prázdninových měsících na roztrhání v pořádání sean nós tanečních workshopů, které navštěvuje vždy několik desítek – zejména – dětí. Je fakt, že v Irsku nejsou organizovány žádné letní tábory našeho typu a tak má asi nábor na tyto workshopy značně usnadněn. Byl velmi příjemný pohled na žáky – nyní už podstatně větší – set dancingové školy Johna Fennella z Co. Clare. Za svého studia na UL v Limericku dělala Tereza o jeho škole studii a tak jsem měl možnost vidět i jeho styl v přístupu hlavně k dětem. A nyní v Armadě na Spanish Pointu byl vidět výsledek. Na každém kroku v průběhu týdně, kdy se v Miltown Malbay koná Willie Clancy Summer School a paralelně na Spanish Pointu Set Dance Week, jsem nacházel zajímavé podněty v podobě výborných hudebníků, zpěváků či tanečníků a uvědomoval jsem si, koho by bylo dobré pozvat k nám do Česka. Návštěva těchto nebo podobných akcí zejména v době letních prázdnin, je obrovsky inspirativní a návštěvník z našich končin má možnost si uvědomit, jak ta irská tradiční kultura vypadá doopravdy. Uvědomil jsem si, jak je odlišný svět irského tradu a svět soutěžního tance a jak mají k sobě tyto dvě kultury daleko. Znova jsem si v mysli připustil, jestli An Coimisiún se svými soutěžemi, pravidly a ustanoveními, stále se zdražujícími poplatky a lehce primitivními apelacemi na člověčí jednoduchost (honba za úspěchem v soutěži bez pevných pravidel, kde však svoji roli hraje množství lesklých sklíček na oblečení či správně nakudrnovaná paruka) nepůsobí zejména mimo Irsko spíše kontraproduktivně. Děti a mladí lidé, kteří vidí irský tanec prizmatem tanečních show, se s vidinou účasti v takové show pustí do soutěžení – aktuálně nejrozšířenější forma kontaktu s irskou kulturou mimo Irsko – zůstávají kdesi na okraji a bohatou irskou kulturu vidí pouze prismatem tanečního výkonu na úrovni sportovní aktivity. Už jsem mnohokrát zmínil, že tato kultura je mnohem bohatší a je jen škoda, že řada zájemců zůstane kdesi na periferii. V mysli se mi honí myšlenky, do jaké míry se lze v našich podmínkách v tanci a hudební interpretaci Irsku přiblížit a mám o tom i své pochybnosti podložené letitým kontaktem s touto kulturou u nás i mimo republiku. Mám pocit, že v našich podmínkách a v prostředí mimo Irsko se to může podařit jen výjimečným osobnostem, výjimečně motivovaným, které hlavně svůj zájem projeví včas a mají štěstí na dobré vedení.
– Téměř třítýdenní cesta do Irska ve dnech 2.-20. července byla takovou malou misí mezi známé a přátele, se kterými nás životní pouť snesla v minulosti dohromady. Protože jsme v posledních čtyřech letech Irsko nenavštívili, byli jsme zvědaví, co se zde změnilo. A zároveň jsme chtěli navštívit i něco málo z toho, co jsme v Irsku při minulých návštěvách zanedbali. Hned na počátku jsme zrealizovali dlouho slibovanou a odkládanou návštěvou Joa O’Hary, člověka, se kterým jsou spojeny začátky a první pokroky v oblasti irského set dancingu v Česku. Letos v září to bude 15 let, co jsem Joa oslovil a on přijel do Prahy se svoji tehdejší ženou Janet uspořádat první seminář. Joe v posledních letech několikrát změnil bydliště a my jsme byli po tři dny hosty v jeho domě v severovelšském městě Llanddulas. Joe připravil pro nás několik výletů po krásném okolí svého nynějšího bydliště (Conwy, Harlech, Llandudno) a při večerním společném posezení a povídání jsme vypili několik lahví dobrého francouzského červeného vína. Joe se nyní realizuje v různých dobrovolnických projektech a i když by se asi rád věnoval irskému tanci či zpěvu námořnických shanties, nenachází ve svém okolí patřičnou odezvu.
Joe O’Hara a Lenka Bernardová na hradě Harlech
Další naše cesta vedla přes trajekt Holyhead – Dublin do Irska a zde jsme nejprve nastartovali den po nočním trajektu irskou snídaní. Pak už to byl rychlý přesun na západní pobřeží. Nejprve Limerick a Ennis, kde jsem hodlal v Custy’s zakoupit některá pro mě zajímavá CD. A pak rovnou do Miltown Malbay, kde v dalších dnech bude probíhat 46. ročník Willie Clancy Summer School a na Spanish Point do hotelu Armada na tradiční Armada Set Dancing Week. Díky Chris Eichbaum máme skvělé a strategicky výhodně umístěné ubytování asi 4 minuty chůze od hotelu Armáda v domečku zajišťujícím veškeré potřebné pohodlí. Domeček sdílíme společně s Chris, jejím tanečním partnerem Tonym, Manuelou ze Švýcarska a později sem ještě přijíždí Pat Crotty z Anglie. Díky takto strategickému ubytování stíháme ještě odpolední ceilí v Armadě s kapelou Rise the Dust. A opět jsou to naši přátelé, které jsme již kdysi pozvali na první set dancingové víkendy do Prahy a jejichž hudbu a taneční styl máme rádi. Je tu nejen kapela, ale i partneři muzikantů a tak setkání je velké. Další dny jsou tak trochu zážitkovým maratónem, kdy čas dělíme mezi tancování, návštěvy sessions ve městě i v Armadě, výjezdy po okolí a dokonce mezi sešny u nás v domečku. Z Chris v mezidobí, kdy jsme ji dlouho neviděli, se stala velmi intenzivní hráčka na píšťaly včetně Irish flute, Tony ji velmi zdatně doprovází na bouzuki, jednou se k nám přidala dokonce Alexandra a Jeremy z Frankfurtu a Pat Crotty si přivezl tahací harmoniku. Já měl s sebou banjo. A tak v našem domečku jsme se téměř každodenně probouzeli s hudbou.
O další příjemné taneční akce a s nimi spojená setkání s hudebníky či tanečníky nebyla nouze. V neděli 8.7. navštěvujeme ceilí s Abbey Ceilí Bandem v Armadě, následující den měníme lokalitu a v Mill Marquee tancujeme na Kilfenoru. V úterý je v Armadě na řadě Salamanca a tak se opět potkáváme se starými známými (David Doocey, Stephen Doherty a samozřejmě Gerard Butler). Ve středu na ceilí v Armádě hrála kapela Deenagh Ceilí Band, kterou jsme před několika lety také měli v Praze. Z původní sestavy zbyl jen kapelník a tak se zdravíme se Seanem. Další naše návštěvy patří bandům jako Tulla Ceilí Band, Johnny Reidy Ceilí Band, Uí Bhriain Ceilí Band a ještě jednou navštěvujeme ceilí s Rise the Dust. Mrzelo nás, že se nám do plánu, ale hlavně i do fyzických dispozic nevešly další kapely, na které tancovat je jistě zážitek (Swallows Tail, Shandrum CB aj.). V rámci ceilí se setkáváme s řadou známých z kontinentu, Anglie i Irska.
Nedalo nám to, abychom nenavštívili některé neformální sessions v Miltownu v místních pubech, ale i na ulicích. Svůj prostor si zde našly i děti a rád jsem se zaposlouchal do jejich začátečnického repertoáru. Hrály vše z toho, co se najde obvykle v prvních sešitech sbírek tunes pro session včetně Kesh Jigu a dalších, kterými se zde opovrhuje. Sešny v pubech byly velkým zážitkem, protože to, co se zde povede jednou za čas, tam probíhalo paralelně v několika pubech. Měl jsem to štěstí, že v jednom pubu jsem zastihl hrát společně s dalšími houslisty Mairéad Ní Mhaonaigh z Altanu. A vedle ní seděla a občas hrála další legenda donegalských houslistů Danny Meehan.
Moje snaha sejít se s hudebníky z Cavanu vyzněla naprázdno a tak jsem měl jen možnost pozdravit se s Emer a jejím manželem Taighem. Dalším hudebním zážitkem byl Banjo Recital v Mill Marquee. Zde jsem se poprvé setkal s banjistkou Theresou O’Grady, která nedávno vydala nové CD . Při koupi jsem obdržel od ní samolepku na futrál banja. Na oplátku jsem ji dal samolepku naší letní školy. Jednotlivé banjisté a banjistky – učitelé z WCSS a další hosté – předvedli výborné hudební výkony. Měl jsem tu možnost pozdravit se s Caoimhinem Ó Fearghall (lektor BSS 2016) , který tu doprovázel na kytaru banjistu Briana Mooneye z kapely Caladh Nua .
Každodenně jsem měl možnost zajít do Armady, kde na prostranství před či uvnitř se scházeli hudebníci k hraní a pak také ke zpívání (sean nós singing).
Comunity Hall v Miltownu patří tradičně ve čtvrtek přehlídce irského tance. Tuto akci v rámci WCSS jsem si nenechal ujít. Opět to byla příležitost nejen vidět učitele, se kterými jsme kdysi zejména s Markétou začali s irským set dancingem (Mary Clancy, Paddy Neylon), či se kterými jsme se pak setkávali na jejich workshopech (Aidan Vaughan a Mairíad Casey) a nebo dokonce byli v Praze na naší letní škole (Mick Mulkerrin, Deidre Tobin). Osobně jsem se tu poznal s Američankou Kieren Jordan, se kterou jsem v písemné kontaktu a jejíž děda pocházel z Prahy. Taneční přehlídka měla svá slabší čísla, ale některá naopak velmi silná. Vystoupení Kieran Jordan a jejích frekventantů, Kevina Doyla a jeho sestry, Patricka O’Dea a jeho svěřenců byla velmi pěkná. Hostem bylo i kvarteto rumunských hudebníků a tanečníků, kterté předvedlo zajímavé výkony včetně step dancingu. Zaregistroval jsem i vystoupení, kdy zde někteří pokročilí tanečníci či učitelé předváděli sólové setové tance
Toto byly jen dvě akce v rámci WCSS, které se konaly po odpoledních či večerech. Bohužel nezbýval časoprostor zajít na Harp Recital, Fiddle Recital, Whistle and Flute Recital a řadu dalších včetně Traditional Singing in Irish and English. A tak i když mám pocit, že letos nebylo na WCSS tolik lidí jako někdy v minulosti (ale možná, že se mýlím), přesto tato akce poskytovala ohromné množství podnětů. Trochu mám rozpaky na budoucností irského set dancingu. Nejsem si jist, že se uchovává v obecném povědomí původní provedení figur jednotlivých tanců. Velké odlišnosti jsou v krokovém provedení, kde jednoznačně převládá battering či alespoň nějaká forma jemu se podobající. Například Connemaru už skoro nikdo netancuje s originálním krokem, který je s tímto tancem spojen. A tak je možná dobře, že se na WCSS nabízejí lekce, kde se za týden účastníci naučí 3 – 4 setové tance v podobě, jaká se velmi blíží té původní formě a nebo s ní splývají.
Po skončení tohoto velmi namáhavému týdne jsme se přesunuli přes Galway, Mayo a Sligo do Donegalu. Kdysi jsme to tu relativně rychle procestovali a tak jsme se sem chtěli vrátit a zejména oblasti, které jsou v kontaktu s mořem, si prohlédnout více. Za tři dny se toho nedá stihnout příliš a tak se nám podařilo prošvihnout oslavu 50 let existence Clannad, na které vystupovala řada známých a populárních hudebních osobností a těles.
A tak jsme se alespoň snažili vnímat krajinu v okolí Gweedore, která zcela jistě byla inspirací pro kapelu sourozenců a jejich strýců k neobyčejným aranžím a provedením nejen tradičních písní a skladeb. Bohužel tato událost strhla k pasivitě místní hudební společnost a v době našeho pobytu v Donegalu, respektive okolí, kde jsme se pohybovali, nekonala žádná session, kde bychom se mohli slyšet pověstné donegalské houslisty. Nakoukli jsme také na jezero Altan, které se nám schovávalo za majestátní horou Mount Errigal a které dalo jméno slavné hudební skupině.
Na zpáteční cestě jsme ještě v Anglii navštívili Kevina a Carol Monaghanovi a večer jsme strávili nejen ve společnosti našich hostitelů, ale i dalších nám známých tanečníků z jejich okolí – Janet, Sue a Barbara s manželem.
A tak je asi pochopitelné, že tu chybí ohlédnutí za některými akcemi, které se konaly v uvedené době v Česku. Zvláště lituji absence na festivalu Keltský kruh v Budyni nad Ohří, který je mi jinka velmi blízký a kdybych byl v Česku, určitě bych se ho zúčastnil.
– Spolek českých fiddlerů, jehož hybatelem a dobrou duší je Radek Špindler, si pozváním Brada Leftwiche a jeho ženy Lindy Higginbotham – jak sám říká – splnil svůj sen. Brad Leftwich je houslista a bandžista a vynikajícím interpretem americké lidové hudby a jeho žena Linda je vynikající oldtimeová banjistka. Radek připravil pro zájemce v červenci několik houslových workshopů, které vedl Brad v České Lípě a okolí a vyvrcholením byl právě koncert této dvojice v sobotu 21. července ve Středisku textilního tisku v České Lípě.
Vystoupení obou muzikantů byl ohromný zážitek, protože dobrou oldtimeovou hudbu a písně amerických honáků neslyšíme v naší zemi příliš často. Podle reakcí přítomných absolventů seminářů získali účastníci mnoho nových podnětů ke zpracování a ještě nějakou dobu jim bude trvat, než je dostanou do prstů. Jsem rád, že se tu pořád ještě najdou srdcaři, kteří dokáží uspořádat akci s takovou výbornou atmosférou, na které by jinak musel pracovat tým dobře zaplacených agenturních pracovníků. A tak si dovoluji upozornit, abyste si nenechali příště uniknout akci Spolku českých fiddlerů.
– Před koncem července se v Česku konalo několik festivalů laděných do tzv. keltské hudby. Jedním z nich byla Keltská noc v kempu Žralok u Plumlova ve dnech 20.-21. července a druhou Lughnasad v Nasavrkách o týden později. Dle programu na obou festivalech přidali na decibelech a ubrali na nápaditosti pokud se týká pozvaných hudebních těles. A tak se zdá, že stačí navštívit jeden festival a na dalším moc jiného neuslyšíš. Jsem si vědom, že organizování hudebního festivalu s železnou každoroční pravidelností není v našich podmínkách jednoduché a každý pořadatel má hodně limitujících (až likvidačních) podmínek. Tím největším problémem jsou, samozřejmě, finance a s tím související nejistota, jak se k akci postaví veřejnost.
Jolly Buskers – vystupovali na obou festivalech
Obřad v Nasavrkách – foto M.Utišilová
– Úprava příjmení Terezy Jindrové na MacJindrová, které se začalo objevovat v průběhu července a pak nějaké ty náznaky na světové drbárně facebook svědčí o jisté změně společenského statusu, kterým není posun kamsi do Skotska. Jde o prozaické alianční propojení rodin Macoszek a Jindra skrze Ondru a Terezu. A tak si dovolujeme popřát novomanželům alespoň touto formou maximální výdrž, spokojenost a partnerskou souhru, jaká je jim vlastní v oblasti taneční, i v životě civilním.
– V průběhu července jsem zaznamenal, že v Irsku se pohybovalo několik známých a mezi nimi i trio Marek Poledna, Martin Sedláček a Dan Vališ. Vydali se mj. do Galway, kde se společně s Anetou Dortovou věnovali hraní na sešnách a buskování na Shop street. Jejich hraní bylo zaznamenáno na několika videích a tak alespoň pro některé z nás to mohlo přejít do příjemného pocitu, jako bychom tam byli s nimi. Na videích bylo příjemné vidět ten velký kruh posluchačů a diváků, děti přiskakující s drobnými, které vhazují na futrál bohránu. Většina, pokud jsou místní, tak má celkem nekonečné množství možností se zastavit a poslechnout si irskou tradiční hudbu. A oni se opravdu zastaví, poslouchají a sledují výkon hudebníků a tanečnice. Takoví jsou Irové
Reporty o svém pobytu v Irsku prostřednictvím fotografií podává i Áron Vácha a brzy se tam chystají manželé Perglerovi. Zaznamenal jsem, že v Irsku si užívala i Marie Luisa Stiborová. A na někoho jsem i dost možná zapomněl a nebo jsem se o něm nedozvěděl.
A polovina letních prázdnin je za námi.
Václav Bernard
