Irská literatura

Philip Ó Ceallaigh (Zápisky z tureckého bordelu)

09. 06. 2010 | 453 přečtení

V nakladatelství Kniha Zlín vyšlo na počátku tohoto roku svěží dílo od irského spisovatele mladší generace Philipa Ó Ceallaigh Zápisky z tureckého bordelu. Po velkém množství knížek, kde irští spisovatelé píší o své zemi a životním srabu v Irsku, tento spisovatel nastavuje zrcadlo obyvatelům postkomunistických zemí východní Evropy. Podkladem mu není turistický průjezd touto oblastí s rychlým návratem zpět do Irska, ale téměř desetiletý pobyt v rumuinské Bukurešti. V devatenácti povídkách, které jsou součástí jeho debutu, představuje velmi povědomý svět skládající se povětšinou z obyčejných lidí, kteří procházejí různými životními problémy. K těm patří i obyčejná práce a starost o vlastní existenci, ctižádosti, frustrace, láska, chtíč, fyzický i duševní úpadek. Některé z povídek vyzní až trochu surově a naturalisticky. I o tom je život. V povídkách z městského prostředí se autorovi působivě podaří zachytit hluk dopravy, výfukové plyny, špínu i to, jak se v bytech lidé hádají nad složenkami a spekulují o soukromí svých sousedů. Svými povídkami zabrousí i do jižní oblasti Rumunska - Banátu, do prostředí českých vesnic, prochází kouzelným údolím říčky Nery - a popsal tu určitou neměnnost, kterou mohu osvědčit ze svých toulek v této oblasti.

Vyšel z podzemí, ze stanice metra a do světla. Bylo to ošklivé a trochu z toho šla hrůza, jako by se člověk díval do hlavy šílenci. Diktátor celou oblast srovnal se zemí a přebudoval, aby udělal dojem, a krátce nato ho postavili ke zdi a zastřelili. Byly to ošklivé budovy a ošklivá auta a většina lidí byla taky ošklivá. Mladí a atraktivní byli ze všech nejošklivější, protože se stejně jako to město až moc snažili, aby z nich bylo něco.
Nechtěl to všechno vidět znovu, protože seděl v pokoji a četl si povídku a nechtělo s emu s tím přestat. Byla to povídka o muži, který šel rybařit. Jenže ona mu zavolala a byla by nešťastná, kdyby nepřišel, a on nechtěl, aby byla nešťastná, a tak se ji snažil dělat radost.
Přišel brzy, a tak se opřel o zeď, vytáhl z kapsy knížku a začal číst.
Byla to krásná povídka. Nic zvláštního se v ní nestalo. Jeden chlap v ní se sám vydal do divočiny najít dobré místo na rybaření. V povídce se popisovalo, co všechno ten chlap udělal. Líčila se v ní místa, jimiž prošel, polední parno, světlo prosakující korunami sosen, váha batohu na jeho zádech, jak se utábořil i jak nakonec rybařil.
Na té povídce byl krásný ten požitek, ten smyslový požitek, který ten chlap měl ze všeho, co viděl a dělal. A ten požitek byl umocněný a jeho smysly vyladěné tím, že ten chlap byl hodně sám.
A to bylo ono. Ten cit pro krásu byl autorovi té povídky vlastní. Na slovech, které si volil, na jeho záměru pozorovat a vylíčit svět bylo něco velmi čistého a samotářského. A když jste sledovali ta slova a viděli jste, jak ten chlap šel tábořit a rybařit, i vy jste cítili, že svět je znovu něco nového, co má člověk vnímat, čeho si má všímat a co má prociťovat.
Jak se při čtení opíral o zeď, byl ponořený do povídky a zároveň ostře vnímal město, protože četba v něm vzbuzovala pocit, jako by se pohyboval a myslel jinou rychlostí než jeho okolí. Byl ve městě a zároveň byl v přírodě. Čtením povídky ovšem neunikal z města, protože díky té povídce vnímal město ještě intenzivněji.
Zazvonil mu telefon. Nosil ho s sebou jen nerad, ale ona ho o to požádala. Člověk si něco naplánuje, ale stačí jeden telefonát a veškeré plánování jde do kopru. Když jsou lidé spolu, někdo z nich vždycky mluví po telefonu s lidmi, kteří tam nejsou. Od té doby, co je možné mluvit pořád se všemi, není nikdo nikdy úplně tam, kde je.
Řekl jí, že ještě nevešel do kavárny. Výborně, odpověděla a udala mu nové místo, kde se sejdou. Strčil knihu do kapsy a telefon do druhé  a vydal se k novému místu. Když ji zahlédl, zamával jí a usmál se. Zčásti ji rád viděl a zčásti to bylo divadýlko, když povyskočil do vzduchu, aby ji rozesmál. To měl moc rád, jak se usmívala, když mu otevřela dveře nebo on jí. Jednou s eho zeptala, co se mu na ni nejvíc líbí, a on ji to odmítl říci. Kdyby jí prozradil, že se mu na ní nejvíc líbí její úsměv, tak by si ho začala uvědomovat a už by to nebylo ono.
Vydali se po široké silnici směrem od stanice metra. Pořád to tam bylo ošklivé, ale méně ošklivé, než co bylo za nimi. Mluvili o tom, kam by měli jít a komu mají zatelefonovat, a on navrhl, že by třeba mohli jít chvilku jen tak, rovnou za nosem. Došli by někam, nejpsíš do baru, a mluvili by s různými lidmi, jenže on ze všeho nejvíc chtěl otevřít knihu a rybařit s tím chlapem, který napsal slova, která člověka nutí otevřít oči a vidět svět znovu.
Zazvonil jí telefon, ona to vzala a začala mluvit. Došli na zajímavé místo. Po pravici měli tramvajovou trať a starý kostel se zahradou. Byla to konečná tramvaje. Tramvajová linka se stáčela zpoza kostela a nakrátko vedla rovnoběžně s tou velkou silnicí. V té rovné části tramvaj stavěla a pak obloukem objela kostel a pokračovala zpátky směrem, ze kterého přišli.
Vytáhl z kapsy knihu, sedl si na nízkou zídku před kostelem a začal si číst o tom, jak ten chlap nahazuje udici do velké plynoucí řeky.
Když dotelefonovala, vzhlédl k ní a řekl: "Co kdybychom tu pár minut jen tak seděli?"
Bylo to tu od ulice trochu stranou. Na poklidném místě by oba mohli chvilku posedět. On by si mohl dočíst posledních pár stránek. Prolistoval stránkami,a by viděla, kolik mu ještě zbývá.
"Jestli sis chtěl číst, tak jsme se nemuseli scházet," prohlásila.
Zase se jí dotkl a teď příjde hádka. Nebylo ještě zřejmé, jestli to bude velká hádka nebo malá.

Irský rodák Philip Ó Ceallaigh pracoval a bydlel v Británii, Španělsku, Rusku, USA, Kosovu a Gruzii. V roce 2000 se usadil v Bukurešti, kde napsal i svou velmi úspěšnou prvotinu
Zápisky z tureckého bordelu. „Bukurešť je extrémní prostředí, které mě opravdu provokovalo. Bydlel jsem v chudé čtvrti mezi rozčarovanými lidmi, kteří téměř zešíleli
nudou, kteří neměli prostředky, aby se mohli přizpůsobit změnám. Všechno jsem to pozoroval jako cizinec, vnímal jsem tak spoustu věcí, které by Rumunům asi unikly.“
Neobyčejně vyzrálá kniha vzbudila velký ohlas v literárním světě a oprávněně získala Rooney Prize – cenu pro irské spisovatele do 40 let.

Zpět na přehled literatury | Nahoru