Seznamte se!

Káťa Garcia

18. 11. 2008 | 490 přečtení

Další milou osobou, kterou bych rád čtenářům našich stránek představil, je (pro mě především) zpěvačka Káťa García. S Káťou jsem se poprvé setkal na tanečních lekcích Kate Wood a posléze hned na to v souvislosti s kapelou Dún an Doras. To bylo někdy v letech 1996-97. Cizokrajné písně s ohledem na jazykové vybavení zpěvačky působily naprosto přirozeně a důvěryhodně. Občas kapele pomáhala při některých skladbách flétnou a nebo „pískem ve vajíčku“. Nicméně prostřednictvím výrazného a kultivovaného zpěvu, stále se rozšiřujícím repertoárovým spektrem v kombinaci s milou a skromnou povahou se stále více dostávala do povědomí a to nejen irskomilovného publika. Ještě v průběhu aktivní činnosti Dún an Doras (podílela se s nimi na všech třech vydaných CD) si s chutí odskakuje do hudebního „balkánu“ a ten kombinuje s písněmi španělskými a sefardskými (písně španělských Židů ve východním Středomoří). Orientace na hudební kulturu Iberského poloostrova není pro ní nic zvláštního, neboť po otci v ní koluje polovina krve z této země. Její interpretace cizojazyčných písní vyznívá velmi přesvědčivě. V roce 2007 natočila pro Supraphon své první debutové CD s názvem Woven Ways, jehož obsah lze shrnout do věty: irská inspirace s vůní bluegrassu. 
  

 

 

Po studiu jazyků na FFUK se na tuto fakultu vrací v roli učitele. V roce 2006 se stěhuje do Dublinu, kde se věnuje výuce španělštiny na Trinity College. Protože však Katčina přítomnost je předmětem jedné z dále uvedených otázek, necháme ji vylíčit samotnou Katkou. Jinak Katka má mladší sestru Báru, která žije v Praze a zpívá ve skupině Marw. A nyní již první otázka:

1) Káťo, co ti dnes s ohledem na minulost a irskou současnost říká pojem "irský tanec"?

Pod pojmem „irský tanec“ si představuji různé druhy tance, od skupinových setových, které se provozují za doprovodu živé muziky při všemožných společenských příležitostech, až po precizně nastudované a fyzicky nesmírně náročné choreografie, tak jak je známe z různých tanečních představení typu Riverdance nebo Lord of the Dance. Nemohu opomenout také volný styl „sean-nós“, jehož popularita v poslední době stoupá, a který je zajímavý tím, že se provádí sólově a tanečníci při tanci rozpohybují i ruce a horní polovinu těla. Musím se přiznat, že největší dojem na mně dělají choreografie tancované ve stepových botách, mam ráda jejich dokonalou “perkusivnost“. Vždy jsem tušila (a slýchala), že za výkony “irských“ tanečníků je spousta dřiny, ale až v okamžiku, kdy mi Terka vyprávěla o mezinárodních soutěžích a kvalifikacích, o tréninkovém režimu a jiných podrobnostech, jsem si uvědomila, že irský tanec je i umělecká disciplína, která má svá přísně daná pravidla, a co do přípravy a fyzické náročnosti si rozhodně v ničem nezadá například s jakýmkoliv sportem na vrcholové úrovni.

2) Už mi trochu selhává paměť, a tak si nedokážu odpovědět na otázku, co bylo v Tvém případě dříve: irská hudba a zpěv a nebo irský tanec?

V mém případě to byl nejprve poslech irské a skotské hudby, který byl následován nesmělými pokusy o zpěv v doprovodu kytary - ovšem dlouho tak maximálně doma v kuchyni. Po několika letech věnovaných domácí interpretaci irské písně a návštěvám koncertů skupiny Celtic Rej/Púca Rua, jsem začala hrát na tin whistle a vyrazila na první sessiony. No a to všechno tak nějak přirozeně doplnil tanec, i když u mě se nikdy nejednalo o nic víc, než o návštěvu tanečního kurzu jednou týdně, a poté o spíše nedisciplinované, živelné využívání nabytých dovedností při koncertech v pražských klubech.

3) Myslím, že jsi jedna z pamětnic lekcí Kate Wood. Jak jsi se vlastně k irským tancům tehdy dostala?

Abych se přiznala, v tomto případě mi trochu selhává paměť… Myslím, že jsem se s Kate a s lidmi, kteří navštěvovali její hodiny v kulturním centru v Kafkově ulici v Dejvicích, seznámila na koncertu v pražském Junior Klubu na Chmelnici. Mám dojem, že jsem Kate oslovila, protože se mi líbilo, jak tancuje na hudbu, kterou jsem měla moc ráda a kterou jsem tou dobou horečně poslouchala.

4) Kdy jsi v sobě objevila (či Ti bylo objeveno) pěvecké nadání a co bylo tím impulsem, že jsi ve zpívání otočila kormidlo směr Irsko?

Odmalička mě bavilo zpívat při různých příležitostech: u táboráků, s kamarády, doma… Můj první pokus zazpívat na mikrofon se uskutečnil tuším v Paláci Akropolis, na Svatého Patrika 1997, kdy mě Pepa Janíček pozval jako hosta kapely Púca Rua na píseň Raggle Taggle Gypsies. Že bych mohla zpívat jako regulérní zpěvačka v kapele mě ale napadlo až v okamžiku, kdy René Starhon zakládal kapelu Dún an Doras a přizval mně, jestli bych se také nechtěla zúčastnit. Takže to vlastně napadlo jeho!
Orientace na Irsko vyplynula nejspíš přirozeně z toho, že jsem od čtrnácti poslouchala z kazet, kterými mě zásoboval tatínek, právě tento druh hudby. Tenkrát to byli především Mary Black, Planxty, Dick Gaughan, Katherine-Ann MacPhee, Silly Wizard... Poslouchala jsem irské a skotské písničky v jejich podání dokola tak dlouho, až se mi tak nějak dostaly pod kůži…

5) Jako služebně nejstarší člen skupiny Dún an Doras máš právo se vyjádřit k budoucnosti této skupiny. Jaká bude? (myslím ta budoucnost).

Já jsem přestala být členem kapely Dún an Doras před dvěma lety, a nevím, jestli se kluci rozhodnou činnost kapely obnovit, to by byla spíš otázka pro ně…

6) I v průběhu aktivního působení v DAD jsi si žánrově "odskakovala" a to v jistém smyslu trvá (Balkán, Španělsko,...). Svědčí o tom i Tvé debutové album výběrem skladem i doprovodných nástrojů. Kde jsi se cítila, či spíše se cítíš nejlépe?
7) Jaké jsou Tvé plány do budoucna v oblasti zpěvu a hudby (Případně i tance, pokud náhodou bys tímto směrem chtěla vykročit)?

Musím se přiznat, že se cítím nejlépe asi tak někde na půli cesty mezi žánry… Možná je to dáno mezinárodním složením naší rodiny, možná tím vším cestováním, ale v každém případě si nedovedu představit, že bych se věnovala jen jednomu hudebnímu stylu – všude okolo je tolik zajímavých vlivů, je krásné, když se je podaří skloubit v mnohobarevný celek.
Španělské a sefardské písničky jsou mi blízké a moc mě baví, nejraději je zpívám se svojí sestrou Bárou, v tom bych určitě ráda pokračovala, jak jen to bude možné. Zároveň zjišťuju, že v poslední době tíhnu k minimalističtějšímu pojetí písně. Chystám se nadělit si k Vánocům konečně pořádnou kytaru, takže kdo ví…?

8) Jaká je Tvá irská současnost? Víme, že žiješ v Dublinu. Jak Ti jde irština? Setkáváš se s ní? Věnuješ se v Dublinu (v Irsku) hudbě, respektive zpívání?

Momentálně žiju na okraji Dublinu, pod kopcem, na kterém stojí, jak jsem se nedávno dočetla, nejstrašidelnější dominanta města – The Hellfire Club. Ve skutečnosti je to zřícenina panského sídla z 18. století, která se tyčí nad lesem, který je podle ní pojmenován The Hellfire Wood! Navzdory názvu se tam ale žije dobře, je tam čistý vzduch, všude kolem zelená tráva, klid.

S Irštinou se setkávám každý den, snažím se docházet do večerních jazykových kurzů, sleduju televizní pořady v irštině, no a doma se také občas snažím - můj přítel mluví irsky a irštině se věnuje i profesně – přednáší irsky o irské literatuře na univerzitě. Kromě toho se mnou doma mluví česky, takže cítím, že naučit se irsky je tak trochu moje morální povinnost.

Co se týče hudby, pracuju momentálně se dvěma místními muzikanty – Jamesem Ryanem ze skupiny Nábac a s Alanem Dohertym, ze skupiny Gráda, na repertoáru složeném ze směsi irských, skotských a španělských písní. Pomalu začínáme vystupovat a počítám, že teď, když jsem se tady trochu víc zabydlela, se to trochu „rozjede“. Jinak se moc ráda zúčastňuju místních zpěváckých sessionů, jsou to především Clé Club a Goilín. Schází se tam řada skvělých zpěváků a zpěvaček, profesionálů i amatérů všech věkových kategorií, je tam skvělá atmosféra a zazpívat si tam je náramná motivace a vždycky i tak trochu výzva.
Kromě toho samozřejmě dál vystupuju se svojí kapelou Garcia v České Republice, kam teď za tímto účelem jezdím tak jednou měsíčně.

9)Vyučuješ na Trinity College v Dublinu. Máš za sebou učitelskou zkušenost i na Filosofické fakultě v Praze. Vidíš nějaký rozdíl mezi irskými a českými studenty?

Momentálně jsem už třetím rokem na katedře hispanistiky, na Trinity College, kde učím kromě jazykových kurzů také vývoj jazyka a četbu starých textů, seminář o Španělsku tří kultur a také Španělskou dialektologii. Měla jsem to nesmírné štěstí, že se mi v Irsku podařilo dostat práci ve svém oboru.
Místní studenti jsou dost „živí“, hodně se při hodinách ptají (což není vždy jednoduché, ale v každém případě je to motivující), rádi diskutují – k tomu jsou vedeni už na základních a středních školách, kde se pořádají celostátní olympiády v debatování. Na druhou stranu mám dojem, že jim někdy obecně chybí cílevědomost a motivace, se kterou jsem se setkala u studentů na Filozofické Fakultě. Za tu krátkou dobu, co učím na Trinity, jsem ale měla to štěstí, že jsem se setkala s výbornými studenty.

Děkuji Kátě za ochotu zodpovědět zadané otázky. Snad nevyjádřím neskromné přání, ale když už nám země západní Evropy berou lékaře, zdravotní sestřičky a computerové specialisty, nemusely by nám alespoň brát zpěvačky. Tím chci říci, že budu (a nejen já) rád, když se s Káťou setkáme zase v Česku nejlépe někde na vystoupení.

V.B.

 

Zpět na přehled všech článků | Nahoru