Irská literatura

Patrick McCabe (Zimní les)

10. 06. 2009 | 270 přečtení

Patrick McCabe se narodil roku 1955 v Clones v irském hrabství Monaghan. Je autorem jedenácti románů, mezi ty nejznámější patří Smaragdové podhoubí Irska (Emerald Germs of Ireland, 2001), Snídaně na Plutu (Breakfast on Pluto, 1998) a Mondo Desperado (1999). Jeho román Řeznickej kluk (The Butcher Boy, 1992) byl odměněn významnou literární cenou Irish Times/Aer Lingus a v jevištním zpracování zaznamenal pozoruhodný úspěch na festivalu v Dublinu. Patrick McCabe je rovněž spoluautorem scénáře ke stejnojmennému filmu režiséra Neila Jordana, oceněného v roce 1998 na filmovém festivalu v Berlíně. Zatím poslední do češtiny přeloženou prózou je Zimní les, který v roce 2009 vydalo nakladatelství Host. Patrick McCabe žije ve Sligu. ... 

Přiznám se, že jsem měl při čtení tohoto románu problém ho tak nějak uchopit. Vypravěčem románu je londýnský novinář Redmond Hatch, který se v osmdesátých letech dvacátého století vrací do krajiny svého dětství, zapadlého irského městečka, aby zde zdokumentoval změny, jimiž prochází moderní irská společnost. Setká se s lidovým hudebníkem Nedem Strangem, jehož povídačky ho brzy uchvátí. Až mnohem později se Hatch dozví, že Strange byl pedofilní vrah, který skončil život sebevraždou ve vězení. Hatchovi se mezitím rozpadá manželství, jeho žena prohlašuje, že se na ní dopustil násilí, a dosáhne toho, že je na něj uvalen soudní zákaz styku s rodinou. Hatch ze zoufalství začne pít a v jeho nemocné duši hraje čím dál větší roli přízračná postava Neda Strange. Nakonec předstírá sebevraždu a vytvoří si novou identitu. Věří, že by se mohl v Neda Strange proměnit, a náhodné setkání s bývalou manželkou ho postrčí do bodu, z nějž není návratu.

Bohemista Pavel Kořínek se o tomto románu vyjadřuje následovně:
Vyprávění se sice naoko podřizuje lineární chronologii, vročením kapitol naznačená následnost je ale stále více rozrývána přeskoky mezi dějišti a časovými rovinami. Čtenářova počáteční nejistota „kdy“ se brzy promění v rozostření celé scény, v nenapravitelné vymizení jakékoli důvěry ve vypravěče. Narůstající nemožnost rozlišení mezi realitou a představou, mezi vzpomínkou a fikcí vzpomínky jen zesilují celkový horečnatý pocit z textu, nervózní rozrušení příběhem. Bylo by zapotřebí polevit, pokusit se nalézt klid a pevný střed (protože ten dávný domov jím zde skutečně nemůže být), hrdinovi ani čtenáři však autor takového uvolnění nedopřává.
Ve skládačce, kterou z Hatchových výpovědí rekonstruujeme, může být ledacos nepřesné, není ostatně divu, když mnohý dílek chybí nebo se pod vlivem selhávající příčetnosti proměnil k nepoznání. Přesto však z jednotlivých záblesků tvarů nakonec rekonstruujeme celý skrytý obraz, příběh, který tak moc chtěl být zapomenut, až svého nositele přivedl za hranice šílenství.
Redmond není – tedy alespoň vědomě, přiznaně – žádným rozhodným hrdinou, jeho život se řídí volbami jiných. Když jej opustí manželka s dcerou a on soudním rozhodnutím přijde o příležitost se s nimi vídat, začíná se mu zjevovat Ned Strange, lidový hudebník a pedofilní vrah, se kterým si dříve tak rád vypravoval. Právě v navracejících se dialozích se stále přízračnějším Strangem nachází Hatch impulsy k jednání, hranice obou aktérů jsou ale stále nezřetelnější. Jejich rozhovory připomínají ponejvíce dlouhé a vyčerpávající souboje, ve kterých nejčastější obranu představuje zámlka, okamžitá fabulace nebo změna tématu.
________________________________________
Vždycky když byla Casey pryč, koupil jsem si láhev vína, usadil se v zimní zahradě a přemýšlel o různých věcech. Jak daleko jsme to dotáhli a jak se mi nakonec podařilo vyhrát, navzdory všem překážkám. Které vám budou vždycky stát v cestě, pokud jste měli smůlu a narodili v místě jako Slievenageeha.
- Místo, kde se všichni množí mezi sebou, smál jsem se a popíjel, - údolí vidláků!
Připomínal jsem si, že hned jak se Casey vrátí domů, musím jí to říct.
- Údolí vidláků! Už jsem ji slyšel se smát nad společnou skleničkou, - udělal jsi moc dobře, že jsi odtamtud vypadl. Udělal jsi dobře, že jsi je opustil, i tu jejich zášť, směšnou podezíravost a nepřátelství vůči celýmu okolnímu světu mimo jejich horu - jinak řečeno vůči civilizovanému světu, miláčku. Kde otcové a bratři nešoustají se svejma sestrama a kde matky neumíraj na krvácení do mozku, když je domácí tyran zmlátí tak, že jejich ubohej holej život sotva visí na vlásku!

- Údolí vidláků! zachehctal jsem se, když to řekla. I když mě to někde hluboko uvnitř trošku zraňovalo. Protože to koneckonců byl můj domov. A ať už se mi to líbilo nebo ne, vyrostl jsem tam. Kdysi jsem přece bylů malý kluk, který neměl možnost ovlivnit, kde se narodil. Ano, byl jsem - byl jsem malý chlapec, který měl otce a měl matku, i když jsem s nimi zase tak dlouho nežil. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím smutnější mi to připadalo. Bylo to jako nějaký teskný příběh, ze kterého se vám chce brečet a brečet.
Byl jsem rád, že tam Casey nebyla a neviděla mě, jak se propracovávám tčemi lahvemi vína a věřte nebo ne, celou krabicí kapesníčků - což není zrovna něco, z čeho by moje žena byla celá říčná, tím jsem si jistý.
Ale když se vrátila domů, byl jsem už v pohodě. Podařilo se mi dostat to všechno ze sebe. Nikdy byste neuhádli, že jsem dlouze a usilovně promýšlel příběh o "Redíkovi", smutné a dojemné vyprávění ze zapomenutého horského údolí.

V.B.

Zpět na přehled literatury | Nahoru