Irská literatura

Claire Keegan (Modrá pole)

29. 10. 2010 | 411 přečtení

Claire Keegan, dnes již etablovaná prozaička, se narodila v roce 1968 a vyrůstala na farmě ve Wicklow obklopená velkou katolickou rodinou. Ve svých sedmináti letech odcestovala do USA a studovala angličtinu a politické vědy na Loyola University v Louisianě. Do Irska se vrátila v roce 1992 a začíná se zabývat psaním. V roce 1994 strávila rok v Cardiffu, kde získala titul MA na University Wales v oboru kreativního psaní. Její prvním dílem byla sbírka krátkých povídek s názvem Antarctica, která vyšla v roce 1998. Za tuto sbírku obdžela Rooney Prize za literaturu. Druhou sbírku povídek s názvem Walk the Blue Fields vydala v roce 2007. Za tuto sbírku získala ocenění v podobě Edge Hill Prize. CLaire Keegan žije v County Louth v Irsku.

V roce 2009 vydalo nakladatelství Kniha Zlín její druhou sbírku povídek pod názvem Modrá pole. K vyjádření pohledu na sbírku použiji slova literární kritičky Michaely Plickové:

Nová povídková sbírka dostala název podle jednoho z textů, které ji tvoří. Všechny povídky v Modrých polích jsou jednoznačně prostorově ukotvené. Až na jednu výjimku se všechny odehrávají právě v periferních částech Irska. Autorka je však nesituuje do jedné vesnice, jejíž svět by mozaikovitě společně skládaly. Každá z povídek naopak představuje jiný kraj a skrze vykreslení jednotlivých míst nepřímo tematizuje i problémy, které jsou pro Irsko příznačné. Z tohoto rámce vybočuje pouze povídka Na samém kraji moře, jež čtenáře přenese do malého amerického městečka na pobřeží. Přes své odlišné místopisné zasazení však svou provinciálností do celkové kompozice sbírky zapadá.

Oproti tomu Keeganová ponechává u většiny svých příběhů zastřenou rovinu časovou. Přesné historické ukotvení jednotlivých povídek povětšinou chybí. Čtenář se tak ocitá v místě, kde vládne téměř mytické bezčasí. Minulost se zakusuje do přítomnosti, dávné události v životech postav vyplouvají na povrch a jejich nenadálé zpřítomnění jim dodává nový rozměr. Podobně pak Keeganová nenásilně naťukává mnohá palčivá témata z irské historie.

Čas i prostor jsou velmi často ovlivněny irskou folklórní tradicí. Divoká krajina zrcadlí samotu a vykořeněnost jejích obyvatel, je ideálním pozadím pro pokřivené mezilidské vztahy a krutosti, kterých se jeden na druhém hrdinové dopouštějí. V civilizované krajině se objevují síly iracionálna, které si lidé nedokážou pomocí pouhého rozumu vysvětlit. Jejich bezpečný svět se najednou hemží tajemnými bytostmi a silami, které je třeba respektovat. Tak hrdinka Margareta v Noci jeřabin ze strachu před špatnými následky nikdy nezapomene vylít vodu z necek, když si večer myje nohy, a pro všechny případy raději pomočí trávu okolo svého osamělého domu.

Stejně jako prostor a zvyky postav, i rytmus a čas vyprávění se podvolují tradici folklórního orálního vyprávění. Děj příběhů plyne klidně, volně, bez přílišných odboček. Každá věta má své místo, každý detail směřuje k závěrečné pointě. Téma síly lidového vyprávění je nejvýrazněji zpracováno v Lesákově dceři. Marta svým sousedům převypráví historii svého nešťastného manželství a donutí svého muže, aby vše vyslechl také. V okamžiku, kdy je schopna dlouho nevyřčené city převést do slov, příběh dospěje ke katarzi.

Kromě orální tradice je u Keeganové patrná i další inspirace Autorka většinou portrétuje své postavy v rámci jednoho dne, který se dá označit za hraniční okamžik v jejich dosavadním životě. V tomto krátkém čase dokáže nastínit celý jejich život, přivést na povrch jejich touhy a zklamání, osvětlit motivace jejich činů. Tato struktura odkazuje ke kompozici antických tragedií, které se rovněž v rámci přísné časové jednoty odehrávaly v horizontu jednoho dne.

Po formální stránce jsou jednotlivé příběhy veskrze jednoduché. Keeganová pravidelně střídá dialog s hlasem vypravěče. Používá introspekci, ve vzpomínkách postav skáče do minulosti, jinak je chronologie veskrze zachována. V tom lze opět vidět podobnost s mýty a orální tradicí. Autorka používá k vyprávění třetí osobu, pouze v Dárku na rozloučenou se uchyluje k osobě druhé, která ji umožňuje docílit surovějšího tónu a přímějšího kontaktu se čtenářem.V Lesákově dceři volí neobvyklého vypravěče – část příběhu je líčena z pohledu psa. V této povídce jsou navíc události střídavě nahlíženy ještě očima Marty a jejího manžela.

Svoje spisovatelské krédo Keeganová nastiňuje už v prvním textu sbírky Pomalá smrt v bolestech. Hrdinka, mladá spisovatelka, která se pokouší najít v osamělém domě inspiraci pro své nové dílo, si v průběhu příběhu čte jistou Čechovovu povídku. Tímto malým intertextuálním odkazem se autorka nepřímo přihlásila k čechovovské tradici. Úsporností psaní, perfektní výstavbou zápletky a závěrečnou gradací, která je završená přirozeně působící pointou, se bezpochyby může směle zařadit mezi její úctyhodné pokračovatele.

 A nyní ukázka z povídky Lesákova dcera, která je součástí této sbírky povídek:

Lesák Deegan není typ člověka, který by si pamatoval narozeniny svých dětí, a už vůbec ne té nejmladší, která se až přízračně podobá své matce.
     Přijdou-li mu občas na mysl nějaké pochybnosti o dceři, moc se jimi nezabývá, protože on skutečně nemá na takové věci čas. Musí přece živit tři dospívající děti, dojit krávy a ještě splácet hypotéku.
    Deegan si část svých problémů způsobil sám. Když mu zemřel otec a odkázal Aghowle i s pozemky synům, Deegan, kterému tehdy ještě nebylo třicet, dům zadlužil a bratry vyplatil. Ti měli jiné ambice, rádi si vzali peníze a začali nový život v Dublinu. Večer předtím, než předal bance dokald o vlastnictví, obcházel Deegan ty pěkné, na jih obrácené louky. Soužilo ho pomyšlení, že zatíží domoc hypotékou, ale neviděl jiné řešení. Koupil stádo fríského skotu, oplotil louky elektrickými dráty a instaloval moderní dojírnu. Brzy nato se rozjel do přímořského letoviska Courtown Harbour, aby si našel ženu.
     V tanečním sále Tara našel v neděli odpoledne Martu Dunnovou. Jka tam seděl v tmavém obleku s proužkem a s vousy čerstvě přistřiženými, povšiml si ženy širokých boků, která na parketě kroužila odvážné osmičky v náručí cizího muže. Pleť měla hladkou jako porcelán a když pak spolu tančili valčík, její vůně mu připomínala hořící keř hlodáše.
    Když kapela hrála poslední kousek, Deegan se jí zeptal, zda by se s ním znovu sešla.
   "To ne," řekla.
    "Ne?" řekl Deegan. "A proč ne?"
   "Prostě radši ne."
   "Aha, chápu."
   Ale Deegan to nechápal a z toho prostého důvodu vytrval. Příští neděli jel zpátky do Courtownu a našel tam Martu v hotelu jíst samotnou. Aniž by požádal o svolení, přisedl si a dělal jí společnost. Zatímco jedla, řídil rozhodvor od pěkného počasí přes hlavní události týdne a zakončil vyprávěním o Aghowlu. Když jí svůj domov líčil, začínal si ji tam představovat, jak mastí brambory máslem, zašívá mu kalhoty a věší jeho košile na šnůru. 
    Uplynulo několik měsíců a oni dva se stále scházeli, hnáni snad jen silou zvyku. Deegan ji pořád zval na večeře a na taneční zábavy a dával si záležet, aby za všechn o, co vzala do úst, zaplatil on. Někdy se šli projít dolů k moři. Na písku bylo vidět stopy racků, jak běží několik metrů a náhle zmizí. Deegan nesnášel písek pod nohama, ale Marta kráčela uvolněně, hnědé oči klidné. Procházela se, tu a tam se shýbla a sebrala lasturu. Marta byla typ ženy, která je ve svém těle spokojená, ale snadno se nerozpovídá. Deegan její m lčení mylně považoval za cudnou zdrženlivost, a dříve než uplynul rok jejich známosti, požádal ji o ruku.
    "Myslíš, že by sis mě třeba mohla vzít?"
   Otázka visela ve vzduchu a Marta váhala. Deegan stál zády k zábavní hale. V blikavé záři světel za ním ho sotva rozeznávala; viděla jen hrací automaty a přihrádky plné mincí, z nichž se tu a tam odsypal přebytek do žlábku a nechal někoho vyhrát. U maringotky se děcko natahovalo pro cukrovou vatu. Davy už prořídly, brzy bude konec léta.

Konec ukázky.
V.B.

Zpět na přehled literatury | Nahoru