Irská literatura

Éilís Ní Dhuibhne (Lišák, vlaštovka a strašák do zelí)

08. 11. 2011 | 270 přečtení

Éilís Ni Dhuibhne se narodila v Dublinu v roce 1954. Na University College Dublin vystudovala čistou angličtinu. V roce 1976 se začala věnovat studiu středověkém písemnictví (stará angličtina, stará irština, folklór). V roce 1983 jí byl udělen doktorát ze středověkého písemnictví a lidové slovesnosti.
Svoji první povídku Green Fuse publikovala v roce 1974 a jako studentka napsala ještě řadu dalších. Po získání doktorátu napsala první knihu s názvem Blood and Water, která byla vydána v roce 1988. Od té doby napsala několik románů, sbírek povídek, knih pro děti, poezie a také psala divadelní a rozhlasové hry. Pracovala jako scénáristka pro RTE a TG 4 a za svoji práci získala I řadu ocenění včetně The Steward Parker Award za drama a The Butler Award za prózu a mj. i tři Bisto Awards za dětskou literaturu. Její román, The Dancers Dancing, byl nominován na cenu Orange, a její sbírka povídek, The Pale Gold of Alaska, byla vybrána jako pozoruhodná kniha roku v New York Times.
Její knihy byly přeloženy do němčiny, češtiny italštiny, skotského gaeliku a její povídky do těchto a mnoho dalších jazyků, včetně francouzštiny, španělštiny, slovinštiny, chorvatštiny a ruštiny.

Eilis pracovala jako knihovník v Národní knihovně v Irsku po mnoho let, stala se kurátorem několika výstav, včetně výstavy Yeats. Také vyučuje tvůrčí psaní na Listowelském týdnu irských spisovatelů, Faber akademie a Trinity College.
Román Liška, vlaštovka a strašák do zelí je jejím prvním dílem, který vychází v českém překladu.V roce 2004 byla hostem pražského knižního veletrhu Svět knihy.
 

V románu Lišák, vlaštovka a strašák do zelí nepříliš úspěšná spisovatelka Anna, která většinu času tráví na křtech knih a podobných společenských akcích, zahání nudu manželského soužití a prázdnotu svého života románkem s nezodpovědným novinářem Vincym. Mozaika příběhů a postav vylíčených velmi čtivým a svěžím stylem poukazuje prostřednictvím dublinského literárního prostředí na nešvary a neduhy zbohatlého irského tygra.

Když přišel domů, postřehl, že vchodové dveře se otevřely snázze než obvykle. No dobrá, tyhle dveře měly vždycky své rozmary. Člověk by ovšem čekal, že teď uprostřed zimy, kdy je navíc několik týdnů nepoužíval, budou ztuhlé a budou reagovat zvláště neochotně, ale kupodivu fungovaly bezchybně.
Jakmile vstoupil do temné vstupní haly, vycítil, že je něco v nepořádku.
Televize byla zapnutá.
Slyšel hlas Eddieho Hobbse, jak někomu radí, aby si přestal kupoval cappuccina dvakrát denně, a tímto způsobem si našetřil zálohu na pořízení vlastního domu.
Srdce se mu prudce rozbušilo a sevřel v ruce mobil, jako by se jím chtěl chránit. Možná, přemítal, když otvíral dveře do obýváku, jsem nechal televizi zapnutou, když jsem před pár týdny odjížděl?
Otevřel dveře do kuchyně.
V krbu planul velký oheň. Nad opěradlem jeho křesla bylo vidět temeno něčí hlavy. Husté rozcuchané vlasy, černé jako saze.
V jeho domě byl vetřelec.
Hlasitost televize byla vytočená natolik, že neznámý neslyšel, jak Leo otvírá dveře a vchází dovnitř.
„Ehm,“ odkašlal si Leo hlasitě.
Teď ho ta osoba uslyšela, trhla sebou, vyskočila z křesla a podívala se na něj. Podivná žena s růžovými tvářemi, širokými ústy a černými suchými vlasy. Rozpačitě se na něj usmála – a taky trochu bláznivě. Její zuby se zdály v tmavém obličeji velice bílé.
„Dobrý den,“ řekl Leo hloupě. „Kdo prokristapána jste?“ Snažil se to vyslovit aspoň trochu autoritativně nebo naštvaně.
„Charlene,“ odpověděla s přihlouplým úsměvem.
To jméno mu nic neříkalo. Nikdy předtím ho neslyšel. Žádnou Charlene neznal. Je to skutečné jméno? Nebo spíš jméno, jaké mívají postavy v amerických televizních seriálech?
„Co tady prokristapána děláte?“ Uvědomil si, že dvakrát po sobě řekl „prokristapána“. Celý se třásl, což zřejmě znamenalo, že je ve stavu šoku.
„Nevzpomínáte si na mě?“ snažila se mu Charlene pomoci už vřelejším tónem, jako by očekávala, že ho potěší, když ji najde usazenou ve své kuchyni. „Před nějakým časem jsme se seznámili ve vlaku.“ Vytáhla něco z kapsy. Na sobě měla květovanou zástěru. Teď přešla do irštiny. „Povídal jste, že kdybych potřebovala pomoc, mám se na vás obrátit.“
Najednou se rozpomněl…, výtisk Irish Times, žena, která vypadala jako tetička Poppy nebo jiná postava z toho pořadu o strašácích do zelí.
Podala mu jeho vlastní vizitku.
Posadil se a s hrůzou na vizitku zíral. Leo Kavanagh, Éan Dearg. Foilseathóir. A jeho adresa, telefon a email.
„Nemám kam jít.“ Teď její hlas zněl žalostně.
Charlene mu vyprávěla svůj příběh. Manžel ji týral tak, že musela jít do nemocnice. Na Vánoce ji ale poslali domů. Jenže jakmile si doma pobyla jediný den, manžel se začal chovat jako předtím. Zmlátil ji tak šeredně, že od něj musela odejít.
Na tomhle vyprávění se Leovi sice něco nezdálo, ale nedokázal přijít na to, co nehraje.
„Vracíte se po Vánocích zpátky do nemocnice?“ chytal se stébla naděje.
„Ne,“ Charlene zavrtěla s důrazem hlavou a triumfálně se usmála. „Propustili mě, už se tam nemusím vracet. Dali mi pilulky a předpis.“ Začala znovu pátrat v kapse zástěry a vytáhla odsud lékařský předpis, který mu cítila potřebu ukázat. „Co tam píšou? Já to nepřečtu,“ řekla.
„Já taky ne,“ odpověděl Leo netrpělivě, když vrhl pohled na nečitelný škrabopis. Dokázal rozeznat jen slovo nocte. „Podívejte se, ani se vás nebudu vyptávat, jak jste se sem dostala dovnitř.“
„No, to bylo přece snadné!“ řekla. „Dveře byly otevřené.“
Zasténal. Nechal snad opravdu dveře otevřené, když odjel na blíže neurčenou dobu do Dublinu? Copak může věřit čemukoli, co tahle ženština řekne? Každopádně je teď uvnitř jeho domu, ať se sem dostala jak chtěla.
„Prostě jsme vešla dál. Nikdo nebyl doma, a tak jsem si řekla, že počkám, až se vrátíte.“
Upřel pohled do plápolajícího ohně.
„Kdy to bylo?“
„Nevím, před nějakou dobou.“
Zadoufal, že ne až tak dávno, když ji propustili na Vánoce.
Znovu se posadila před televizi a zahleděla se na obrazovku.
Přešel k televizoru, vypnul ho a důrazně na ni pohlédl.
„Koukejte, Charlene,“ řekl. „Samozřejmě že vám chci pomoci jakýmkoli rozumným způsobem podle svých možností. To ale neznamená, že tu můžete bydlet.“

Zpět na přehled literatury | Nahoru