Václav Havel odchází . . .

19. 12. 2011 | 434 přečtení

Nepatřím mezi žádné prominentní obdivovatele Václava Havla - nebyli jsme přátelé, nebyli jsme ani známí, ba dokonce jsme se ani nikdy nepotkali (i když). Myšleno ve smyslu fyzického kontaktu. A tak možná má vzpomínka na něho vyzní trochu plytce.
Prvním mým významným setkáním s panem Havlem bylo přes jeho esej Moc bezmocných v době hluboké totality. Někdo - už ani nevím, kdo to byl - mě ohodnotil v té době jako spolehlivého a zapůjčil mi strojopis této eseje. I přesto, že jsem byl poměrně dost zorientovaný v "indexové" literatuře a knihy ze 68 Publishers a dalších zahraničních vydavatelství zabíraly významné místo v druhé - rozuměj skryté - řadě knih mé knihovny, Moc bezmocných mě velmi zasáhla. Nechci zde rozebírat toto dílo drobné rozsahem, ale obrovské myšlenkou. Nedalo mě to, abych nezasednul k psacímu stroji a knihu přes kopírák přepsal a několik těchto "výtisků" poslal do okolí.

Od této doby jsem už měl Václava Havla pevně zakotveného ve svém zorném úhlu.
Druhé mé setkáním s Václavem Havlem bylo v Lánech někdy na jaře 1990. Byli jsme zde s rodinou na procházce v pro veřejnost otevřeném zámeckém parku. A najednou jsme uviděli dva jezdce na koních, z nichž tím jedním, evidentně nováčkem na koňském hřbetu, byl právě pan prezident Václav Havel. Nedalo mi to, abych si pana prezidenta nevyfotografoval. Nejlepší (ale zdaleka ne dokonalou fotografii) jsem ve dvou exemplářích poslal panu prezidentovi s prosbou o podpis s tím, že jedna fotografie je jeho. Pan prezident byl tehdy asi velmi zaneprázdněný a tak jeho tajemník opatřil fotografii razítkem se "srdcovým" podpisem a poslal mi ji zpět. 

S Lány mám spojenou i další vzpomínku, ačkoliv zámek v ní možná nehrál tak důležitou roli. Mám na mysli rozhlasový pořad Hovory z Lán, který vysílal Český rozhlas vždy v neděli odpoledne. Pamatuji se, že v těch dobách jsem nezřídka vláčel bateriové rádio s sebou na víkendové akce, abych v neděli odpoledne po obědě si mohl poslechnout rozhovor s panem prezidentem.  
A třetí setkání? To se uskutečnilo ještě v témže roce. V nakladatelství Lidové noviny vyšla tiskem Moc bezmocných a já zatoužil ji mít podepsanou od autora. V té době v bezprostředním okolí pana prezidenta se vyskytovaly dvě Báry, z nichž jedna byla (a doufám, že dosud je) moji dobrou kamarádkou. A tak se mi podařilo přes kamarádku Báru a Báru Štěpánovou získat podpis s věnováním (velmi originálním). Obě Báry tehdy velmi pobavil můj překvapený pohled, když jsem si knihu přebíral zpět a letmo kontroloval, zda podpis je opravdu tam, kde má být.

Portugalsko 1990 - foto  Herbert Slavík

Pak už jsem panu prezidentovi dal pokoj, aby měl klid na prezidentování, psaní a odpočívání, ale sledoval jsem jeho kroky až do současnosti.
 

VB

Nahoru