Irská literatura

James Patrick Donleavy (Zrzoun)

05. 02. 2009 | 480 přečtení

J.P.Donleavy se narodil v 23. dubna 1926 v New Yorku. Jeho oba rodiče byli Irové, kteří opustili Irsko. Za II. světové války sloužil u námořnictva. Po válce Donleavy odchází do Irska, kde v Dublin u studuje na Trinity College. Postupně se stává centrální postavou dublinských poválečných bohémů. V té době znám i  jako malíř.  Jeho první román The Ginger Man mu přinesl hned úspěch a umožnil mu zakoupit si rozsáhlé panství v Irsku, County Westmeath nedaleko Mullingaru, kde žije dodnes. Napsal i několik dalších románů, z nichž některé byly zdramatizovány. Úspěšné byla čtveřice jednoaktovek se společným hrdiinou Fairy tales of New York (1960). U nás ještě vyšel v roce 1969 román The Saddest Summer if Samuel S (Nejsmutnější léto Samuela S.) . V roce 2004 ve vydavatelství Argo vyšla jeho novela "Dáma která měla ráda čisté záchodky".

Román Zrzoun (The Ginger Man) je jeho prvotina, kterou vydal v roce 1955 v nakladatelství Olympia v Paříži. Tato humorná kniha popisuje životní příběh Sebastiana Dangerfielda. Hlavní protagonista je svým způsobem průšvihář, který musí řešit jeden konflikt za druhým. Má na nich svůj významný podíl, neboť jeho životní "hodnoty" se točí okolo alkoholu, sexu, lží, krádeží. Je sobec a hochštapler a pro svůj prospěch neváhá zneužít jakékoliv důvěry. Román získal řadu ocenění - byl zařazen mezi 100 nejlepších románů století (Modern Library´s Best 100 Novels of the Century) a získal 7. místo v pořadí nejlepších titulů vydaných v Irsku (Best-selling Books of All Time in Ireland).

"Slečno Frostová?"
"Ano?"
"Budu k vám zcela upřímný, neboť vím, že k vám si to mohu dovolit, aniž by došlo k nedorozumění."
"Ano, pane Dangerfielde?"
"Slečno Frostová, mohl bych spát ve vaší ložnici?"
Nastalo ticho. Tváře slečny Frostové poznamenala stopa červeně. Sklopila oči ke kávě. Sebastian družným a střízlivě pracovním tónem pokračoval.
"Nevykládejte si to špatně, slečno Frostová. Dám si k vám na zem matraci. Dějí se  se mnou prapodivné věci. Bojím se, že po takovém rozčilení nesnesu spát o samotě. Vadilo by vám to hodně? Vím, že to musí působit poněkud neobvykle, ale sakra práce, prostě budu upřímný."
"Ach ne, pane Dangerfielde, nic neobvyklého na tom není. Vím, jak vám musí být. Nevadí mi to, chápu, jak to myslíte."

"To je od vás velice laskavé, slečno Frostová. Že to berete takhle."
"Ale určitě vám to nebude nepohodlné? Mně nevadí spát na zemi. Jsem na to zvyklá. U ženských sborů jsem si toho užila až až."
"Ne, ne, vůbec ne. Ta matrace je naprosto dokonalá. Jen doufám, že vás tím neobtěžuji."
"Neobtěžujete."
"Ta káva mi moc chutná. Velmi dobrá."
"To jsem ráda. Dělám tureckou."
"Tak je to správné."
"Ano."
"Byl to pro mě velice příjemný večer, slečno Frostová."
"Mně se taky líbil."
"To jsem rád."
"Hodně lidí se na ženy, co chodí do hostinců, dívá svrchu."
"Šosáci, slečno Frostová."
"Souhlasím."
Slečna Frostová sklidila se stolu. Pustila vodu. Line se odtamtud zvuk čistoty. Není nad to, nemuset se dívat na umaštěné talíře od snídaně. A já si jdu pro matraci. Je to šedá, prouhovaná, vlhká masa. Opatrně na zem. Potřebuju prostěradlo. Nesmím  dopustit, aby slečna Frostová viděla ty špinavé potahy - to by nebylo dobré. A jdeme, skrze dveře, tu židli z cesty, než jí dám co proto. Než jí dám kapky. Jako těm Skullyho nefalšovaným starožitnostem. Vrátit slečně Frostové vázanku. Složit si kalhoty. Všechno musí být jako ze škatulky. Spodky mám poněkud vetché. Mám spát nahý, či cudně v tomto roztrhaném prádle? Cudnost nade vše. To je jeden ze základů manželského štěstí. Jídlo včas, cukr, máslo a sůl na stole. Mít ponožky zalátané, podívat se do prádelníku a najít tam čistou košili. Slečna Frostová myla nádobí. Žádný povyk. Milá osoba. Nepáchnu? Očichat si podpaží. Maličko zatuchlé. Člověk nemůže mít všechno.
A teď se zabalit do deky, skrýt veškeré známky zanedbanosti. Pokoj slečny Frostové má ducha. Osobnost. Říkejme tomu zabydlenost. Neměl bych se tvářit, že spím? Ne. Žádné takové podlé předstírání. Budu zde ležet bez okolků, poctivě a bděle. Slečna Frostová vešla do pokoje.
"Určitě se vám leží pohodlně, pane Dangerfielde?"
"Ale zajisté. Překvapivě pohodlně."
"Jenom si vezmu pár věcí."
Zpoza dveří si slečna Frostová vzala župan a z toaletního stolku zelenou celofánovou taštičku. Vydala se do koupelny. Tekoucí voda. Dveře se zavřely. Čelím osudnému týdnu. Týdnu věčných pondělků. V pátek myslím napnu plachty. A pak s emusím tvářit, že jsme dokonale neviditelný. Slečna Frostová s evrací.
"Zhasnu světlo, pane Dangerfielde. Doufám, že se vám leží dobře."
"Hotové blaho. Vím, že vás strašlivě obtěžuji. Rád bych, abyste věděla, že si toho opravdu cením. Až dodneška jsem mohl své přátele spočítat na prstech jedné ruky s amputovanými prsty."
"Ale pane Dangerfielde."
Světlo zhaslo. Stála u nohou postele a svlékala si župan. Neměl bych špicovat oči a snažit se zahlédnout toho co nejvíc. Nechci, aby si toho všimla. Obléká si zelené pyžamo. Soudě podle toho, co vidím, jí sluší. Do postele leze od nohou. Ty, chtíči. Běž pryč. Tělesná žádosti, ty ouverturo k otvoru. Zalez jí do hlavy. Uvelebí se v posteli. Údy se míhají mezi přikrývkami. Opatrně všemu naslouchám. Ó, mně toho mnoho neujde. Vy, slečno Frostová, tam ve své postýlce, já tady na zemi, na břiše, protože na světě je všechno takové malé. Přes hranu postele, v příšeří a tak dál, vidím, jak zpod peřin trčí dva palce u nohou. A když jen trošičku zvednu hlavu, vidím z vás i to ostatní. Jsem tak sám a vy jste sama. Srdce klapou. Pamatujte. Bouchne to, kolikrát to bouchnout má, pak klap a jde se z širého světa pryč.
"Slečno Frostová?"
"Ano?"
"Smím vás vzít za ruku?"
Slečna Frostová hnula rukou za hlasem a sklonila zápěstí přes hranu postele. A jeho prsty obemkly dlaň.

Zpět na přehled literatury | Nahoru