Irská literatura

Sebastian Barry (Tajný deník)

25. 08. 2009 | 228 přečtení

Sebastin Barry (1955) vystudoval Trinity College, kde posléze vyučoval. Je znám jako dram,atik, básník a spisovatel. Mezi jeho první díla patří divadelní hra Boss Grady´s Boys, která získala v roce 1988 cenu BBC. Drama The Steward of Christendom s úspěchem uverdla nejenom londýnská divadla, ale i newyorská Brodway. Hra čerpá z historických střetů mezi Iry a Brity. V tomto příběhu jde o boje z počátrku 20. let minulého století, kterých se zúčastnil i Barryho děd. A po něm Barry pojmenoval i hlavního hrdinu Thomase Dunnea. Vedle několia sbírek poezie je Barry také autorem beletrie. V roce 1998 napsal román The Whereabouts of Eneas McNulty, o čtyři rojky později vyšel román Annie Dunne. Annie je dcerou Thomase Dunnea. Barryho postavy se jeho díly proplétají. To je i případ románu z první světové války nazvaného Long, Long Way  podle začátku známé písně Tipperary. jejím halvním hrdinou je William Dunne, bratr Annie z předchozí Barryho knihy. Za tuto knihu byl Barry nominován na Man Brooker Prize za rok 2005. Tuto cenu obdržel Barry o tři roky později za román Tajný deník. Román je strukturován  jako deníky dvou pisatelů: psychiatra Williama Grena, který pracuje v léčebně pro duševně nemocné, a Roseanne McNultyové, pacientky, o které se pořádně ani neví, kolik jí je. Čím hlouběji se noříme do deníkových zápisků obou postav, tím více zjišťujeme, co všechno mají společné. Jejich příběh je nejen osobníé tragedií dvou lidí, ale především také metaforou Irska 20. století.
V roce 2009 získal Sebastian Barry ocenění Costa Awards za nejlepší knihu roku. U nás kniha vyšla v květnu v nakladatelství Odeon.

Stiskla jsem velké, bakelitové tlačítko zvonku. Uvnitř se nic neozývalo, ale když už jsme se chystala odejít, zaslechla jsem v hale šramot. Dlouho se nic nedělo. V kryté verandě jsem slyšela jen vlastní přerývaný dech. Také jsem, myslím, slyšela tlukot svého srdce. Domnívala jsem se rovněž, že slyším tlukot srdíčka svého dítěte, které mě prosilo, abych s nevzdávala. A tak jsem zazvonila ještě jednou. Jako by na něj zvonil někdo jiný, řeznický učeň, podomní prodejce a ne tahle bytost se vzdutým břichem, ostudná a ufuněná. Představila jsem si malinkou a upravenou paní McNultyovou s tváří bílou jako lilie. V tom jsme zaslechla na druhé straně dveří šourání, pak se dveře otevřely a v nich stála ona osobně.
Zírala na mě. Nevím, jestli hned poznala, o koho jde. Mohla si myslet, že jsem nějaká žebračka, nebo třeba dráteník, nebo někdo, kdo utekl z blázince, kde pracovala. Vlastně jsem byla taková žebračka, hodlala jsem žadonit o to, aby měla jiná žena slitování s mým stavem. Je to špatné, je to špatné, začalo se mi honit hlavou.
„Co chceš?“ otázala se logicky, pravděpodobně jí nakonec došlo, kdo jsem: ta hrozná ženská, kterou si vzal a vlastně nevzal její syn. Tušila jsem, že proti mně před lety brojila, ale to teď nehrálo roli. Nevěděla jsem, v kolikátém jsme týdnu. Nejvíc ze všeho jsem se bála, že začnu rodit u jejích dveří. Pro dítě by to tak možná bylo lepší.
Nevěděla jsem, co jí mám říct. Nikdy jsem neznala nikoho, kdo by byl v podobné situaci. Ani jsem vlastně nevěděla, v jaké situaci to jsem. Potřebovala jsem – zoufale jsem potřebovala někoho, kdo …
„Co chceš?“ řekla znova. Tvářila se, že mi zabouchne dveře před nosem, když jí neodpovím.
„Mám problém,“ řekla jsem.
„To vidím, má milá.“
Snažila jsem se jí hledět do tváře. Má milá. Znělo to tam na verandě hrozně krásně.
„Jsem v zoufalé situaci,“ řekla jsem.
„Nemáme už s tebou nic společného, vůbec nic.“
„To vím, ale já nemám kam jít.“
„Jdi si, kam chceš,“ vyštěkla.
„Paní McNultyová, snažně vás prosím, pomozte mi.“
„Nemůžu pro tebe nic udělat. Co bych měla udělat? Mám z tebe hrůzu.“
„Vyrazilo mi to dech. Tohle mě nenapadlo. Má ze mě hrůzu.
„Nemáte se čeho bát, paní McNultyová. Potřebuji pomoc, jsem, jsem…“
Snažila jsem se říct těhotná, ale takové slovo jsem nemohla vyslovit. Pro ni by to bylo totéž jako kurva, děvka. Nebo by tahle slova za tím slyšela. Připadalo mi, jako bych měla v puse kus dřeva, stejně velký jako má ústa. Po cestě se přihnal vítr a jeho poryv se mě snažil natlačit do dveří. Asi se domnívala, že se snažím vedrat dovnitř. Ale byla jsem najednou tak slabá v kolenou, myslela jsem, že každou chvíli omdlím.
„Vím, že i vy jste měla v minulosti jisté potíže,“ řekla jsem. Zoufale jsem se mezitím snažila vzpomenout, co přesně tehdy Jack v Plaze říkal. Říkal vůbec něco? Ať už řekneš cokoliv, je lepší neříkat nic.
„Mluvil o ranách osudu. Někdy před mnoha lety.“
„Neopovažuj se!“ vykřikla. A pak zaječela: „Tome!“
Poté však zašeptala jako poraněný ptáček.
„Co ti vykládal, co ti Jack vykládal?“
„Nic. Jen mluvil o nějakých ranách osudu.“
„Sprostá pomluva,“ řekla, „nic jiného.“
Netuším, jak ji mohl starý Tom slyšet, možná, že byl na její hlas už zvyklý, ale za chvilku se objevil ve svém kabátě a klobouku za domem. Vypadal jako napůl utopený námořník.
„Ježíši, proboha,“ řekl, „Roseanne.“
„Musíš ji odsud dostat,“ nařídila mu paní McNultyová.
„Tak pojď, Roseanne,“ řekl starý Tom, „pojď, jdi ven.“
Poslušně jsme udělala, co mi řekl. Znělo to přátelsky. Když mě strkal ven, pokyvoval u toho hlavou.
„Běž,“ říkal, „běž,“ jako bych byla nějaké tele, které stálo na špatném konci pole.
„Běž.“
Ocitla jsem se opět na chodníku. Poryvy větru se honily po ulici, jako by to byly kolony neviditelných náklaďáků, řvaly a narážely do mě.
„Běž,“ řekl starý Tom.
„Kam?“ zeptala jsem se v naprostém zoufalství.
„Vrať se zpátky, vrať se zpátky.“
„Potřebuju pomoct.“
„Nikdo ti nepomůže.“
„Požádejte Toma, prosím.“
„Tom už ti nepomůže, děvče. Bude se ženit. Víš? Nemůže ti pomoct.“
Ženit? Můj ty Bože!
„Ale co mám dělat?“
„Vrať se na silnici,“ řekl, „tak běž!“

Zpět na přehled literatury | Nahoru