Irská literatura

J.P.Donleavy (Bezuzdná blahoslavenství Baltazara B.)

22. 03. 2011 | 390 přečtení

Spisovatele J.P.Donleavyho už zde máme zastoupeného a tak se budeme už věnovat jeho románu. Ten vyšel v roce 1969 pod originálním názvem The Beastly Beatitudes of Balthazar B. v nakladatelství Dell Publishing v New Yorku.  U nás vyšel zatím poprvé v roce 2009 v nakladatelství Argo v překladu Michaly Markové. 
Děj podstatné části "Baltazara" je zasazen do Irska těsně po druhé světové válce. Baltazar, hlavní hrdina románu, je něžný a plachý gentleman postrádající jakékoli ambice, zatímco mistrem tělesné i verbální nadsázky je jeho jediný milovaný kamarád Bejčák (v originále Beefy). To on se oddává toulkám po dublinských hospodách, filozofování a erotice a čtenář stejně jako Baltazar podlehne jeho kouzlu.
Osudy Baltazara jsou cestou od nevinnosti ke zkušenosti. Baltazar se sice narodí v Paříži krásné matce a bohatému otci, avšak skutečnou lásku pocítí jen k svéráznému strýčkovi, cestovateli a dobrodruhovi, který hýří invencí rovněž v otázkách vyměšování a sexu. Do něj ho pak coby nezletilého zasvětí velice pohledná, ale věkem a postavením frustrovaná guvernantka a později se mu nevyhnou ani trapnosti anglické svatební noci. Tradičním, leč netradičně uchopeným motivem je i Baltazarův pobyt na elitní internátní škole v Anglii, jejímž úkolem je „formovat vůdce“. Vyslechne si tam mimo jiné projev na téma koloniálního impéria, který je sám o sobě parodií, a pošle odtamtud dva dopisy, jež značně znevažují kdysi tolik oblíbenou epistolární formu: povinný týdenní dopis domů, který je opisem předepsaného vzoru, a zakázaný dopis chůvě.
Tato vzdělávací instituce je místem, kde Baltazar poprvé potká Bejčáka, který je posléze vyloučen (a na závěr vzletného pohovoru se zástupcem ředitele, během něhož cituje právo i Bibli, prostě poznamená, že je „naprosto v řiti“). V Baltazarově životě se pak znovu vynoří v Dublinu, kde studuje teologii a před vysvěcením na kněze si vychutnává život doslova plnými doušky. Svého přítele provede spodinou společnosti a podle jisté lehké děvy je mužem, jenž neváhá „míchat víru se smilstvem“. Jak ale Baltazar dobře ví, Bejčák tak pouze utíká před úzkostí z osamění, kterou víc než důvěrně zná i on sám.
Vrátíme-li se k názvu, bezuzdná blahoslavenství v Donleavyho knize nepáchá Baltazar, nýbrž Bejčák. Třebaže se podle něj do uspěchaného víru sterilního velkoměsta sotva kam vměstnají. Jeho znechucení a opovržení průměrným davem snad nejlépe vyjadřuje následující sentence, které se až úpěnlivě drží: „Blahoslavení ti, kteří z moře lidské slabosti dovedou vylézt na vor šuku.“ Nicméně otázku, zda na tom voru duše skutečně setřese břímě lidského údělu, nechává Donleavy záměrně otevřenou.

Bejčák přikročil ke dveřím. Odtáhl zástrčky. Jednu nahoře jednu dole. Se zdviženým obočím otočil klíčem a otevřel vysoké černé dveře. Proktor v dlouhém hnědém županu. Ušitém možná speciálně pro takového noční výpravy. Červené lyžařské ponožky a ošoupané kožené trepky. Krk zachumlaný do blankytné šály, jež mu splývá přes rameno. Vesloval za Cambridge nebo něco takového. Ten rok co se Oxford komplet vyklopil do řeky. Ti dva mrňaví vrátní pokukují zpod štítků modrých čepic. Vyhlížejí z té hromady tajností co se na škole za léta nakupila. A jeden vykročí vpřed a položí lucernu na bednu s rašelinou.
„Takže kde jsou ty ženské. Bejčáku.“
„Ženské, pane proktore.“
„Ano, ženské. Nehrajte si se mnou. Kde že jsou ty ženské. Ať už to máme za sebou. Kápněte božskou. Kde jsou.“
„Pane, víte přece že studuji teologii.“
„Na vašem místě bych nic nezastíral. Situace je vážná.“
„Já se pane proktore obávám že nemám ani to nejmenší tušení o čem to hovoříte. Při vší úctě, pane proktore. Opravdu netuším.“
„Nepokoušejte mou trpělivost.“
„Čestné slovo. Tady s Baltazarem B. jsme dnes večer vynechali večerní mši, prošliá se po parku, navrátili na kolej a vrhli se do práce. Jak se sluší a patří. Knihy jsou na stole. Pana B. čeká postupová zkouška. Má drobné potíže s latinou. Ale on to vypiluje, když mu trochu pomůžu s –„
„Tak to by stačilo. Nehodlám tu celou noc poslouchat vaše vytáčky. Buď přiznáte, že tu ty ženy jsou, nebo do té místnosti půjdu a najdu je sám. Aťsi je to jak chce nechutné. Jestli se to nevyřeší důstojným způsobem, můžete si za to sám. Nemám na to celou noc. No tak. Přestaňte si ze mě dělat blázny. Ach tak. Dobrá. Tak ty dveře otevřeme.“
Proktor kývne. Prst ukáže. Na jednoho z oněch tmavě oděných vrátných v loveckých kšiltovkách. Který vykročí. Ornamentálně okobercovaným pokojem. Zmáčkne kliku a ramenem se opře do zavřených dveří.
„Klíč, Bejčáku. Dej nám klíč.“
„Jaký klíč pane proktore.“
„Ten klíč Bejčáku.“
„Jak víte pane proktore.“
„Já vím pouze to že mě to velice unavuje. Dejte mi ten klíč.“
„Na mou duši, pane, já se usilovně zabýval doktrínou vykoupení, křesťanskou etikou.“
„Pohár trpělivosti pomalu přetéká. Takže tenhle večírek byl podle všeho taková soukromá konzultační hodina.“
„Fructu non foliis arborem aestima, pane proktore.“
„Nezkoušejte to na mě s latinou. Mně se to ovoce, které vidím, zdá být k posuzování zcela nevhodné.“
„Myslím, pane proktore, že byste se měl podívat za okno, na ten strom venku.“
Vysoký pohledný muž s vlnami poklidně šedivějících vlasů. Jednou rukou obemyká zápěstí té druhé. Úkosem pohlédne na zelené duchovní svazky. Když vykročí kupředu. Vrátný zakašle do dutiny pěsti. Proktorův župan přepásaný saténovou šerpou s rudými střapci. Probudit se a být zase ve svém životě. Deliricky zvažuji to sebevražedné dilema. Zlaté chvilky pominuly. Vybledla bezstarostná elegance nedělního odpoledne. A na okenní skla dopadly dešťové kapky.
„Bejčáku varuji vás, b uď ty dámy okamžitě přivedete, nebo to bude horší než doufáte.“
„Pane proktore přísahám na své zkřížené squashové rakety že při vší úctě štěkáte na špatnou magnolii. Opravdu totiž nevím, jak jinak naložit se skutečností, že tu, snad bez zlého úmyslu, nicméně vytrvale pronášíte bezděčná urážlivá obvinění. Před svědky.“
„Co to na mě zkoušíte. Jak se opovažujete.“
„Není důvod ke křiku pane proktore.“
„Zkoušíte to na mě.“
„Ne pane proktore. To rozhodně nedělám. Nezkouším.“
„Tak dobrá vyražte ty dveře.“
Prosím ne pane proktore.“
„Vyražte je.“
„To byste opravdu neměl, pane proktore. Taková hrůza.“
„Jistě.“
„Nevím, zda ten pohled snesu. Rve mi srdce že nevěříte mému slovu. Ale jsem koneckonců jen pouhý stgudent. Snažím se vydávat ze sebe to nejlepší. A nejhorším je mi opláceno.“
„Ticho.“
„Jistě pane proktore.“
Oba vrátní zaujali pozice. Na znamení tmavá ramena vrazila do dveří. Za úpění a zdvižených obočí neboť černý portál se odmítl pohnout. Tři kroky vzad, znovu na zteč. Bejčák si zakryl oči. Zaskřípělo dřevo. Dvě desky praskly. Jeden vrátný na podlaze. S bolestným výrazem se drží za rameno.
„Nezlobte se, pane proktore, ale už se na to nemohu dívat. Tady je klíč. Otevřu ty dveře. Jde o princip. Skutečně. K neuvěření. Že jsem velíval pluku což je vám, pane, jak vím známo. Tak. Otevřeno. Jsou vaše. Osmdesát dam. Z nichž dvacet tmavé pleti. Chopte se jich než vyskáčou z okna.“
Oba vrátní se vrhnou do ložnice. Roztáhnou tmavomodré saténové závěsy. Strhají přehozy z postele. Otevřou šatník. Něco zarachotí po podlaze a bejčák se nervózně ošije. Odsouvají se hromádky ručníků a košil. A nakonec otálení nad velkou plechovou bednou. Do níž by se pohodlně vtěsnali dva trpaslíci. Bledý proktor sevřel rty. Vykročil vpřed. Ukázal prstem.
„Otevřete tu truhlu.“
„To je porušení soukromí, pane proktore.“
„Řekl jsem otevřít.“
„Nemáte povolení, pane proktore.“
„Říkám vám, Bejčáku, že v tuhle chvíli mě dostatečně opravňuje můj vztek.“
„Ale pane proktore, tam by se žádná dáme nevešla. Každopádněš ne žádná pěkná.“
V rátní vítězoslavně zvednouz stopu dlouhý klíč, který vypadl z přikrývek. S úsměvem ho vnoří do víka bedny. Čtyřručně jím otočí. Uvnitř to cvakne. Zvednou těžké víko a opřou ho. Podél hrany víka se zubí mohutné západky zámku. A vrátní stojí a tiše zírají dolů.

Zpět na přehled literatury | Nahoru