Irská literatura

Frank Mc Court (Andělina země)

21. 07. 2009 | 253 přečtení

 Frank Mc Court (19. srpen 1930 - 19. červenec 2009) se narodil v Brooklinu jako nejstarší ze sedmi dětí Malachyho (zemřel 1985) a Angely Mc Court (zemřela 1981). Neschopnost se uživit v těžkých amerických podmínklách dovedlo rodinu v roce 1934 k návratu do Irska, do LImericku, rodného města jejich matky. Avšak i zde si Frankův otec udržel pozici nezaměstnaného a navíc všechny získané peníze dokázal bez ohledu na bídu vlastní rodiny propít. Ze sedmi sourozenců postupně tři umírají na nemoci a celkovou podvýživu. Když bylo Frankovi jedenáct, otec opouští rodinu a odchází do Liverpoolu. Odtud sice občas pošle nějaké peníze, ale na obživu rodiny to nestačí. Svoji prací do rodinného rozpočtu musí přispět i malý Frank. V 19 letech opouští Limerick a odchází do Ameriky. Zde krátce pracuje v hotelu. Posléze je poslán do Německa jako voják. Po návratu si doplňuje vzdělání na Brooklin College, kde v roce 1967 získává titul Master´s Degree. Stává se učitelem angličtiny na McKee High School a Stuyvesant School v New Yorku. Svou první knihu - Andělin popel - vydává v rocer 1996 a v roce následujíccím za ní obdržel prestižní Pulitzer Prize. Kniha je detailním popisem jeho nelehkého dětství prožitého v LImericku.

Román Andělina země, kterou vydalo u nás nakladatelství Academia, je volným pokračováním románu Andělin popel. Román poprvé vyšel v New Yorku v roce 1998 pod názvem Tis a vypráví o dalším životě Franka, tentokrát už dospělého, který odešel z irského Limericku do Ameriky na počátku padesátých let minulého století.

Babička povídá: No, ty vypadáš krásně v té uniformě, a teta Emily povídá: Je teď z tebe chlap.
Otec říká: Tak ty jsi tady. Jak se má matka?
Krásně
A tví bratři Malachy a Michael a tvůj bratříček, jak se jmenuje?
Alphie.
Ach ano, Alphie. Jak se má tvůj bratříček Alphie?
Všichni se mají krásně.
Ach tak, povzdychne, to je krásné.
Načež chce vědět, jestli si dám paňáka, a babička povídá: No tak, Malachy, přestaň s tím.
Vždyť já chci jenom, aby se vyvaroval špatné společnosti, která se schází v hospodě.
Tohle je můj otec, který od nás odešel, když mně bylo deset, a který utratil každou penci, kterou vydělal, v hospodách v Coventry, když kolem padaly německé bomby, zatímco jeho rodina v Limericku málem umřela hlady, a teď předstírá, že vězí až po uši v posvěcující milosti, a mě při tom nenapadá nic jiného, než že musí být něco pravdy na tom, že ho upustili na hlavu, nebo že trpěl meningitidou.
To by mohla být omluva pro pití, že upadl na hlavu, nebo ta meningitida. Německé bomby ho neomlouvají, protože v Coventry byli i jiní chlapi z Limericku, a posílali domů peníze bomby nebomby. Někteří chlapi se dokonce spustili s Angličankami, a přesto posílali domů peníze, i když čím dál tím míň až skoro vůbec, protože Angličanky jsou známé tím, že nechtějí, aby Irové podporovali rodiny doma, když mají tři nebo čtyři vlastní fakany, co běhají kolem a žebroní o bramborovou kaši. Nejeden Ir byl na konci války tak beznadějně zaseklý mezi svou irskou a anglickou rodinou, že mu nezbylo nic jiného než skočit na loď do Kanady nebo do Austrálie, a víckrát o něm nikdo neslyšel.
To ovšem nebyl případ našeho otce. Jestliže měl s matkou sedm dětí, bylo to jen proto, že s ním byla v posteli a plnila své manželské povinnosti. S Angličankami to není tak jednoduché. Ty by nikdy nesnesly Ira, který na ně skočí po pár pivech, když se zrovna cítí jako chlapák, a po ulicích Coventry tudíž žádní McCourtovi pancharti neběhají.
Nevím, co mu mám říkat, když se slabě usmívá a říká, Ach tak, protože nevím, jestli mluvím s člověkem, který to má v hlavě v pořádku, nebo s člověkem, kterého upustili na hlavu, nebo s tím, co měl meningitidu. Jak s ním mám mluvit, když se zvedne, vrazí ruce hluboko do kapes u kalhot, chodí po domě a píská si „Lily Marlene“? Teta Emily šeptá, že už se nedotkl pití celé věky a že to pro něj musí být těžký boj. Chci říct, že to byl těžší boj pro naši matku udržet nás všechny naživu, ale vím, že sympatie celé rodiny jsou na jeho straně, a vůbec, nemá smysl vracet se zpátky. Načež mi začne vyprávět, jak trpěl kvůli těm nechutnostem, které máma dělala se svým bratrancem, jak se ta věc dostala sem na sever, že žili jako muž a žena, a když se to můj otec v Coventry dozvěděl, bomby padaly okolo něj, byl z toho tak zničený, že byl v hospodě ve dne v noci a mezi tím taky. Chlapi, kteří přijížděli z Coventry domů vyprávěli, jak otec vybíhá při náletech na ulici, vzpíná paže k Luftwaffe a prosí ji, aby shodila jednu bombu na jeho ubohou zmučenou hlavu.
Babička pokyvuje hlavou na souhlas: Tak, tak. Chci jim připomenout, že otec pil dávno před těmi zlými časy v Limericku, že jsme ho museli lovit v hospodách po celém Brooklynu. Chci jim říct, že kdyby posílal peníze, mohli jsme zůstat v našem vlastním domě, místo aby nás vystěhovali a my se museli přestěhovat k mámině bratranci.
Ale babička je jako věchýtek a musím se ovládat. Tvář mi ztvrdne a hlavou se mi honí černé mraky, a jenom se zvednu a povídám jim, že otec pil celá léta, pil, když se děti narodily, a pil, když umřely, a pil zkrátka, protože pil.
Ach, Francisi, říká ona a vrtí nesouhlasně hlavou, jako by chtěla otce bránit, a to mě tak rozzuří, že pomalu nevím, co dělám, popadnu vojenský pytel, táhnu ho po schodech dolů a ven na silnici do Toome, teta Emily za živým plotem volá: Francisi, ach, Francisi, vrať se, babička s tebou chce mluvit, ale já jdu dál, přestože bych se hrozně rád vrátil, protože, i když je otec špatný, aspoň jak já ho znám, babička dělá jen to, co by dělala každá jiná matka, brání svého syna, který upadl na hlavu, nebo měl meningitidu, a už bych se skoro vrátil, kdyby u mne nezastavilo auto a řidič mi nenabídl, že mě sveze na autobusové nádraží v Toome, a jak si sednu do auta, nemůžu se už vrátit.
Nemám náladu si povídat, ale musím být k tomu muži zdvořilý, i když mi říká, že McCourtovi z Moneyglass jsou slušná rodina, přestože jsou to katolíci.
Přestože jsou to katolíci.
Nejradši bych toho muže požádal, aby zastavil a nechal mě vystoupit i s mým vojenským báglem, ale když to udělám, budu jen na půl cesty do Toome, a v pokušení vrátit se pěšky domů k babičce.
Nemůžu se vrátit. Minulosti se tahle rodina nezbaví a určitě bychom zase mluvili o mojí mámě a jejím velikém hříchu a zas by nastal výbuch a já bych zase táhnul vojenský pytel po silnici do Toome.
Řidič mě vysadí, a když mu děkuji, napadne mě, jestli dvanáctého července pochoduje s ostatními protestanty a tluče na buben, ale má vlídnou tvář a nedovedu si představit, že by kvůli něčemu bubnoval.
Celou cestu autobusem do Belfastu a vlakem do Dublinu bolestně toužím vrátit se k babičce, kterou už možná neuvidím, a pokusit se překousnout otcovy chabé úsměvy a jeho ach ano, ale jak si sednu na vlak do Limericku, není už cesty zpátky. Hlavou mi defilují obrazy otce, tety Emily a babičky a jejich smutného života na statečku se sedmi akry, které jsou k ničemu. Pak je tu máma v Limericku, je jí čtyřiačtyřicet, sedm dětí, z toho tři mrtvé, které netouží po ničem jiném, jak říká, než po troše klidu, míru a pohodlí. Je tu smutný život desátníka Dunphyho ve Fort Dix a Bucka v Lenggries, dvou lidí, kteří nalezli domov v armádě, protože nevědí, co by si počali ve venkovním světě, a obávám se, že když s těmito myšlenkami nepřestanu, vyhrknou mi slzy a já si udělám ostudu ve vagónu, ve kterém pět lidí civí na moji uniformu, a budou říkat: Proboha, co je to za Yanka, co tam brečí v koutě? Máma by řekla: Máš měchýř u oka, ale lidé ve vagónu by mohli říct: Tak tohle má být vzorek vojáka, který bojuje tváří v tvář Číňanům v Koreji?
I kdyby ve vagónu nebyla živá duše, musím se hlídast, protože jak zzačnu jen trochu slzet, oči mi od soli zčervenají ještě víc, a já nechci vystoupit z vlaku a jít ulicemi Limericku s očima jako dvě díry od chcaní na sněhu.
Máma otevře dveře a chytne se za prsa. Matko Boží, myslela jsem, že jsi zjevení. Co tady děláš tak brzo? Vždyť jsi odjel teprve včera ráno. Jeden den odjedeš a druhý den se vrátíš?

Zpět na přehled literatury | Nahoru