Irská literatura

Frank O´Connor (Můj oidipovský komplex a jiné povídky)

28. 11. 2008 | 486 přečtení

Vlastním jménem Michael O´Donovan se narodil v roce 1903 v Corku v chudé rodině, kde otec propíjel všechny peníze a tak o prostředky na živobytí se musela postarat matka svoji prací. Pracovala jako hospodyně a posluhovačka. V rodinných vztazích, které byly neuspokojivé, se vždy stavěl na stranu matky. Svého otce spíše nenáviděl. Jejich vzájemný vztah byl poznamenán neustálým bojem. O´Connor brzy poznal, že jediným východiskem z tohoto stavu je získat vzdělání. Hodně četl a věnoval se jazykům. Sám se naučil německy a francouzsky. V patnácti letech vstoupil do řad Irské republikánské armády, což považoval za odůvodnitelný způsob, jak vyjádřit své vlastenectví. V letech 1924 – 1928 vyučuje na venkovských školách irštinu. V té době přispívá básněmi a eseji do časopisu The Irish Statesmen. První svazek povídek pod názvem Guests of the Nation vydává v roce 1931. V následujícím roce vydává svůj první román The Saint and Mary Kate a první překlady z irské poezie pod názvem Wild Bird´s Nest.

 V letech 1935 – 1939 působí ve vedení Abbey Theatre. Do roku 1951, kdy opouští Irsko a odjíždí do Ameriky, napsal řadu povídek a několik divadelních her. V Americe se věnuje přednášení na Northwestern University a na Harvardu.V Americe žije do roku 1961, kdy se vrací zpět do Irska, kde 10. března 1966 umírá.
Za svého života byl jedním z nejplodnějších autorů – mezi jeho počiny patří řada povídek, básní, divadelních her, esejů, románů (celkem 150 děl), ve kterých promítá své životní zkušenosti a zážitky.
V Československu v 60. a 70. letech minulého století vyšlo několik povídek v časopiseckém provedení. Po dlouhém útlumu se objevuje jedna z jeho povídek ve sborníku Faráři a fanatici, který vyšel v roce 2004 v nakl. Fraktály. Nakladatelství Olympia v roce 2007 vydáním sborníku povídek Můj oidipovský komplex a jiné povídky alespoň trochu umořuje dluh, který vzhledem k českému čtenáři v oblasti irské literatury naše vydavatelství mají. Kupodivu stejnou sbírku povídek jako aktuálně vydanou novinku jsem našel na pultech v knihkupectvích v Irsku při své nedávné návštěvě
Autor poetickým, ale zároveň velmi vtipným způsobem představuje čtenáři život v malém irském městečku v první polovině 20. století. Protože často vychází ze svých vlastních prožitků a vzpomínek, je pro knihu typický laskavý pohled na vztah mezi chlapcem a jeho rodiči, na první lásku i na vztahy mezi sousedy. Povídky jsou barvité, s živými dialogy a překvapivými zvraty, každá má svou neopakovatelnou atmosféru, která ve čtenáři dokáže vyvolat vzpomínky na vlastní zážitky a nutí ho o příbězích přemýšlet.

…… Dalšího rána se vydali k farnímu kostelu; tam před oltářem ležela na nosítkách rakev a vedle ní, k Fogartovu překvapení, velký věnec růží. Když povstali z kolenou, objevil se Devinův strýc Ned se svým synem. Ned byl nervózní muž se širokou tváří, tmavými vlasy a s chudokrevnou pletí oné rodiny.
„Je mi to velmi líto, Nede,“ oslovil ho Fogarty.
„Děkuji, otče,“ odvětil Ned.
„Nevím, jestli se znáte s otcem Jacksonem. Byl velikým přítelem otce Willieho.“
„Slyšel jsem, jak o něm často mluvil,“ přisvědčil Ned. „Mluvil hodně o vás obou. Byli jste jeho dobří kamarádi. Chudák otec Willie!“ dodal s povzdechem. „Ale pár kamarádů měl.“
A právě v tom okamžiku přistoupil farní kněz a začal hovořit s Nedem Devinem. Jmenoval se Martin. Byl to vysoký muž s přísnou strnulou tváří bez vrásek a s upřímnýma modrýma očima, jakoby patřily dítěti. Několik minut stál u rakve, pak studoval nápis na víku a věnec a podíval se zblízka na visačku. Hned poté mávl na oba mladší kněze, aby šli směrem ke dveřím.
„To mi tedy povězte, co s tou věcí uděláme?“ zeptal se s výrazem profesionála.
„S jakou věcí?“ zeptal se Fogarty překvapeně.
„S tím věncem,“ odvětil Martin a pokývl směrem přes rameno.
„Co je na něm špatného?“
„Je to proti předpisům pro vykonávání obřadů,“ odpověděl farní kněz samolibým tónem policisty, který si dohledal zákony týkající se daného předmětu.
„Proboha, co s tím mají společného předpisy?“ zeptal se netrpělivě Fogarty.
„Předpisy s tím mají společného víc, než si myslíte,“ odsekl Martin s přísným pohledem. „A kromě toho je to zlozvyk.“
„Míníte tím, že mše přinášejí více peněz?“ zeptal se s drzostí a s úsměvem Fogarty.
„Nemíním tím, že mše přinášejí více peněz,“ odpověděl Martin, který měl sklon opakovat každou poznámku přesně týmiž slovy jako v dopise od advokáta, a to ještě jeho zdřevěnělému výrazu dodávalo. „Míním tím, že květiny jsou pohanským přežitkem.“ Podíval s ena oba mladé kněze se stejně upjatým, nevinným, dřevěným výrazem. A já tady ve svém kostele týden co týden kážu proti květinám a velkým květinovým věncům. A ještě k tomu na rakvi kněze, co chcete víc! Co k tomu mám ještě říct?“
„Kdo vás prosil, abyste k tomu něco říkal?“ zeptal se Fogarty rozčileně. „Ten muž nebyl z vaší diecéze.“
„No, jak se tedy přejete,“ řekl Martin. „Je to dost hrozné samo o sobě, ale to ještě není celé.“
„Máte na mysli, protože je od ženy?“ vložil se do toho nadneseně Jackson takovým tónem, který by rozložil i méně zásadový postoj než Martinův.
„Mám na mysli, protože je od ženy, to je přesně ono.“
„Od ženy?“ Fogarty žasl. „Je to tam napsané?“
„Není to tam napsané.“
„Ta, jak to tedy víte?“
„Protože to jsou červené růže.“
„A to znamená, že jsou od ženy?“
„Co by to mohlo znamenat jiného?“
„Předpokládám, že to může znamenat, že je to od někoho, kdo nestudoval symboliku květin takovým způsobem, jako jste to udělal vy,“ vyštěkl Fogarty.
Cítil, jak se Jacksonův nesouhlas s jeho chováním těžce vznáší ve vzduchu, ale když Jackson promluvil, byl to farní kněz, k němuž byla namířena jeho nonšalance a chladný odstup.
„Tak tedy,“ řekl a pokrčil rameny, „obávám se, že o tomhle my nic nevíme, otče. Budete se muset rozhodnout sám.“
„Nechci o ničem rozhodovat, když jsem toho muže neznal,“ zamumlal Martin, ale už neučinil žádné pokusy, aby se do toho vměšoval, a jeden ze zaměstnanců pohřebního ůstavu položil věnec na pohřební vůz. Fogarty se ovládal jen s obtížemi. Když švihem otevíral dveře svého auta a startoval, byla jeho tvář brunátná. Řídil s hlavou svěšenou a obočí mu zlostně vystupovalo nad očima jako skála. Byl to pohled, který by Devine nazval neronským. Jak opustili hlavní ulice ve středu města, vybuchl.
„Tohle je přesně ono, za co se stydím, Jime. Květiny jsou pohanský přežitek! A seberou mu je, to je to nejhorší. Seberou mu je. Poslechnou ho, místo co by mu řekli, aby zavřel tu svou neuznalou hubu.“
„No,“ pravil Jackson shovívavě a vytáhl dýmku, „úplně spravedliví k němu nejsme. Konec konců Devina neznal.“
„A tím je to ještě horší,“ reagoval Fogarty prudce. „Jen díky naší přítomnosti ten věnec nevyhodil. A kvůli čemu? Kvůli své sprosté, lakomé, podezíravé mysli!“
„Takhle daleko bych nezacházel,“ Jackson se mračil. „Myslím, že v jeho postavení bych také někomu řekl, aby dal ten věnec pryč.“
„To bys řekl?“
„A ty bys to neřekl?“
„Ale proč, proboha?“
„Myslím, že bych se obával skandálu – já nejsem moc odvážný typ.“
„Skandálu?“
„Můžeš tomu říkat, jak chceš. Koneckonců byla to žena, kdo věnec poslal.“
„Jasně. Jedna z Devinových starých posluhovaček.“
„Už jsi někdy slyšel, že by nějaká stará posluhovačka poslala na pohřeb věnec rudých růží?“ zeptal se Jackson, zvedl obočí a natočil pozorně hlavu.
„Abych ti řekl pravdu, takovou věc bych mohl klidně udělat já sám,“ doznal v chlapecké upřímnosti Fogarty. „Nikdy by mě ani nenapadlo, že je na tom něco divného.“
„Ačkoliv starou posluhovačku by to napadlo hned.“
Fogarty na chvíli odvrátil oči od cesty a zazíral na Jacksona. Jackson mu pohled oplatil. Fogarty tak zmeškal odbočku a s nadávkami otáčel auto zpátky. Nalevo od nich se směrem k jihu rozpínaly Wicklowské hory a mezi šedivými poli se pod roztrhanými cáry oblohy skvěly útržky zářivé zeleně.
„To nemyslíš vážně, Jime?“ ozval se po několika minutách.

Povídka Věnec ze sbírky Můj oidipovský komplex
 

Zpět na přehled literatury | Nahoru