Přes Český kras do Muzea betlémů

19. 12. 2009 | 462 přečtení

Tak by se dala nazvat vycházka, kterou jsme uspořádali pro příznivce Priessnitz Walkingu v soboru 19. prosince 2009. Počasí bylo hodně nakloněno vánočnímu času - naše cesty byly pokryty sněhem a teploty mezi -6 až -10 rozhodně nenahrávaly otálení.
Z pražského Smíchovského nádraží jsme dojeli vlakem do Srbska a přes řeku jsme se vydali po žluté značce směrem ke Kubrychtově boudě.

             Před Kubrychtovou boudou - foto Z.Ševcová

Ta, která zde stojí, už má s tou původní, která vyhořela v roce 1985, pramálo společného. A tak odkazuji alespoň na fotografický komplet, který ukazuje nejen tuto boudu, ale život kolem ní a také poslední obyvatelku - paní Annu Kubrychtovou.  http://trempoviny.rajce.idnes.cz/Kubrychtova_Bouda_-_vzpominka/
Odtud jsme pokračovali po červené značce cestou Vojty Náprstka. Míjeli jsme myslivce, kteří zde podél linie cesty čekali na své úlovky. Ještě před tím, než se červená turistická značka setkala se žlutou, jsme uhnuli po lesní silničce a z ní pak k lomu Malá Amerika.

            U informační tabule nad Malou Amerikou - foto V.Bernard

Toto velmi pěkné místo, které vzniklo po těžbě kamene, je součástí celého komplexu povrchových lomů v této oblasti, které jsou propojeny důlními chodbami. Tyto romantické končiny, které byly v minulosti hojně navštěvovány trempy, oplývají řadou různých pověstí. Jednu z nich Vám zde předkládám:

Pověst o Hagenovi
Nad rozstřílenou střechou Karlštejna vlála československá vlajka. Třepetala se v záři květnového slunce roku pětačtyřicet. Z nedalekého kopce ji zachmuřeně pozorovali tři zarostlí muži v potrhaných uniformách wehrmachtu. Po nočním boji s partyzány se ztratili své jednotce a do rána se skrývali v hustém lese. Dnes se chtěli připojit k německé posádce hradu.
Ale vlajka na věži zmařila jejich naděje. Zůstali sami, bez velitele a bez zásob v cizí, nepřátelské zemi. Zbyla jim jen jediná cesta směrem na západ. 

Nedaleko hradu, v zalesněné oblasti vápencových skal a roklí, protkané spoustou těžních jam, narazili na početnou skupinu partyzánů. V krátké přestřelce jeden z Němců padl a druzí dva museli pod palbou ustoupit až k okraji hlubokého lomu. Ve skalní stěně pod nimi se černalo několik otvorů do podzemních chodeb. Poslední možnost úkrytu. Domluvili se pohledem a začali sestupovat po téměř kolmé stěně k otvoru nejbližší štoly. V těžkých okovaných botách se lezlo špatně. Odhazovali tedy silné maskovací pláště a vystřílené samopaly. Po chvíli se nad okrajem lomu objevilo několik partyzánů. Zahlédli sice dva stíny mizící ve štole, ale dlouhá dávka ze samopalu zasáhla už jen mlčenlivé kameny.

Po dvou hodinách ve štole už toho měli oba Němci dost. Klopýtání ve tmě, narážení do dřevěných opěr a brodění blátem. Vyškrtali už téměř všechny sirky a východ nikde. Přece jdou po kolejích a ty vozíky, které tu a tam postávaly na zarážkách se sem nutně musely někudy dostat. Jejich úvahy přerušil jakýsi vzdálený rachot. V dáli před nimi se objevilo malinké světélko. Přitiskli se ke stěně a z pouzder vytáhli pistole. Světélko se přiblížilo. Už mohli rozeznat důlní vozík s hořícím kahanem, za kterým se tlačilo několik temných postav s puškami. Jeden Němec vystřelil. Odpověděl mu bolestný výkřik a ohlušující dávka ze samopalu. Nezasáhla ho. V záblesku výstřelů si všiml temného výklenku ve stěně. Skočil do něj následován svým druhem. Nebyl to výklenek, ale odbočka chodby. Koleje tudy nevedly. Dali se do běhu a modlili se, aby nespadli do nějaké díry. Když se za nimi ozval dusot mnoha párů nohou, ten zadní se otočil a hodil granát. Ve tmě však špatně odhadl směr a granát narazil do stěny. Neměl už čas zalehnout. Strašná síla výbuchu ho odhodila stranou jako pytel zkrvavělých hadrů. Jeho druhovi vpředu zalehlo v uších. Nemohl proto slyšet temné zadunění, které se ozvalo po výbuchu. Ucítil jen, jak se zachvěla země a na hlavu se mu zřítila padající dřevěná výztuž.

Když se probral, bylo ticho a tma. Syrové vlhko a chlad ze země. Špatně se dýchalo. Namáhavě se postavil, zatočila se mu přitom hlava. Chvilku šmátral po kapsách a potom rozškrtl svojí poslední sirku. Nedaleko ležela mrtvola jeho druha, zasypaná kládami a kamením.

Za ní se tyčil mohutný zával z obrovských kamenných bloků. Sirka dohořela a spálila mu prsty. Otočil se, nahmatal rukou stěnu a dal se na další klopýtavou cestu. Nedošel daleko. Chodba byla slepá. Vyčerpaně se posadil na zem. Německo prohrálo válku, jeho kamarádi padli a on sám je zaživa pohřben v téhle prokleté podzemní noře. V pistoli mu zbyl poslední náboj. Nevěděl, že jeho jméno nezemře s ním. Jmenoval se Hans Hagen.

                  Malá Amerika 19.12.2009 - foto V.Bernard

Další povídky a informace lze nalézt na webových stránkách Lomy Amerika na adrese http://www.lomy-amerika.cz/view.php?nazevclanku=lom-mala-amerika&cisloclanku=2004012706
Pak už naše cesta pokračovala kolem Dubu sedmi bratří do Karlštejna. Na jeho okraji jsme nejprve pojedli chutnou krmi ze zvěřiny v restauraci Pod Dračí skálou a pak jsme se vydali na prohlídku Muzea betlémů ve střední části obce. Naši cestu lemovaly krásné výhledy na nad námi se vypínající hrad.

            Jedna z několika příjemných částí této vycházky - foto Z.Ševcová

Muzeum určitě stálo zato navštívit. Přiznám se, že s ohledem na styl bydlení mě nezaujaly ani tak betlémy skříňové, mechanické a další velkoobjemné, ale spíše ty subtilní - perníkové. A zejména ty od paní Evy Řezníčkové z Jihlavy. Takový betlém bych si dovedl představit u nás doma v čase vánočním.  Až doma jsem objevil, že i papírový betlém se  prodává. A jeho autorkou je Naďa Kotrčová, která shodou okolností mně a mojí ženě dělala naše svatební oznámení.
Cesta zpět pokračovala v pohodlném vláčku, který nás dovezl do cíle - na Smíchovské nádraží, kde jsme se rozešli.

                  Před nástupem do vlaku - foto Z.Ševcová

Také bych Vám ráda jménem svým a svého manžela popřála klid a pohodu v čase vánočním a hodně štěstí a zdraví v roce příštím.
L.B.

Nahoru