Irská literatura

Liam O´Flaherty (Udavač)

23. 12. 2008 | 744 přečtení

Liam O´Flaherty se narodil 28. srpna 1896 na Aranských ostrovech (ve vesnici Gort na gCapall na Inishmore) nedlouho po té, co dramatik J.M.Synge uskutečnil svoji první cestu na tyto ostrovy. Narodil se do irsky mluvící rodiny a od dětství vstřebával všechno to, co Yeats, Synge a Lady Gregory pracně získávali učením: autentický život v původním irském společenství. Kuriózně v době vypjatého nacionalismu vstupuje jako dobrovolník do britské armády a bojuje ve Flandrech. Jako zraněný opouští armádu. Hrůzy války nezanechávají stopy jen na jeho zdraví, ale mají vliv i na jeho názory a postoje. Ač se původně připravoval na kněžskou dráhu, v době po válce se živě zajímá o komunismus. Dokonce se stává spoluzakladatelem Communist party Ireland v roce 1921. Nastává doba, kdy hodně cestuje a seznam jeho zaměstnání a činností je srovnatelný s americkým spisovatelem Jaklem Londonem. Navštěvuje Jižní Ameriku, Kanadu a usazuje se ve Spojených státech. V roce 1923 vyšla jeho románová prvotina Thy Neighbour´s Wife. Román zachycoval v mnoha podrobnostech život na jeho rodných Aranských ostrovech. V roce 1924 vydal román Black Soul a v roce 1925 The Infomer (česky Udavač v roce 1928).

Tento román je zfilmován jeho bratrancem Johnem Fordem v roce 1935. V roce 1926 vychází Mr.Gilhooley (česky Láska vraždící, 1932). V dalších letech publikuje mnoho děl, v nichž se zejména zabývá historickými tématy: The Ecstasy of Angus (1931), Skerret (1932), Famine (1937). Poslední dva zmiňované se odehrávají na rodných Aranských ostrovech za Velkého hladomoru v letech 1845-47. Z dalších románů, které byly přeloženy do češtiny stojí za zmínku The House of Gold z roku 1930 (česky Zlatý dům v r. 1936) a Hollywood Cemetery z roku 1936(česky Hollywoodský hřbitov v r. 1936). V padesátých a osmdesátých letech vydává dvě sbírky povídek. Před svou smrtí opustil komunistickou ideu i komunistickou stranu a navrací se k římskokatolické víře.Umírá 7. září 1984 v Dublinu. Na Inishmoru jako významnému rodákovi vystavěli Liamu O´Flahertymu památník.

„Kam tak pospícháš, Gypo?“ ptal se zdlouhavě tichým, líným hlasem, jako by byl polo opilý, nebo jakoby ležel na zádech na výsluní za horkého letního dne.
„Kdo že pospíchá?“ zavrčel Gypo. „Jak ´sis moh´ vybásnit, že pospíchám?“
„I nic, nic. Jen nevytahuj tu svou bouchačku, Gypo. Na to se zeptej jiného. Cos vystoupil z organizace, není tě ani vidět. Máš nějakou práci?“
„Ne“, zlobně ho přerušil Gypo. Krátce vyražené slovo z jeho tlustých rtů znělo jako osamělý výstřel z pušky, nesený klidným vzduchem z veliké dálky. „Nepracuju, a vy všichni, o kterých ´sem si myslil, že ´sou mí kamarádi, dávaj´si zatraceně dobrej pozor,a by se mi vyhnuli, ze strachu, že bych na nich moh´ chtít ňáký peníze. Jste divná banda komunistů.“
Mulholland se vplížil dovnitř udýchaný a škubaje rameny, vykročil pravou nohou a opřel se celou váhou svého těla o levou. Pak obrátil hlavu stranou, vystavuje dešti raději svou šíji, než obličej. Úšklebek kolem jeho úst zmizel a na okamžik se zdálo, že se rozzlobil.
„Nezdá se, že bys dnes vůbec potřeboval peníze, Gypo“, vypravil ze sebe obzvláště něžně. Pak stejně nenadále objevil se na jeho tváři skoro lísavý a pokrytecký úsměv. Pokračoval svým lenivým hlasem:
„Nezkoušej žádný vytáčky po tom, když jsem viděl před chvílí v kuchyni, jak ti z kapsy vypadly peníze. Copak nedáš ani nalejt skleničku?“
Gypo se začal chvěti. Třásl se jako mohutný strom, pod nímž se chvěje zem těžkým nárazem. Náhle se vzmužil. Aniž se na chvíli zamyslil, vyrazil obě ruce současně jako pístní tyče. Mulholland popadal dech, sahaje si oběma ohromnýma rukama na své hrdlo. Chopil se Gypa bezmocně svýma rukama. Jeho rány byly neúčinné, jako klepot konopasčích křídel na klec. Gypův obličej zářil démonickou rozkoší, když zvedal Mulhollanda se země, svíraje mu hrdlo oběma rukama. Zdvihl ho jako knihu, kterou chtěl čísti, až byly jeho oči v téže rovině jako Gypovy. Hleděli jeden na druhého.
Mulholland měl stále studené a skleněné oči, neproniknutelné a nejevící vůbec žádné pohnutí. Gypovy oči byly zuřivé a dychtivé, a plné šílené divoké radosti. Jeho ústa se právě sevřela a pleť na jeho skelnatých boulích ztmavěla, takže vypadala jako vydělaná vepřovice. Mulholland stál s vyplazeným jazykem.
Gypo zaúpěl a když se připravoval rozmačkat Mulhollandovo tělo svými silnými prsty, vyrušil ho výkřik ze zadu. Pustil Mulhollanda na zem jako pytel a otočil se jako na obrtlíku. Tommy Conner se vyřítil ze dveří čís. 44, kde vyčkával. Stál tu teď s široce rozevřenými ústy hrůzou a úžasem.
„Co se děje mládenci?“ zvolal. „Pro Boha, co máze mezi sebou?“
„Podezřívá mě,“ vykřikl Gypo, „a…“ Pak se odmlčel, neschopen říci víc. Jeho neukojená zuřivost ho zardousila.
„Z čeho tě podezřívá?“ vyrazil Conner. „Z čeho říkáš, že tě podezřívá?“
„Nepodezříval jsem ho vůbec z ničeho,“ zvolal Mulholland, pomalu vstávaje. Jeho obličej byl zkřivený bolestí. „Ptal jsem se ho jenom …“
„Jsi lhář, podezříval jsi,“ zařval Gypo. „Ano, a já tě znám dobře, Bartly Mulhollande. Či myslíš, že tě neznám a že nevím o tobě všechno? Sočil ´si na Franka a na mě už dlouho. Copak nevím, že ´si tajném v týhle čtvrti a že teď jen tak větříš kolem…“
„Zadrž, nebo tě provrtám na místě,“ zasyčel Conner, zatínaje hlaveň svého revolveru do Gypova žebra. „Nevíš, že tu poslouchaj lidi? Či chceš, aby každej pes z ulice věděl o tajemství Organizace, jež ˇsi pod přísahou slíbil zachovat?“ Nabral dechu a pokračoval hlubším hlasem: „Zbláznil ses, anebo chceš, aby do tebe vpálili kulku?“
Gypo načal slovo, ale jeho ústa zůstala otevřena; nedořekl je. Obrátil se napolo, aby se podíval na Conner obličej. Byl veliký, hněvivý, výhružný; měl rozšířené nozdry, takže bylo do nich vidět; byly učerněné od uhlí. Jeho obličej byl na 4 palce vzdálen od Gypova. Connerův revolver se dotýkal pravého Gypova ramene. Gypo se nebál ani jeho obličeje, ani revolveru. Díval se zamračeně na Connora, vědom toho, že by ho mohl rozmáčknout i s Mulhollandem; mohl by oba dva rozmáčknout na beztvarou kaši. Nebyli to však jen dva muži, dvě lidské bytosti. Byli něčím víc. Zastupovali Organisaci Revolucionářů. Byli zubem na velkém kole oné Organisace. To bylo to, čeho se bál a co ho činilo bezmocným. Obával se té nedotknutelné, mystické věci, jež byla pouze mozek bez těla. Rozum bez těla, jenž skrýval plno plánů, neúprosný, všude neviditelně zasahující neviditelnými tykadly jako nadpřirozená obluda. Bylo to něco jako náboženství, mystické, okultní, ďábelské.

Zpět na přehled literatury | Nahoru