Bernard's

Irská literatura

Walter Macken (Vítr a déšť)

31. 03. 2010 | 363 přečtení

Walter Macken se narodil 3. května 1915 v Galway a zemřel 22. dubna 1967. Původem byl herec (Tadhbhearc v Galway, The Abbey Theatre Dublin), posléze hrál několik hlavních rolí na Broadwayi ve hře MJ Molloye The King of Friday´s Men a pak ve vlastní hře Home is the Hero. Objevil se jako herec ve filmu The Quare Fellow. Po úspěchu své knihy Rain on the Wind (v českém překladu Vítr a déšť – Praha, Odeon 1973) se rozhodl věnovat psaní. Napsal několik divadelních her (Mungo´s Mansion-1946, Home is the Hero-1952), novel a románů (The Bogman-1952, Seek the Fair Land -1959, The Silent People-1962, The Scorching Wind-1964). Napsal také řadu povídkových knih a knihy pro děti. Nic z toho však nebylo přeloženo do českého jazyka. Jeho syn Ultan (narozen 1943) dokonce připravil divadelní představení s názvem My Father, My Son, které je o životě a díle Waltera Mackena.

Vraceli se podél řeky nahoru na Dlouhé korzo. Řeka teď byla mělká neboť porazila v pomíjivé bitvě ustupující příliv a řítila se vítězoslavně a syčivě po kamenitém dně. Několik kamenů už vyčnívalo nad vodou. Slunce stálo nízko nad Zálivem a laskalo svou září bílé domky v Claddaghu na druhé straně řeky a proti růžové obloze se tyčily štíhlé stěžně rybářských bárek zřejmě omotaných lany. Ano, vzdychl si Mico, tohle je nádherném život. U Španělského oblouku ho zastavila skupina chlapců.

            Bylo jich tam asi dvacet a stáli tam a obstoupili oblouk a vytvořili odhodlaný špalír. Mico si všiml několika z nich už dole u mola. Skoro všechny znal od vidění, jako je znal každý, kdo po nějakou dobu bydlil ve městě. Ale jejich jména si nepamatoval. Všichni pocházeli z města a bylo to na nich na první pohled vidět. Měli na sobě docela jiné šaty než Mico, jeho bratr nebo Twacky. Krátká rozedraná saka a kalhoty s vysazenými nebo záplatovanými zadnicemi, nebo jim dokonce lezly zadky i ze záplat. Na obnažených místech se jim usadila městská špína. Vlasy měli buď krátce zastřižené nebo si je potřebovali dát co nejdříve ostříhat. Obličeje bledé, neboť bydleli v dlouhých ulicích, kam mezi vysoké domy neproniklo slunce.
            Nejprve zastavili Petra a Tomyho.
            „Hele,“ pronesl jeden z nich a strčil Petra do prsou, „kam vlastně máte namířeno?“
            Byl to vysoký chlapec, skoro tak velký jako Mico, a urostlý. Už vyrostl ze šatů, které měl na sobě, široká ramena mu prorazila obruč kabátu, až m u pod ním prosvítala kůže. Měl maličkou hlavičku, nosík vzhůru a drobná očka.
            Petr   se mu podíval na ruku.
            „Dej pryč tu špinavou pracku, syčáku,“ vyzval Petr útočníka vytříbeným jazykem. Chlapce to tak překvapilo, že uposlechl, pak se však vzpamatoval a položil Petrovi znovu ruku na rameno a strčil ho tak, až si Petr prudce sedl na zem a lepkavé maso svinutých ryb plesklo do prachu.
            „S kým si myslíš, že mluvíš?“ zeptal se. Petr na zemi vypadal směšně, jak tak vyjeveně koukal nahoru.
            „Takhle se s nima musí, Bartley,“ prohlásil jeden nohsled. „My už ty claddaghské ptáčky zkrotíme.“
            Mico měl chuť se zasmát, Petr vypadal tak legračně, ale smích ho přešel, když si všiml, že se jeden kus prutu pádem zlomil, zrovna štíhlá špička. Sevřel rty, přistoupil k Petrovi, strčil mu ruku pod paži a pomohl mu na nohy.
            „Co to má bejt za vtip?“ zeptal se Bartleyho.
            „Kdo si myslíš, že jseš?“ oslovil ho Bartley. „Kdo ti dal povolení, abys přešel na tento břeh? Zůstaň si na svým místě a my zůstanem na svým, a protože vy nejste, kde máte bejt, prohlašujeme, že vám zabavujem všecky ryby. Hned nám je odevzdej a my vás propustíme v míru a v pokoji. Jestli nám je neodevzdáte, rozbijem vás na cimprcampr, tak si vyber, co si zvolíš.“
            „Mico, co to znamená?“ zeptal se Petr
            Mico neměl čas Petrovi vysvětlovat úmysly válečnické bandy. Bylo to všechno zašmodrchané. Jeden břeh patřil Claddaghu a tuhle stranu řeky ovládala banda z Hlavní třídy nebo banda z Prostřední ulice, Mico nevěděl přesně; kdokoliv se octl na cizím území, vkročil na válečnou stezku. V dětství tohle Mica děsně bavilo, ale teď se mu zdálo, že už z takových dětinských hříček dávno vyrostl. Ale zřejmě nikoliv.
            „Tak koukejte,“ pravil, „jste tady asi deset k jednomu, takže bysme vás nepřemohli. Ustoupíme vám, dáme vám dvě přadena ryb ze čtyř, které máme, a vy nás za to necháte na pokoji.“ Na starý kolena strašně měknu, myslel si, že se vyhejbám rvačkám, ale Tommy není žádnej zvláštní rváč a Twacky je moc malej, než abych ho moh vůbec nechat rvát se,a potom bych byl moc nerad, kdyby si měl Petr vyválet v prachu tu hezkou bílou košili. Vzpomněl si na dědu a volil kompromis.
            „Zavři tu svoji chlebárnu, ty krocaní ksichte,“ nadával Bartley, Kumpáni se hrubé výzvě zasmáli. Tommy ustupoval od houfu u Oblouku, podíval s ena bratra a poznal podle určitých příznaků, co tu hrozí: Micovi zbledla zdravá část obličeje a svaly mu škubaly. Panebože, modlil se Tommy, jenom ať se nepere. Nechci utržit rány. Ne že bych byl zbabělý nebo něco podobného, ale když se strhne rvačka, pokaždé se pořádně zpotím, protože si vybavím, jak to bolí, když to člověk schytá kotníkem do kobylky nosu, nebo jak ho oslepí záblesk, když dostane pěstí do oka. Tommy se otočil a zkoumal, zda by mohl proklouznout tím směrem, kudy sem přišli, ale vyděšeně zjistil, že se kruh kolem nich neúprosně uzavřel. Kéž by se Mico nerozčílil, modlil se Tommy, nebo to šeredně odnesu.
            Mico v duchu počítal do deseti. Slyšel dědu. Mico, Mico, jenom blázni ztrácejí nervy. Rybář nikdy neztrácí nervy. Je toho tolik, kvůli čemu by se moh rozčilovat, že by ho ne moc sklátila už před třicítkou, kdyby vylít pokaždý, kdy by měl. Zhluboka se nadýchni, počítej do desíti a vztek přenech línejm zvrhlíkům a bezpáteřnejm lotrům, co žijou ve velkých městech.
            Mico zrovna napočítal osm, když se maličky Twacky prodral kupředu, tvář mu jenom hořela a v drobné ruce se mu mrskalo rybí přadeno, a než mu v tom mohl někdo zabránit, chytil ryby a uhodil jimi Barleyho přes obličej. Vykřikl: „Ty srabe špinavá, já tě zabiju! Já tě zabiju!“ Najednou stál rozkročen nad nepřítelem, který ležel uprostřed ryb, a zuřivě ho mlátil pěstí po tváři. Twacky měl Mica velice rád.
            Nezbývalo tedy samozřejmě nic jiného než bojovat. Micovi sloužilo rybí přadeno jako úderná zbraň. Mával jím až provázek praskl a ryby se rozletěly na všechny strany. Od té chvíle musel bojovat pěstmi. Zápas to byl urputný, protože se na jeho veliké tělo vrhla horda rozpálených a spílajících kluků, kteří na něm viseli jako masařky krávě na oku.
            Petr rovněž použil ryb jako zbraně a Mico si s překvapením a radostným údivem všiml, že si jeho nový kamarád počíná zdatně. Zaťal křivé zuby, a když vypotřeboval všechny ryby, rval se levačkou a prutem, který patřil chudáku otci. Útočil jím jako mečem a cepem zároveň.
            Tommy sepjal ruce na zátylku a kopal nohama, občas loktem zaútočil na oko, které s objevilo v dosahu, ale údery pěstí na něho ze všech stran jenom pršely a prožil všechno zlé, čeho se předem obával, došlo i na ránu na kobylku nosu i na úder pěstí do oka, takže si střídavě držel nos a oko a nepřetržitě ječel: „Dejte mi pokoj, prosím vás. Nechtě mě na pokoji, prosím vás!“ Ale kluky zbabělost obvykle ještě více rozněcuje, tloukli ho do zad a kopali ho do jeho zadnice a pak hurónským řevem vyskočili a připojili se k běsnícímu hloučku kolem zbylých tří bojovníků.
            Twacky se bil za tři. Byl malý, že se jeho protivník musel sehnout až k zemi, když mu chtěl uštědřit pořádnou ránu. Vynikat zejména v obraně, vyskakoval na útočníky, chytal je pažemi kolem šíje a zavrtával se do nich, až spadli na zem; rozdával rány do nosu a znovu se zvedal a bušil do dalšího trýznitele.
            Ale Micovi se nemohli dostat na kobylku. Byl totiž velice velký a silný, a pokaždé když udeřil, dal se jeho protivník do breku a volal po mamince a s jekem předváděl bolestný tanec s rukou na zasažené části.
            Byl to nerovný boj a jeho výsledek byl předem znám: potupná porážka nebo koupel v mělké řece. Pámbu jim však seslal nečekanou záchranu.
            Nástrojem božím se stal mužíček ne větší než cep; svou pověstnou holí rozdával rány na všechny strany a na všechny příhodné zadky. Štětinatý človíček jménem Pa s naježenými vousy a s holí, jež se pravidelně zvedala a dopadala. Řval jako vládce bohů Jupiter: „Vy darebáci! Vy lumpové! Vy městští všiváci! Hned zmizte! Nedejte se, hoši!“ Řádil holí jako pominutý a zkušenou rukou uštědřoval chumlu těl záhlavce, jež mlaskaly nad vodou jako údery prknem o kamennou dlažbu. Zmatení kluci si drželi rukama bolavé zadky nebo zasažené uši a rychle ustupovali, roztrpčení nad náhlým a nespravedlivým ukončením zápasu; odtáhli na uctivou vzdálenost a chystali se, že v příhodný okamžik, kdyby se chtěl do nich znovu pustit, vychrlí na učitele svou bohatou zásobu sprostých nadávek, jež si osvojili poněkud předčasně.
            „Já vás znám,“ hlásal učitel. „Já vás všechny dobře znám. Tebe, Bartley Mullene, ty usmrkanče jeden, a tebe, Pigeone O´Flaherty, a tebe, Trpaslíku Johnsone. Všechny vás dobře znám, a teď půjdu přímo k vašim rodičům a postarám se, aby si to s vámi vyřídili.“
            Plným právem se rodičů obávali, a tahle hrozba jim podtrhla půdu pod nohama; ale měly přijít ještě horší věci.
            „Vím, že chodíte k Bratřím,“ pokračoval učitel. Mluvil o škole, kterou spravoval řád učených mnichů. „Zítra k nim osobně zajdu a postarám se, aby vám všem napráskal důstojný bratr“ (a jmenoval učitele, jehož pouhé jméno vzbuzovalo právem hrůzu u každého nešťastníka, který k němu chodil do třídy).

Zpět na přehled literatury | Nahoru

Copyright © Bernard’s – 2009-2010 | kontakty | powered by phpRS | webdesign: Loužecký.cz