Irská literatura

Cecelia Ahern (Díky za vzpomínky)

03. 05. 2009 | 502 přečtení

Cecelia Ahern se narodila 30. září 1981 do rodiny pozdějšího irského ministerského předsedy. Vystudovala obor žurnalistika a mediální komunikace na Griffith College Dublin. V roce 2000 se zúčastnila s hudební skupinou Shimma národního finále pro Eurovision Song a skončila na 3. místě. V roce 2002 začala psát svůj první román PS, I Love You. Vyšel v roce 2004 a hned se stal bestsellerem. Po 19. týdnů se držel na prvním místě. Prodával se ve 40 zemích. V Česku vyšel tento román v listopadu 2007 pod názvem PS: Miluji tě.. To už mezi tím byl zfilmován v USA a v hlavních rolích s objevili Hilary Swank a Gerard Butler (nejde o učitele irských setových tanců). V roce 2005 ji vychází druhá kniha s názvem Where Rainbows End (česky Kde končí duha – 2006). Opět jde o úspěšný titul, který obsazuje přední příčky žebříčků čtenářských zájmů v několika zemích Evropy. Rychle po sobě vycházejí další tituly – If You Could See Me Now ( česky Kdybys mě teď viděla – 2007), A Place Called Here ( česky Cesta ze ztracena – 2008), Thank for the Memories (česky Díky za vzpomínky – 2009). V roce 2008 vydala ještě román Gift a v současné době před vydáním je román The Girl From The Future. Romány získaly a stále získávají různá mezinárodní ocenění a některé se připravují ke zfilmování. Cecelia se věnuje také povídkové tvorbě. S ohledem na spisovatelskou plodnost nejsme výhledově ani v poločase při výčtu jejích literárních děl a možných úspěchů.
Kniha Díky za vzpomínky vypráví trochu mysteriozní příběh dvou bytostí, jejichž životní linky vedou ke vzájemnému setkání. Není třeba dodávat, že jde o muže a ženu a že jde o citovou zainteresovanost. Jejím základem však je transfúze krve a ne zcela pravdivý předpoklad, že s krví získáváme např. vzpomínky dárce. Kniha je vykryta řadou typicky ženských přístupů a tak se lze domnívat, že je také spíše ženám určena. V pozadí příběhu se odvíjí vztah hlavní hrdinky Joyce a jejího otce, postaršího pána a vdovce, člověka s několika samolibostmi. Vztah je realisticky popsán a na povrch se dostávají všechny jeho ne zcela pozitivní vlastnosti jako hašteřivost, náladovost a netrpělivost. S tím vším s Joyce musí umět vyrovnat a to zejména potud, pokud ji otec vytváří „zeď“ v jejích pátracích eskapádách. Výsledkem, který nám v tomto chtěla autorka sdělit je to, že tento druh lidí přes své „nedostatky“je roztomilou a stále potřebnou společenskou výplní, která si přesto zaslouží péči, čas a respekt. 

Joyce cestuje s otcem do Londýna:
„Do odletu nám zbývají ještě dvě hodiny.“
„A proč jsme sem jeli tak brzy?“
„Museli jsme.“ Začínám být unavená, a čím unavenější jsem, tím kratší jsou mé odpovědi.
„Kdo to řekl?“
„Bezpečnostní služba.“
„Jaká bezpečnostní služba?“
„Letištní bezpečnostní služba. Támhle,“ trochu kývnu hlavou k detektorům kovu .
„Kam půjdeme teď?“ zeptá se, jakmile nám stroj vydá palubní vstupenku.
„Odbavit zavazadla.“
„To si je nemůžeme vzít s sebou?“
„Ne.“
„Dobrý den,“ usměje se na mě slečna za pultem a vezme si můj pas a tátovu občanku.
„Dobrý den,“ pozdraví taťka zvesela a na téměř věčně zamračené vrásčité tváři se mu objeví cukrově bílý úsměv. Protočím panenky. Vždycky to byl sukničkář.
„Kolik zavazadel si přejete odbavit?“
„Dvě.“
„Balili jste si je sami?“
„Ano.“
„Ne.“ Táta do mě dloubne loktem a zamračí se. „Mou kabelu jsi balila ty, Gracie.“
Povzdechnu si. „Ano, ale byl jsi při tom se mnou. Sbalili jsme ji společně.“
„Na to se neptala.“ Pak se otočí zpátky ke slečně. „Je to v pořádku?“
„Ano.“ Potom pokračuje. „Požádal vás někdo, abyste pro něj letadlem něco přepravili?“
„N-„
„Ano,“ přeruší mě znovu taťka. „Gracie si dala ke mně do tašky pár bot, protože do jejího kufru se už nevešly. Odjíždíme jenom na pár dní, a ona si bere tři páry bot. Tři.“
„Máte v příručních zavazadlech něco ostrého nebo nebezpečného – nůžky, pinzety, zapalovače nebo něco podobného?“
„Ne,“ řeknu.
Táta se zavrtí a neodpoví.
„Tati,“ šťouchnu do něj, řekni, že ne.“
„Ne,“ odpoví konečně.
„Fajn,“ syknu.
„Příjemnou cestu.“ Podá nám naše průkazy.
„Děkujeme. Máte moc krásnou rtěnku,“ dodá rychle táta, než ho odtáhnu pryč.
Cestou k bezpečnostním rámům zhluboka dýchám a říkám si, že táta je na letišti úplně poprvé, takže pokud člověk žádnou z těch otázek nikdy předtím neslyšel, a zvláště pokud mu je pětasedmdesát, mohou mu připadat divné.
„Těšíš se?“ zeptám se, abych ho trochu povzbudila.
„Úplně šílím radostí, zlatíčko.“
Pak to vzdám a odmlčím se.
Vezmu si plastový sáček, odložím do něj svoji kosmetiku a tátovy prášky a společně se vydáme do bludiště, které vede k frontě u bezpečnostních rámů.
„Připadám si jako myška,“ poznamenal taťka. „Dají nám na konci sýr?“ Dýchavičně se uchechtne. Pak se už ale ocitneme u detektoru kovů.
„Udělej všechno, co ti řeknou,“ nabádám ho, zatímco si rozepínám pásek a svlékám kabát. „Nebudeš dělat problémy, viď že ne?“
„Problémy? Proč bych ti dělal problémy? Co vyvádíš? Proč se tady svlíkáš, Gracie?“
Tiše zaúpím.
„Pane, mohl byste si prosím sundat boty, pásek, svrchník a čepici?“
„Cože?“ posiví se táta a rozesměje se.
„Sundejte si boty, pásek, svrchník a čepici.“
„Nic z toho neudělám. To tady podle vás mám chodit jenom v ponožkách?“
„Tati, prostě to udělej,“ zaprosím.
„Jestli si stáhnu opasek, spadnou mi kalhoty,“ namítne rozladěně.
„Můžeš si je přidržovat rukama,“ odseknu.
„Ježíší Kriste,“ uleví si taťka nahlas.
Mladík se obrátí ke svým kolegům.
„Tati, udělej to,“ snažím se příkře zavelet. Za námi se tvoří předlouhá fronta zkušených cestovatelů, kteří si už boty, pásky a kabáty sundali.
„Vyprázdněte si prosím kapsy,“ zavelí starší muž, který vypadá ještě nahněvaněji.
Táta se nejistě rozhlédne.
„Tati, proboha, tohle není žádný vtip. Prostě to udělej.“
„Nemůžu si je vyprázdnit tak, aby se nemohla dívat?“
„Ne, uděláte to tady před námi.“
„Já se nedívám.“ Rezignovaně se otočím.
Pak táta začne vytahovat věci z kapes a já zaslechnu cinkavé zvuky.
„Pane, bylo vám snad řečeno, že tyhle věci si s sebou brát nesmíte?“
Otočím se a spatřím bezpečnostního pracovníka, jak v jedné ruce drží zapalovač a nůžtičky na nehty a na podnose před sebou má položenou krabičku cigaret a maminčinu fotografii. A banán.
„Tati!“ vykřiknu.
„Nepleťte se do toho, prosím.“
„Takhle s mou dcerou mluvit nebudete. Nevěděl jsem, že si to nesmím vzít. Řekla nůžky a pinzety a vody a—„
„Dobrá, chápeme to, pane, ale tohle všechno nám tady budete muset nechat.“
„Ale to je můj nejlepší zapalovač, nemůžete mi ho jen tak vzít! A co budu dělat bez svých nůžtiček?“
„Koupíme nové,“ procedím skrz zuby. „Teď udělej, co říkají.“
„Fajn,“ řekne a odevzdaně před nimi mávne rukou, „nechte si ty zpropadené věci.“
„Teď si, pane, odložte čepici, sako, boty a pásek.“
„Je už starý,“ řeknu bezpečnostnímu pracovníkovi, tak aby nás shlukující se cestující neslyšeli. „Potřebuje si sednout na židli, aby si ty boty sundal. Vlastně by si je neměl sundávat vůbec, protože jsou to ortopedické boty. Nemohli byste ho pustit?“
„Povaha pravé boty vyžaduje, abychom ji zkontrolovali,“ začne muž, ale táta ho zaslechne a přímo vybuchne.
„Myslíte si, že mám v botě bombu? Kterého idiota by něco takového napadlo? Nebo mám podle vás bombu na hlavě pod čepicí nebo v pásku? To si myslíte, že tenhle banán je vlastně pistole?“ Zamává pracovníkům banánem před obličejem a namíří na ně banánem jako pistolí. „To se tu všichni ucvikli?“
Pak si sáhne na čepici. „Anebo mám podle vás granát pod –„
Příležitost dokončit větu už nemá, protože v tu chvíli propukne naprostý chaos. Před očima mi ho odtáhnou pryč, mě odvedou do malé místnosti připomínající celu a řeknou mi, abych počkala.
Po patnácti minutách strávených ve strohé výslechové místnosti, kde není nic jiného než stůl a židle, zaslechnu, jak se ve vedlejší místnosti zavírají dveře. Slyším skřípání nohou od židlí a hned nato i tátův hlas, který zní jako vždy silněji než hlasy všech ostatních. Popojdu ke zdi a přitisknu k ní ucho.
„S kým cestujete?“
„S Gracií.“
„Jste si tím jistý, pane Conwayi?“
„Samozřejmě! Je to moje dcera, zeptejte se jí sami!“
„Na jejím pasu je jméno Joyce. Lže nám ona, anebo vy, pane Conwayi?“
„Já nelžu. Tedy Joyce, chtěl jsem říci Joyce.“
„Chcete tu svoji historku pozměnit?“
„Jakou historku? Jen jsem si spletl jméno, to je všechno. Gracie je moje žena, spletl jsem se.“
„Kde je vaše žena?“
„Ta už s námi není. Je v mojí kapse. Tedy, její fotka je v mojí kapse. Nebo v ní byla, dokud si ji tady pánové nevzali a nedali ji na podnos. Myslíte, že bych mohl dostat zpátky svoje nůžtičky? Nebyly zrovna levné.“

Zpět na přehled literatury | Nahoru