Dovolil jsem si trochu vybočit z pravidel pokud se týká zařazování knih a jejich autorů do sekce Irsko - literatura a zařadit sem knihu Števy Opremčákové ze Slovenska s názvem V Írsku prší inak. Kniha nám totiž ukazuje Irsko trochu z jiného úhlu, než můžeme poznat v rámci našich návštěv či čtení literatury, sledování filmů či divadelních her. Nejde o meterorologickou příručku, jak by se mohlo na první pohled z názvu zdát. Ne každý získá za dobu svých několika pobytů tak silné zážitky a ken málokdo je dokáže literárně ztvárnit. Števa Opremčáková byla v Irsku několikrát a jejím zájmem bylo vydělat si peníze. Potud by se mohl cíl a prožitky její a řady dalších zdát shodné. Autorka se však v Irsku mimo jiné věnovala péči o staré lidi, o které nepříliš dbala jejich rodina. Soužitím s nimi se jí podařilo více než jiným v podobném postavení proniknout do útrob rodinných a  velmi neveselých vztahů. Nedělejme si iluze, že by to v Česku vypadalo v jednotlivostech jinak. Števa celkem surově popisuje svoji všední realitu

Dnes již klasický historický román se odehrává ve Španělsku v 16. století za vlády Filipa II. Postavy jsou skutečné - ale protože historické prameny nezachovaly nic o krásném romantickém vztahu Anny y Mendoza, princezny z Eboli, k státnímu sekretáři Perezovi, ani o nesmiřitelné žárlivosti krále, vylíčila je Kate O'Brien ve své čtivé a poutavé knize, v níž tento krásný milostný příběh opět ožil.
Děj románu začíná v době, kdy Anna, příslušnice staré kastilské šlechtické rodiny, od mládí králova přítelkyně, je již zralou ženou a vdovou, matkou dospívajících dětí. Ve chvíli smyslové závrati se stane milenkou skeptického a lehkomyslného ministra Pereze a tím vzbudí nesmiřitelnou, nikdy nepřiznanou Filipovu žárlivost, který ji ve své uražené ješitnosti, maskované státními zájmy, tvrdě potrestá. Anna však hájí své právo na soukromý život a nepřistoupí na žádný kompromis. V těžkých zkouškách nezapře svou lásku k stejně pronásledovanému Perezovi, protože cítí povinnost při něm stát, i když její náklonnost jí připravuje čím dál ostřejší konflikty.
Strhující milostný příběh, intimní dramata třech postav, svár "citu a povinnosti" pro svou nepopiratelnou kvalitu vyšla česky již třikrát.

Éilís Ni Dhuibhne se narodila v Dublinu v roce 1954. Na University College Dublin vystudovala čistou angličtinu. V roce 1976 se začala věnovat studiu středověkém písemnictví (stará angličtina, stará irština, folklór). V roce 1983 jí byl udělen doktorát ze středověkého písemnictví a lidové slovesnosti.
Svoji první povídku Green Fuse publikovala v roce 1974 a jako studentka napsala ještě řadu dalších. Po získání doktorátu napsala první knihu s názvem Blood and Water, která byla vydána v roce 1988. Od té doby napsala několik románů, sbírek povídek, knih pro děti, poezie a také psala divadelní a rozhlasové hry. Pracovala jako scénáristka pro RTE a TG 4 a za svoji práci získala I řadu ocenění včetně The Steward Parker Award za drama a The Butler Award za prózu a mj. i tři Bisto Awards za dětskou literaturu. Její román, The Dancers Dancing, byl nominován na cenu Orange, a její sbírka povídek, The Pale Gold of Alaska, byla vybrána jako pozoruhodná kniha roku v New York Times.
Její knihy byly přeloženy do němčiny, češtiny italštiny, skotského gaeliku a její povídky do těchto a mnoho dalších jazyků, včetně francouzštiny, španělštiny, slovinštiny, chorvatštiny a ruštiny.

Eilis pracovala jako knihovník v Národní knihovně v Irsku po mnoho let, stala se kurátorem několika výstav, včetně výstavy Yeats. Také vyučuje tvůrčí psaní na Listowelském týdnu irských spisovatelů, Faber akademie a Trinity College.
Román Liška, vlaštovka a strašák do zelí je jejím prvním dílem, který vychází v českém překladu.V roce 2004 byla hostem pražského knižního veletrhu Svět knihy.
 

V románu Lišák, vlaštovka a strašák do zelí nepříliš úspěšná spisovatelka Anna, která většinu času tráví na křtech knih a podobných společenských akcích, zahání nudu manželského soužití a prázdnotu svého života románkem s nezodpovědným novinářem Vincym. Mozaika příběhů a postav vylíčených velmi čtivým a svěžím stylem poukazuje prostřednictvím dublinského literárního prostředí na nešvary a neduhy zbohatlého irského tygra.

James Joyce proslul opusem Odysseus. Ale jednu knížku napsal i pro děti - pohádku Kočka a čert, která vypráví o jedné vydařené lsti. První české vydání je doplněné akvarely výtvarníka Tadeáše Kotrby.

Irský spisovatel James Joyce má pověst těžkého, skoro odstrašujícího autora. Dlouhé věty, proud vědomí, téměř žádná dramatická záplatka. jenže dokázal psát i stručně a jednoduše. Třeba jako v příběhu Kočka a pes, který vyšel česky.
Jak už název prozrazuje, jde o knížku pro děti - jedinou, kterou Joyce napsal. Krátká, jemně absurdní pohádka o úmluvě sečtělého ďábla a ještě chytřejšího starosty vznikla roku 1936, tedy už na sklonku autorova života. Joyce s ní podle všeho větší záměr neměl - šlo původně o prázdninový dopis jeho vnukovi Stephenovi.
 

Román Williama Trevora Láska a léto se odehrává koncem 50. let minulého století v ospalém městečku Rathmoye, kde ani lišky nedávají dobrou noc. Stereotyp však naruší příchod cizince, který k údivu místních fotografuje na pohřbu a nečekaně se sblíží se ženou samotářského Dillahana.
Vztah mezi Ellie a nekonvenčním Florianem je od počátku zatížen minulostí i odlišnými životními představami. Plachá Ellie, která přišla před lety na Dillahanovu farmu z klášterního sirotčince jako služka, je mladým mužem okouzlena.
Ačkoliv ji k manželovi váže vděčnost a přirozený respekt, probouzí v ní světácký Florian dosud nepoznané city a touhu po lepší budoucnosti. Leč lehkomyslný mladík si společnými schůzkami pouze zpříjemňuje čekání během prodeje rodného domu a těší se na nový začátek kdesi ve Skandinávii.
Nestálý je i jako umělec. Poslouchá Schuberta, čte Fitzgeralda a zanechává psaní, aby se nakrátko našel ve fotografování. Ani to jej však nenaplňuje. Když na Elliiono vyznání "šla bych s tebou kamkoliv" reaguje lhostejným "měli jsme pro sebe celé léto", nezbývá než přiznat, že láska měla jepičí život.
Vedle osobních tragédií ústředního páru se v knize objevuje i panoptikum dalších nešťastníků. Jejich dramatické životy se sice navzájem proplétají, ale zůstávají osamělí.
Mezi ně patří především Dillahan, jenž je kvůli neustálým výčitkám v souvislosti s tragickou nehodou slepý vůči okolnímu dění, zatrpklá slečna Connultyová, žijící ve vzpomínkách na zmařenou lásku, či pomatený stařík a místní podivín Orpen Wren, uvězněný ve své minulosti. Jejich spletité osudy by s přehledem vydaly na samostatná díla autora a zároveň dokládají Trevorův neutuchající potenciál.

Irský spisovatel a novinář Colm Tóibín je v anglo-americkém světě známý svými povídkami, romány, ale i kritikami a reportážemi. U nás o něm čas od času slyšíme jako o držiteli literárních ocenění nebo v souvislosti s nominací některého jeho románu na knihu roku, ale česky zatím nemáme možnost si žádnou z jeho často zmiňovaných knih přečíst. Nicméně jedna z nejznámějších novel Colma Tóibína, The Blackwater Lightship, se stala předlohou amerického filmu, vysílaného i u nás – pod názvem Hořké vzpomínky.

Colm Tóibín se narodil v irském Enniscorthy roku 1955 v rodině silně angažované v irských politických rebeliích. Krátce po ukončení studia na Dublinské Univerzitě se začal věnovat novinařině, přispíval do řady deníků a stal se editorem časopisu Magill. V té době také hodně cestoval po světě, v Africe působil jako zpravodaj. V průběhu osmdesátých let napsal několik cestopisů. Jeho třetí kniha, The Blackwater Lightship, která vyšla v roce 1999 po debutu The South a novele The Heather Blazing, byla nominovaná na prestižní literární cenu Booker Prize. Mezi další významné prózy patří například román The Master, soubor povídek Mothers and Sons nebo novela Brooklyn, jež získala v tomto roce cenu Costa Novel Award za nejlepší britsko-irskou knihu předchozího roku.
Tóibín byl také editorem knihy esejí irského básníka Paula Durcana. Mimoto spolupracuje s London Review of Books, organizuje literární workshopy a v Dublinu vyučuje tvůrčí psaní.
Pro romány a novely Colma Tóibína jsou typická témata emigrace a specifické otázky osobní identity uprostřed národa nebo společnosti, především problematika jejího utváření a ohrožení. Často se objevuje konfrontace homosexuálních postav s okolím (Tóibín sám se otevřeně přiznává k homosexuální orientaci), námět rodinného soužití nebo smrti blízké osoby.
Autor se při psaní příběhů neustále vrací do vzpomínek na své dětství a na vyprávění příbuzných a známých. „Vím přesně, kdy a kde jsem slyšel tři základní věty příběhu,“ uvedl při rozhovoru o vzniku jedné ze svých povídek.1 V jeho knihách se zrcadlí předčasná smrt vlastního otce a jiné těžké životní příběhy, ať už patří jeho blízkým, nebo je zná jen z doslechu. Všechny ale popisují smutek a samotu v každodenním životě. Na druhou stranu bývají tato palčivá vyprávění vyvážena komickými postřehy a lehkým humorem. Tóibín sám o svých knihách prý nerad mluví, a pokud, tak právě s humorem a nadsázkou.

Spisovatele J.P.Donleavyho už zde máme zastoupeného a tak se budeme už věnovat jeho románu. Ten vyšel v roce 1969 pod originálním názvem The Beastly Beatitudes of Balthazar B. v nakladatelství Dell Publishing v New Yorku.  U nás vyšel zatím poprvé v roce 2009 v nakladatelství Argo v překladu Michaly Markové. 
Děj podstatné části "Baltazara" je zasazen do Irska těsně po druhé světové válce. Baltazar, hlavní hrdina románu, je něžný a plachý gentleman postrádající jakékoli ambice, zatímco mistrem tělesné i verbální nadsázky je jeho jediný milovaný kamarád Bejčák (v originále Beefy). To on se oddává toulkám po dublinských hospodách, filozofování a erotice a čtenář stejně jako Baltazar podlehne jeho kouzlu.
Osudy Baltazara jsou cestou od nevinnosti ke zkušenosti. Baltazar se sice narodí v Paříži krásné matce a bohatému otci, avšak skutečnou lásku pocítí jen k svéráznému strýčkovi, cestovateli a dobrodruhovi, který hýří invencí rovněž v otázkách vyměšování a sexu. Do něj ho pak coby nezletilého zasvětí velice pohledná, ale věkem a postavením frustrovaná guvernantka a později se mu nevyhnou ani trapnosti anglické svatební noci. Tradičním, leč netradičně uchopeným motivem je i Baltazarův pobyt na elitní internátní škole v Anglii, jejímž úkolem je „formovat vůdce“. Vyslechne si tam mimo jiné projev na téma koloniálního impéria, který je sám o sobě parodií, a pošle odtamtud dva dopisy, jež značně znevažují kdysi tolik oblíbenou epistolární formu: povinný týdenní dopis domů, který je opisem předepsaného vzoru, a zakázaný dopis chůvě.
Tato vzdělávací instituce je místem, kde Baltazar poprvé potká Bejčáka, který je posléze vyloučen (a na závěr vzletného pohovoru se zástupcem ředitele, během něhož cituje právo i Bibli, prostě poznamená, že je „naprosto v řiti“). V Baltazarově životě se pak znovu vynoří v Dublinu, kde studuje teologii a před vysvěcením na kněze si vychutnává život doslova plnými doušky. Svého přítele provede spodinou společnosti a podle jisté lehké děvy je mužem, jenž neváhá „míchat víru se smilstvem“. Jak ale Baltazar dobře ví, Bejčák tak pouze utíká před úzkostí z osamění, kterou víc než důvěrně zná i on sám.
Vrátíme-li se k názvu, bezuzdná blahoslavenství v Donleavyho knize nepáchá Baltazar, nýbrž Bejčák. Třebaže se podle něj do uspěchaného víru sterilního velkoměsta sotva kam vměstnají. Jeho znechucení a opovržení průměrným davem snad nejlépe vyjadřuje následující sentence, které se až úpěnlivě drží: „Blahoslavení ti, kteří z moře lidské slabosti dovedou vylézt na vor šuku.“ Nicméně otázku, zda na tom voru duše skutečně setřese břímě lidského údělu, nechává Donleavy záměrně otevřenou.

Román Nizozemě Josepha O’Neilla patří do té skupiny literatury, jejíž vznik se datuje po 11. září. O 11. září sice v něm nepadne jediná konkrétní zmínka, a přece ovlivní životy protagonistovy rodiny do té míry, že se to téměř nedá zvládnout.

Přitom by se na první pohled zdálo, že van den Broekům nic nechybí. Hans, původem Holanďan, pracuje jako analytik trhů s ropou, jeho žena Rachel, jež pochází z Anglie, pro změnu jako špičková právnička.
O peníze tedy nouzi nemají, a tak když se jejich byt na jižním cípu Manhattanu octne na pár týdnů v zakázané zóně, ubytují se ve slavném hotelu Chelsea. V O’Neillově podání však jde o místo, které má svá nejlepší léta dávno za sebou.
Tíživá atmosféra hotelu i města brzy dolehne na celou rodinu a Rachel se i se synem odstěhuje zpět do Anglie. Hansovi tak kromě práce zbývá věnovat se jen jedinému koníčku, který mu zbyl – kriketu. Komunita newyorských hráčů se na nuzném hřišti snaží udržovat britskou tradici pití čaje i respektu k soupeři.
Hlavní postavou tohoto podivného společenství, tvořeného hlavně chudými přistěhovalci, je Chuck Ramkissoon, karibská obdoba Fitzgeraldova Jaye Gatsbyho. I Chuck je záhadná postava. Má spoustu peněz i velkolepé plány, sahající od košer gastronomie až po výstavbu národního kriketového stadionu v New Yorku.
Nikdo však neví, jak k penězům přišel. Jednoho dne se v brooklynském přístavu najde jeho mrtvola a zpráva o smrti známého spustí v Hansovi, který mezitím přesídlil zpět do Evropy, proud vzpomínek. Evropa jako zdroj inspirace Nizozemě oplývá zvláštní atmosférou plnou myšlenek na minulost.
K ní ostatně odkazuje rovnou název románu i původ hlavního hrdiny: New York se původně jmenoval Nový Amsterdam a založili jej holandští osadníci. Velkoměsto leží na pomezí Ameriky a Evropy – je to kosmopolitní prostor, v němž se na kriketu mohou sejít národnosti z celého světa, ale zároveň je založený na typicky amerických hodnotách, jako je pracovitost, úspěch či spotřeba.
Bývalá anglická kolonie je nyní územím, kde se setkávají vlivy ze všech koutů světa, kde sice všechny pokojně existují, avšak rozdíly mezi nimi se pomalu vytrácejí. To nemusí být pro Evropana, uvyklého národním zvyklostem, žádná výhra, což je dobře vidět na kriketu.
Američané si jeho složitá pravidla přizpůsobili – a vznikl tak oblíbený baseball. Jak říká jedna z postav: "Existuje určitá hranice toho, co jsou Američané schopni chápat. Tou hranicí je kriket."
Nizozemě je román o osamělosti i sounáležitosti přátel, partnerů i společnosti a jejích částí. Je to příběh o New Yorku, jak ho vidí Evropan v exilu; příběh o tom, jak moc vás určité místo dokáže změnit a do jaké míry můžete ono místo změnit vy.

Claire Keegan, dnes již etablovaná prozaička, se narodila v roce 1968 a vyrůstala na farmě ve Wicklow obklopená velkou katolickou rodinou. Ve svých sedmináti letech odcestovala do USA a studovala angličtinu a politické vědy na Loyola University v Louisianě. Do Irska se vrátila v roce 1992 a začíná se zabývat psaním. V roce 1994 strávila rok v Cardiffu, kde získala titul MA na University Wales v oboru kreativního psaní. Její prvním dílem byla sbírka krátkých povídek s názvem Antarctica, která vyšla v roce 1998. Za tuto sbírku obdžela Rooney Prize za literaturu. Druhou sbírku povídek s názvem Walk the Blue Fields vydala v roce 2007. Za tuto sbírku získala ocenění v podobě Edge Hill Prize. CLaire Keegan žije v County Louth v Irsku.

V roce 2009 vydalo nakladatelství Kniha Zlín její druhou sbírku povídek pod názvem Modrá pole. K vyjádření pohledu na sbírku použiji slova literární kritičky Michaely Plickové:

Nová povídková sbírka dostala název podle jednoho z textů, které ji tvoří. Všechny povídky v Modrých polích jsou jednoznačně prostorově ukotvené. Až na jednu výjimku se všechny odehrávají právě v periferních částech Irska. Autorka je však nesituuje do jedné vesnice, jejíž svět by mozaikovitě společně skládaly. Každá z povídek naopak představuje jiný kraj a skrze vykreslení jednotlivých míst nepřímo tematizuje i problémy, které jsou pro Irsko příznačné. Z tohoto rámce vybočuje pouze povídka Na samém kraji moře, jež čtenáře přenese do malého amerického městečka na pobřeží. Přes své odlišné místopisné zasazení však svou provinciálností do celkové kompozice sbírky zapadá.

Peter Murphy, spisovatel, hudebník a novinář, se narodil v roce 1968 na jihovýchodě Irska v městečku Enniscorthy (Co. Wexford) jako jedno z pěti dětí. Jeho otec Peadar byl poštovní úředník a amatérský šampión v boxu a matka Betty telefonistka. V sedmnácti letech získal ocenění Michael Sweetman Award určenou mladým spisovatelům. V té době se učil hrát na bicí a během následujícíh let hrával s kapelami jako jsou The Tulips a Grasshopper. V roce 1991 se přestěhoval do Dublinu, kde se věnoval jako umělecký autor rozhovorům s muzikanty, spisovateli, filmaři, válečnými korespondenty, bojovníky za lidská práva atd. pro časopis Hot Press. V roce 2002 Murphy podepsal smlouvu s Marianne Gunn O´Connor Literary Agency a následujícíh pět let strávil prací na svém debutním románu. Zároveň byl v této době pozván, aby přispěl svými poznámkami k novému vydání Anthology of American Folk Music. Přispívá do časopisů Rolling Stone a Music Week, do novin Irish Times a Sunday Business Post. Podílí se na některých pořadech o umění v rámci RTE, zúčastňuje se řady literárních festivalů po celém Irsku. V roce 2008 po 17 letech života v Dublinu se vrací zpět do Enniscorthy.
Jeho první román John the Revelator (česky Sezona v pekle) vyšel v roce 2009 v nakladatelství Faber and Faber v Londýně.

Poněkud zvláštní knížku, která se nedá žánrově jednoznačně zařadit, vydala v letošním roce Mladá Fronta: Nepotopitelný podnikatel. Jde o překlad knihy The Unsinkable Entrepreneur Ira Endy O´Coinneena, který spojil řadu svých podnikatelských aktivit právě s Českem a Prahou. Kniha v sobě spojuje prvky autobiografické - Enda se v ní vrací do dob svého mládí, reflektuje přirozenost své osobnosti v kontrastu s prostředím, ve kterém vyrůstal a na aktivitách, kterým se věnoval, vysvětluje vývoj své osobnosti. Výrazné místo v aktivitách počátků Endovy dospělosti zaujímal námořní yachting. Enda vyrůstal v Galway a tam k tomu měl bezesporu ideální podmínky. Vývojově tuto aktivitu přenáší do svého vznikajícího podnikatelského prostředí. Vydává úspěšný časopis pro yachtaře. Úspěch na tomto poli ho žene k dalším vydavatelským projektům i když yachting a vize s ním spojené jsou stále přítomny.
Další část je pak hodně věnována Endovým podnikatelským  aktivitám, které realizoval z velké většiny v Česku, v Praze. A tak se čtenář - pamětník může s Endovou knihou vrátit do období devadesátých let a porovnat si tak svůj pohled na tu dobu s tím, jaký pohled zde nastiňuje autor. Enda otevřeně hovoří o svých podnikatelských úspěších i prohrách. Otevřeně analyzuje své postupy a vyvozuje z nich poučení. A to je další rozměr vydané knihy: mohla by se nechat zařadit mezi příručky o podnikání. Na rozdíl o nich však nejde o nudné pasáže plné definic, ale spíše o implikace z konkrétních situací.
Myslím, že kniha je zajímavá nejen pro ty, kteří jsou v knize zmiňováni či nějak v minulosti souviseli či ještě souvisí s autorovými podnikatelskými a jinými aktivitami. Myslím si, že svoji dávku moudra a sociální etikety si tu mohou vyzvednout i tací, kteří nepodnikají a o autorovi nemají ani špetku ponětí. Na druhé straně jsem v knize nenašel ani řádek zmínky směrem k irské kultuře a tak kniha je svým způsobem ukázkou toho, za čím se Irové jdou do světa, co je jejich cílem. Nelze tedy od těch, se kterými se setkáme v Česku, čekat jakýkoliv altruismus či podporu jejich vlastní kultury. A nelze jim to ani vyčítat. 

Jako ukázku z knihy jsem vybral text, kde Enda píše o televizi Nova a jejím řediteli:

V nakladatelství Kniha Zlín vyšlo na počátku tohoto roku svěží dílo od irského spisovatele mladší generace Philipa Ó Ceallaigh Zápisky z tureckého bordelu. Po velkém množství knížek, kde irští spisovatelé píší o své zemi a životním srabu v Irsku, tento spisovatel nastavuje zrcadlo obyvatelům postkomunistických zemí východní Evropy. Podkladem mu není turistický průjezd touto oblastí s rychlým návratem zpět do Irska, ale téměř desetiletý pobyt v rumuinské Bukurešti. V devatenácti povídkách, které jsou součástí jeho debutu, představuje velmi povědomý svět skládající se povětšinou z obyčejných lidí, kteří procházejí různými životními problémy. K těm patří i obyčejná práce a starost o vlastní existenci, ctižádosti, frustrace, láska, chtíč, fyzický i duševní úpadek. Některé z povídek vyzní až trochu surově a naturalisticky. I o tom je život. V povídkách z městského prostředí se autorovi působivě podaří zachytit hluk dopravy, výfukové plyny, špínu i to, jak se v bytech lidé hádají nad složenkami a spekulují o soukromí svých sousedů. Svými povídkami zabrousí i do jižní oblasti Rumunska - Banátu, do prostředí českých vesnic, prochází kouzelným údolím říčky Nery - a popsal tu určitou neměnnost, kterou mohu osvědčit ze svých toulek v této oblasti.

Sean O´Casey se narodil jako John Casey 30. března 1890 v Dublinu. Jeho rodiče Michael a Susan Archer Casey byli nemajetní a patřili k dělnické chudině, z jejíhož prostředí Sean později čerpal náměty pro svá díla. Otec zemřel, když Seanovi bylo 6 let. Od svých 14 let, kdy opustil školu, musel pracovat, aby zajistil sobě a rodině živobytí. V roce 1906 se stal členem The Gaelic League a začal se učit irskému jazyku. V té době si také poirštil své jméno na Sean O´Cathasaigh. Začal se také učit hrát na uilleann pipes - irské dudy. Zúčastnil se politických a sociálních zápasů na začátku století. Odtud čerpal látku pro své první dílo - The Story of the Irish Citizen Army (1919). Abbey Theatre přijal v roce 1923 jeho hru The Shadow of a Gunman (Stín střelce). Hra byla původně napsána pro dělnickou slavnost  pod názvem On the Run. Hra čerpala látku z anglo-irských bojů v r. 1920 v dublinských slumech. Ze stejného prostředí čerpala i hra Juno and the Paycock (1924) a The Plough and the Stars (1926). V roce 1929 po té, co W.B.Yeats odmítl O´Caseyho hru Silver Tassie pro Abbey Theatre, se rozhodl přestěhovat do Anglie, kde strávil zbytek svého života. Zde se seznámil se svou budoucí ženou Eileen Carey Reynolds, se kterou se krátce na to oženil. V dalších letech napsal řadu her: Within the Gates (1934), The Star Turns Red (1940), Purple Dust (1943), Red Roses for Me (1943), Oak Leaves and Lavender (1945), Cock-a-Doodle Dandy (1949). U nás jsou známé zejména dvě jeho díla - jednoaktovka A Pound on Demand (1934), která byla u nás zfilmována pod názvem Uspořená libra s Janem Werichem. V roce 1965 se na repertoár Činoherního klubu v Praze dostává Caseyho hra Bedtime story (1951) pod názvem Penzion pro svobodné pány. Dílo O´Caseyho je podstatně bohatší, než se mu dostalo v Česku/Československu pozornosti. V roce 1966 zde vyšel soubor autobiografických povídek Tluču na dveře (I Knock at the Door - 1939), ze kterého je dále uvedená ukázka.
Sean O´Casey zemřel 18. září 1964 v anglickém Torquay ve věku 84 let. Sean O´Casey měl dva syny: Breon O´Casey, Niall (zemřel v roce 1957 na leukemii) a dceru Shivaun.

Walter Macken se narodil 3. května 1915 v Galway a zemřel 22. dubna 1967. Původem byl herec (Tadhbhearc v Galway, The Abbey Theatre Dublin), posléze hrál několik hlavních rolí na Broadwayi ve hře MJ Molloye The King of Friday´s Men a pak ve vlastní hře Home is the Hero. Objevil se jako herec ve filmu The Quare Fellow. Po úspěchu své knihy Rain on the Wind (v českém překladu Vítr a déšť – Praha, Odeon 1973) se rozhodl věnovat psaní. Napsal několik divadelních her (Mungo´s Mansion-1946, Home is the Hero-1952), novel a románů (The Bogman-1952, Seek the Fair Land -1959, The Silent People-1962, The Scorching Wind-1964). Napsal také řadu povídkových knih a knihy pro děti. Nic z toho však nebylo přeloženo do českého jazyka. Jeho syn Ultan (narozen 1943) dokonce připravil divadelní představení s názvem My Father, My Son, které je o životě a díle Waltera Mackena.

Edna O’Brienová, kontroverzní, avšak umělecky zdatná autorka je mnohými považována za nejlepší irskou autorku moderních románů, i když jejich náměty vždy rozčeří vlny v její rodné zemi. Uznání se jí dostalo zvláště pro její smyslný styl a odvážnou látku. Její rané práce vycházejí z vlastní dívčí zkušenosti a odrážejí sny, lásky, trápení i rozpaky mládí. Podobně jako James Joyce i Edna O’Brienová jakoby bojuje s Irskem, protože v něm nemůže žít; přesto jsou Irsko a jeho lidé jádrem její tvorby.