Irská literatura

Colm Tóibín (Brooklyn)

01. 05. 2011 | 291 přečtení

Irský spisovatel a novinář Colm Tóibín je v anglo-americkém světě známý svými povídkami, romány, ale i kritikami a reportážemi. U nás o něm čas od času slyšíme jako o držiteli literárních ocenění nebo v souvislosti s nominací některého jeho románu na knihu roku, ale česky zatím nemáme možnost si žádnou z jeho často zmiňovaných knih přečíst. Nicméně jedna z nejznámějších novel Colma Tóibína, The Blackwater Lightship, se stala předlohou amerického filmu, vysílaného i u nás – pod názvem Hořké vzpomínky.

Colm Tóibín se narodil v irském Enniscorthy roku 1955 v rodině silně angažované v irských politických rebeliích. Krátce po ukončení studia na Dublinské Univerzitě se začal věnovat novinařině, přispíval do řady deníků a stal se editorem časopisu Magill. V té době také hodně cestoval po světě, v Africe působil jako zpravodaj. V průběhu osmdesátých let napsal několik cestopisů. Jeho třetí kniha, The Blackwater Lightship, která vyšla v roce 1999 po debutu The South a novele The Heather Blazing, byla nominovaná na prestižní literární cenu Booker Prize. Mezi další významné prózy patří například román The Master, soubor povídek Mothers and Sons nebo novela Brooklyn, jež získala v tomto roce cenu Costa Novel Award za nejlepší britsko-irskou knihu předchozího roku.
Tóibín byl také editorem knihy esejí irského básníka Paula Durcana. Mimoto spolupracuje s London Review of Books, organizuje literární workshopy a v Dublinu vyučuje tvůrčí psaní.
Pro romány a novely Colma Tóibína jsou typická témata emigrace a specifické otázky osobní identity uprostřed národa nebo společnosti, především problematika jejího utváření a ohrožení. Často se objevuje konfrontace homosexuálních postav s okolím (Tóibín sám se otevřeně přiznává k homosexuální orientaci), námět rodinného soužití nebo smrti blízké osoby.
Autor se při psaní příběhů neustále vrací do vzpomínek na své dětství a na vyprávění příbuzných a známých. „Vím přesně, kdy a kde jsem slyšel tři základní věty příběhu,“ uvedl při rozhovoru o vzniku jedné ze svých povídek.1 V jeho knihách se zrcadlí předčasná smrt vlastního otce a jiné těžké životní příběhy, ať už patří jeho blízkým, nebo je zná jen z doslechu. Všechny ale popisují smutek a samotu v každodenním životě. Na druhou stranu bývají tato palčivá vyprávění vyvážena komickými postřehy a lehkým humorem. Tóibín sám o svých knihách prý nerad mluví, a pokud, tak právě s humorem a nadsázkou.

Román Brooklyn je prvním románem Colma Tóibína, který vychází v českém překladu. Mladá fronta ho vydává nedlouho po jeho prvním vydání v nakladatelství Viking v roce 2009. Je románem o emigraci, tedy o tématu, který je pro irskou společnost tématem velmi niterným.

Mladá dívka Eilis Laceyová žije společně s matkou a starší sestrou Rose v irském městě Enniscorthy. Její bratři odešli za prací do Británie, Eilis se však musí spokojit s tím, co jí nabízí rodné hrabství Wexford. A to je v poválečném Irsku pouze pozice prodavačky v jednom místním krámu. Když jí sestra Rose zprostředkuje možnost odejít za prací do Ameriky, Eilis sice váhá, jenže podobně jako její matka i sestra si i ona dobře uvědomuje, že za stávajících okolností je to její jediná šance na lepší život.
Vystřízlivění z představy slibné budoucnosti přichází už na lodi do New Yorku. Mořská nemoc Eilis poprvé upozorní na to, s jakou bezmocí se člověk setkává, když čelí samotě tváří v tvář. Zatímco v rodném Enniscorthy měla Eilis kamarádky a rodinu, v pronajatém pokoji v Brooklynu, kde taktéž začíná na pozici prodavačky, ji navečer nikdo přívětivým slovem nevítá.
Eilis však neztrácí odchodem z Irska pouze rodinu a známé, ale i samu sebe. Přichází o možnost být toutéž dívkou, jakou znali obyvatelé Enniscorthy. Cizí velkoměsto, v němž nikoho dobře nezná a nikdo nezná ji, připravuje dívku o její vlastní identitu a nechává ji budovat si novou skrz bolest a stesk po domově. A když se pro ni Brooklyn konečně stává něčím, co by optimista mohl nazvat domovem, přichází další rána osudu.
Pro svůj nejnovější román zvolil irský spisovatel Colm Tóibín hrdinku z davu. Eilis ničím výrazně nevyniká, nemá tak vysoké sebevědomí jako její sestra Rose, a přestože rozhodně není škaredá, chlapci pod jejími okny árie nepějí. Pravda, Eilis má zjevné matematické nadání, v Irsku ale nedostává příležitost jej patřičně zúročit. Příchod do Brooklynu jí otevírá nové pracovní možnosti, současně je však pro mladou dívku i definitivním krokem k ženskosti a samostatnosti.
Přesto je Eilis v mnohém jiná než její vrstevnice, s nimiž ve Státech sdílí podnájem u konzervativní postarší Irky. V různých perspektivách jednotlivých slečen reflektuje Tóibín sociální změny společnosti. Eilisiny spolubydlící nesou s nelibostí, když bílí američtí obchodníci začnou respektovat černošskou klientelu, rozděluje je pohled na mravní život sebe samých a jsou místy až posedlé třídním rozdělením společnosti.
Tóibínův román klade značný důraz na detail. Některé klíčové situace v knize jako utrpení při mořské nemoci nebo příchod prvních černošských zákaznic do obchodu, kde Eilis pracuje, jsou popisovány velmi podrobně, až dokumentaristicky. Zbývající dny naopak splývají dohromady v pouhém letmém popisu, jakési šedivé mlze, jakou se Eilis některá mrazivá rána prodírá.
Brooklyn je prvotřídní román o emigraci, o samotě uprostřed lidí a o tom, že změna v životě neprobíhá jen kolem nás, ale i v nás samotných. Po myšlenkové i formální stránce kompaktní a lidsky velmi silný příběh reprezentuje tvorbu Colma Tóibína v tom nejlepším světle. Skvělá volba pro všechny milovníky překladové beletrie.

Eilis Laceyová seděla u okna obývacího pokoje v prvním patře domu v Klášterní ulici, když zahlédla svou sestru, jak se svižným krokem vrací domů z práce. Sledovala Rose, jak přechází ulici ze slunce do stínu, přes ruku novou koženou kabelku, kterou si koupila ve slevách u Cleryho v Dublinu, Přes ramena měla Rose přehozený krémový propínací svetřík na knoflíky. V předsíni stály její golfové hole. Eilis věděla, že za pár minut se pro ni někdo zastaví a sestra se domů nevrátí dřív, než se letní večer vytratí.
Eilisin kurz účetnictví se chýlil ke konci. Na klíně měla příručku o účetních systémech a na stole za zády jí ležela hlavní účetní kniha. Za domácí úkol do ní do kolonek pro „dal" a „má dáti" zanesla denní obrat firmy, jejíž údaje si minulý týden poznamenala v odborné škole.
Hned jak uslyšela otevírat vstupní dveře, sešla Eilis dolů. Rose stála v předsíni a před očima si držela kapesní zrcátko. Zevrubně se prohlížela a přitom si nanášela rtěnku a oční stíny a pak ještě ve velkém zrcadle na zdi zkontrolovala celkový dojem a uhladila si vlasy. Eilis tiše sledovala sestru, jak si špičkou jazyka vlhčí rty a znovu se dívá do kapesního zrcátka, dříve než ho schová do kabelky.
Z kuchyně vešla do předsíně matka.
„Moc ti to sluší, Rose," řekla. „Budeš v klubu za hvězdu."
„Umírám hlady," řekla Rose, „ale nestihnu se najíst."
„Přichystám ti potom večeři zvlášť," řekla matka. „My s Eilis se najíme teď."
Rose sáhla do kabelky a vytáhla peněženku. Otevřela ji a na polici položila šilinkovou minci. „Kdybys měla chuť zajít do kina," řekla směrem k Eilis.
„A co já?" zeptala se matka.
„Až se vrátí, tak ti poví, o čem to bylo," opáčila Rose.
„No to jsem to pěkně dopracovala!" řekla matka.
Všechny tři se rozesmály, ale za dveřmi už bylo slyšet, jak zastavuje a troubí auto. Rose si vzala golfové hole a byla pryč.
Později, když matka myla nádobí a Eilis utírala, někdo znovu zaklepal na dveře. Eilis otevřela a na prahu stálo děvče, které znala od vidění z potravin u Kellyho vedle katedrály.
„Slečna Kellyová mě posílá, abych vám vyřídila vzkaz," řekla dívka. „Chce s vámi mluvit."
„Skutečně?" zeptala se Eilis. „A řekla, o čem se mnou chce mluvit?"
„Ne. Jenom, že se tam máte dneska večer stavit."
„Ale proč se mnou chce mluvit?"
„Propáníčka, to já nevím, slečno. Já se na to neptala. Mám se teda vrátit a zeptat se jí?"
„Ne, to není třeba. Ale jsi si jistá, že ten vzkaz je pro mě?"
„Určitě, slečno. Říkala, že za ní máte zajít."
Vzhledem k tomu, že se stejně rozhodla nechat kino na jindy a účetní knihy už měla pro dnešek dost, převlékla se Eilis do jiných šatů, vzala si přepínací svetr a vyšla ven. Šla Klášterní a Trámovou ulicí až na Tržiště a pak nahoru do kopce ke katedrále. Obchod slečny Kellyové měl zavřeno, a tak Eilis zaklepala na vedlejší dveře, které vedly do horního patra, kde slečna Kellyová bydlela. Ve dveřích se znovu objevilo děvče, které bylo předtím u nich doma, a řeklo jí, aby počkala v předsíni.
Eilis slyšela seshora hlasy a kroky, pak se děvče vrátilo s tím, že slečna Kellyová za chvíli přijde.
Znala slečnu Kellyovou od vidění, její matka však v obchodě nenakupovala, protože byl příliš drahý. Navíc měla pocit, že matka slečnu Kellyovou nemá příliš v lásce, i když ji nenapadal žádný důvod, proč by to tak mělo být. Říkalo se, že slečna Kellyová má nejlepší šunku ve městě a máslo z nejlepší mlékárny a vůbec všechno nejčerstvější, včetně smetany, ale Eilis si byla téměř jistá, že v obchodě nikdy nebyla, jen párkrát nahlédla dovnitř, když procházela kolem, a viděla slečnu Kellyovou, jak stojí za pultem.
Slečna Kellyová sešla pomalu po schodech do předsíně a rozsvítila.
„Takže," řekla, a pak ještě jednou, jako by na pozdrav. Neusmála se.
Eilis už chtěla začít vysvětlovat, že pro ni poslala, a zeptat se zdvořile, zda nepřichází nevhod, ale způsob, jímž si ji slečna Kellyová měřila, ji přiměl k tomu, že raději mlčela. Chování slečny Kellyové bylo tak zvláštní, že Eilis uvažovala, jestli ji snad nékdo jiný z města neurazil a ona si ji s ním nespletla. „Tak tady vás máme," řekla slečna Kellyová. Eilis si všimla několika černých deštníků opřených o věšák v předsíní.
„Proslýchá se, že jste bez práce a přitom máte hlavu na čísla." „Skutečně?"
„Ovšem, celé město, nebo alespoň každý, kdo něco znamená, sem chodí nakupovat, a tak se mi leccos donese."
Eilis uvažovala, jestli to má být narážka na matčino důsledné nakupování v jiném hokynářství, ale nebyla si jistá, protože silná skla v brýlích slečny Kellyové zkreslovala výraz v její tváři.
„A v neděli tu vždycky máme takový nával, že nevíme, kam dřív. Taky jsme jediní, kdo má otevřeno. A chodí k nám všichni, dobří, špatní i nijací. Obyčejně otevírám v po mši o sedmé, a mezi koncem deváté a koncem jedenácté tady nebývá k hnutí. Mám tu na výpomoc Mary, jenže ta je i ve svých světlejších momentech tak pomalá, že jsem se začala ohlížet po někom bystřejším, kdo by lidi aspoň poznal a dával jim správně nazpátek. Ovšem jenom na neděle, aby bylo jasno. Po zbytek týdne si poradíme samy. A vás mi někdo doporučil. Poptala jsem se na vás a bylo by to za sedm šilinků šest pencí, aspoň byste trochu vypomohla vaší máti."
Eilis napadlo, že slečna Kellyová mluví, jako by líčila nějaké protrpěné příkoří, a že za každou větou pevně svírá rty.
„Tak a to je všechno, co jsem vám chtěla. Můžete začít hned v neděli, ale přijďte zítra, abyste si zapamatovala všechny ceny a naučila se zacházet s váhou a kráječem. Budete si muset svázat vlasy a u Dana Bolgera nebo Burkea O'Learyho si koupit pořádný pracovní plášť."
Eilis si už do paměti zapisovala každé slovo rozhovoru, aby jej pak mohla vylíčit matce a Rose. Nenapadalo ji nic chytrého, co by slečně Kellyové mohla říct, aniž by ji otevřeně urazila, a tak raději mlčela.
„Takže?" zeptala se slečna Kellyová.
Eilis došlo, že nabídku nemůže odmítnout. Pořád to bylo lepší než nic, a ona v tu chvíli měla méně než nic.
„Ovšemže, slečno," řekla. „Začnu, kdykoliv se vám to hodí."
„A v neděli můžete zajít na mši o sedmé. Tak to děláme my. A otevřeme pak hned, jak skončí."
„To je skvělé," řekla Eilis.
„No tak zítra přijďte. A kdybych měla moc práce, pošlu vás zase domů, nebo můžete zatím plnit sáčky s cukrem anebo, pokud budu mít čas, vám ukážu, jak to tady chodí."
„Děkuji, slečno," řekla Eilis.
„Vaše máti bude ráda, že něco máte. A sestra taky," řekla slečna Kellyová. „Slyšela jsem, že je v golfu hotová přebornice. Tak se pěkně vraťte domů. Dveře si otevřete sama."
Slečna Kellyová se otočila a vydala se pomalu po schodech nahoru. Cestou domů Eilis odhadovala, že zatímco matce udělá radost, že si může sama něco vydělat, v Rosiných očích pro ni práce za pultem hokynářství nebude dost dobrá. Zvažovala, jestli jí to Rose otevřeně řekne.
Cestou domů se stavila u své nejlepší kamarádky Nancy Byrneové a ukázalo se, že už je u ní také jejich společná kamarádka Annette O'Brienová. Vzhledem k tomu, že Byrneovi měli dole jen jednu místnost, která sloužila jako kuchyně, jídelna i obývací pokoj, a protože bylo zřejmé, že se Nancy chce podělit o nějaké novinky, z nichž část už Annette slyšela, využila Nancy Eilisin příchod jako záminku k tomu, aby se šly projít ven, kde si budou moci nerušené povídat.
„Stalo se něco?" zeptala se Eilis, hned jak vyšly na ulici.
„Počkej, dokud nebudem co nejdál od domu," řekla Nancy. „Máti něco tuší, ale já jí nic neřeknu."

Název: Brooklyn
Název originálu: Brooklyn
Autor: Colm Tóibín
Překlad: Daniela Theinová
Vydala: Mladá fronta, Praha 2010
 

Zpět na přehled literatury | Nahoru